Z paneláku na zámek

 

Před listopadem chtěl emigrovat za dědečkem do Rakouska, ale pak uvěřil, že komunismus jednou padne a on se bude moci vrátit do rodinného sídla. A tak se i stalo. S Tomášem Czerninem o roli české šlechty a potřebě pomáhat.  Role šlechty v dobách minulých zahrnovala i dobročinnost, zejména poté, co po  osvícenských reformách církev zchudla.

 

Role šlechty v dobách minulých zahrnovala i dobročinnost, zejména poté, co po osvícenských reformách církev zchudla. Angažoval se nějakým způsobem váš rod?

 Církev je v charitativní oblasti stále důležitá. Nicméně historicky se šlechta vždycky musela postarat o své poddané. Byl to její úkol, stejně jako úkolem poddaných bylo pro ni něco odpracovat. Ten mravní apel péče o „své lidi“ zůstával i po zrušení nevolnictví a poddanství. V Dymokurech se dodnes vypráví o mojí prababičce, jak byla laskavá. Kdykoli někdo ve vesnici něco potřeboval, třeba když někomu ulítla střecha nebo vyhořel, prababička mu pomohla. Pradědeček byl vztekloun, toho se lidi báli, ale babička byla dobrotivá.

Se založením republiky byly zrušeny šlechtické tituly i jiné šlechtické výsady, proběhla pozemková reforma. Ovlivnilo to šlechtu v jejích dobročinných aktivitách?

Byla to pro šlechtu velice těžká doba. Tehdy se prakticky stáhla z veřejného života. Můj pradědeček přišel o dvě třetiny hospodářství a bylo pro něj velmi těžké se ekonomicky udržet. V takové situaci je přirozené, že dobročinné aktivity poněkud utlumíte. Když stát sebral šlechtě, ale i církvi velkou část majetku, trochu se pozapomnělo na to, že by měl také převzít i část charitativní práce.

O veškerý majetek pak šlechta přišla po roce 1948. Mohla se vůbec nějak angažovat během komunismu?

Po komunistickém puči se šlechta stala otloukánkem, nepřítelem společnosti a státu. Mnozí emigrovali, zbylo nás tu jen pár. Jsme vlastně všichni trochu příbuzní. Věděli jsme o sobě, navštěvovali jsme se, prázdniny jsme trávili spolu. Ale jakékoli společenské angažování nebylo možné. Ani k tomu nebyly žádné prostředky, majetky byly zabaveny, většina směla pracovat jen ve špatně placených profesích. To však paradoxně vedlo k tomu, že mnozí pracovali ve zdravotnictví či charitních organizacích. Třeba moje maminka je dobrá duše, a navíc byla zdravotní sestřička, takže se i mimo práci v nemocnici často starala o staré lidi či pomáhala s dětmi. Teta pracovala v pečovatelské službě. Táta jezdil se sanitkou.

Jak vlastně dnes šlechta vnímá vznik republiky v roce 1918?

 My se o tom doma moc nebavíme. To, že byly zrušeny šlechtické tituly, jistě pro nikoho nebyla žádná tragédie. Šlechta ale pochopitelně nemohla sdílet to nadšení, které společnost ovládlo. Ostatně ta radost netrvala dlouho, pouze dvacet let. A po další válce následovalo padesát let totality. Podle mého už nemá cenu se v tom nimrat. Je to tak, jak to je.

Co je tedy důležité?

 Důležité je, že Česká republika je členem NATO a Evropské unie, což nám prospívá, protože jsme malá země a sami se před nikým neubráníme. Jsem vděčný za to, že nyní můžu s celou rodinou volně cestovat a navštěvovat příbuzné, které mám po celé Evropě. Pamatuji si dobu, kdy to tak nebylo a já nemohl navštívit ani dědu v Rakousku. Viděl jsem ho v sedmi letech a pak až v patnácti. Byl to pro mě tehdy šok, protože v těch sedmi to byl velký, statný muž a v těch patnácti křehký stařík, který už nemohl ani chodit.

Jak se vám jako šlechticovi žilo za komunismu?

My jsme vždy žili úplně normálně a dodnes mi není úplně příjemné, když se mnou někdo mluví jako s

exotem. Za to, s jakým jménem jsme se narodili, nikdo z nás nemůže. Že mě občas někdo považuje za něco zvláštního, jsem si uvědomil na výletě v první třídě. Jeli jsme tehdy na zámek Kynžvart. Paní učitelka nejspíš řekla průvodci, že jsem tam já. A ten průvodce mě posadil do jednoho křesílka a všem dětem řekl, že takhle tady „tihleti“ sedávali. Já pořádně netušil kdo „tihleti“. Přišlo mi to trochu divné, tak jsem se na to doma zeptal táty. Bydleli jsme tehdy ve dvoupokojovém bytě v paneláku. Mně všechno přišlo normální. A když jsem jel v roce 1968 na prázdniny k dědečkově tetě, která žila v Rakousku na zámku, nepřišlo mi nijak zvláštní jet z toho panelákového bytu rovnou na zámek.

Režim Vás tedy nijak nešikanoval?

Jako dítě a ani jako mladý člověk jsem to nijak zvlášť nepociťoval. Hlavně díky mamince jsme byli vychováváni nábožensky a chodili jsme do kostela, ale nikdy nás ani za to nešikanovali. Oni asi věděli, že nás v tom nezmění, tak nechtěli mrhat energií. O to více ale šikanovali ty, u kterých se domnívali, že je mohou změnit. Například mého tatínka. Tomu řekli, že by měl napravit hříchy svých předků, a dali mu na vybranou: buď se vyučit horníkem, nebo zedníkem. Já jsem se ale bez problémů dostal na stavební průmyslovku.

Nechtěl jste pryč?

Rodiče jsem často trápil tím, že emigruju do Rakouska za dědečkem. Když pak dědeček umřel, tak jsem si uvědomil, že prožil smutný život, protože stále jen o něco přicházel. O majetek, o vlast, o rodinu. Začal jsem věřit, že komunismus jednou padne a u mě to bude obráceně. Uvědomil jsem si, že patřím do Dymokur, a začal jsem věřit, že se tam vrátím. Tím jsem rodiče zase trochu trápil, na tu dobu to totiž byly dost nebezpečné nápady. Ale opravdu se to obrátilo. A já jsem vlastně šťastný člověk, neboť se mi splnilo, co jsem si vysnil. A díky tomu, že se mi vše splnilo, jsem si uvědomil, že mám také povinnost vůči společnosti. A proto jsem se zapojil do charity.

Jaké to bylo, převzít zchátralý majetek a začít ho postupně opravovat a podnikat?

Bylo to velmi dobrodružné. Základem našeho majetku jsou lesy, pole, rybníky. Lesy byly v celkem dobrém stavu. Rybníky potřebovaly řadu oprav, ale naštěstí začaly brzy vynášet. V zemědělství to bylo komplikovanější, jelikož pole byla v držení družstev, a s těmi se jednalo velmi těžce. Budovy byly v příšerném stavu. Navíc ne každý nám navrácení majetku přál. Třeba v noci před předáním čističky na obilí někdo rozstříhal kabely na metrové kusy. Prostě chtěl škodit.

Jak vás přijali místní?

Zpočátku panovala mírná nedůvěra. Lidé nevěděli, co od nás čekat. Tatínek si nikoho v Dymokurech nepamatoval, protože tam vlastně skoro nežil. Ale postupně se to napravilo. Přijali nás a já se cítím jako jeden z nich.

Řád maltézských rytířů pomáhá potřebným už 900 let. Kdy jste se stal jeho členem?

 V roce 1989 jsem jel s maminkou na svatořečení do Říma. Tehdy mi někdo z řádu předal léky, které jsem pašoval do Československa. Oba dědečkové byli členy. Já jsem vstoupil v první vlně, když řád obnovoval svoji činnost, a bral jsem to spíš jako tradici. V té době jsem nepřemýšlel, do jaké konkrétní činnosti se zapojím. Ale roku 2003 mě oslovili, zda bych nejel do Lurd. A v roce 2009 jsme zřídili nadační fond Lourdes, který pořádání této pouti převzal. Každý rok tedy doprovázíme „naše pány nemocné“, jak řád trpící lidi tradičně nazývá, do Lurd. Na první pouti nás bylo šestnáct, dnes si na cestu pronajímáme celé letadlo.

Co Vám práce pro nadační fond dává?

 Spíše, co mi dávají Lurdy. Je to opravdu místo se silným nábojem pozitivní energie. Samozřejmě že zdaleka ne každý prožije zázračné uzdravení, ale lidé se vracejí s nadějí a posíleni ve vědomí, že jejich život má smysl i s handicapem, který mají. Já to prožívám s nimi a cítím, že i mně dělá dobře čtyři dny v roce prožít úplně jinak než ten zbytek.

Měla by evropská šlechta v dnešním globalizovaném světě plném různých výzev od přírodních katastrof až po tristní stav oceánů hrát nějakou kolektivnější roli?

Globálně se angažuje skoro každý. Já nejsem pouze členem Řádu maltézských rytířů. Jsem také členem Rotary klubu, který se angažuje ve vymýcení dětské obrny. Obrna se svého času vyskytovala už jen v několika zemích, ale v současnosti hrozí, že se znovu rozšíří. Myslím, že nás většinu spojuje to, že pokud máme dostatek, měli bychom umět pomáhat potřebným.

Co se vám vybaví, když se řekne vlastenectví, češství, Česká republika?

Jsou to tři logicky svázané kategorie. Vlastenectví je pro mne odpovědnost. Odpovědnost za lidi a zemi, v níž žiji, která mě živí a snad bude živit i mé děti. Češství je vlastenectví Čechů, hrdost na své dějiny, kulturu, jazyk. A Česká republika je nástroj, který nám svými pravidly umožňuje tuto odpovědnost za zemi a lidi uvádět v život. Ale bohužel vše se dá pokřivit a zneužít. Nepochopené, pokřivené vlastenectví může být agresivním nacionalismem, malicherné češství základem pro rasismus a xenofobii a i republika se může stát nástrojem totality. Proto je součástí vlastenecké odpovědnosti potřeba předcházet zneužívání těchto velkých, pozitivních hodnot.

 

 

 

Tomáš Czernin (1962), celým jménem Tomáš
Zachariáš Josef Maria Děpolt Rudolf Kazimír Hostislav
hrabě Czernin, je příslušník vinořské větve rodu
Czerninů. V roce 1981 ukončil střední průmyslovou
školu v Karlových Varech, poté vystudoval stavební
fakultu ČVUT v Plzni. V roce 1990 se oženil a odešel
za ženou do Vídně. V roce 1992 se vrátil zpět, aby pomohl
otci spravovat navrácený zámek Dymokury a přilehlé
pozemky. Je místostarostou obce Dymokury, senátorem
a místopředsedou TOP 09.

 

Rozhovor vyšel v podzimním čísle časopisu Umění darovat, 2018.

Rozhovor vedla: Naďa Straková,  foto: archiv Tomáše Czernina

RUBRIKY: ,