Všichni žijeme pod jedním nebem

Josef Kvapil s vnučkou Sárou

To je motto Josefa Kvapila, muže, který už více než 25 let ze svého podnikání podporuje různorodé dobročinné aktivity. Pomoc jeho firmy Josef KVAPIL a.s. humanitárním, sociálním a neziskovým projektům za tu dobu dosáhla už řádu miliónů korun. Podporovat ze svých zisků neziskové organizace je dokonce základní vizí olomoucké firmy. Její majitel k tomu říká: „Je dobré dívat se kolem sebe a vnímat život se vší jeho krásou i nedostatky. A nějak reagovat na obojí – na krásu i potřeby druhých lidí, či přírody.“ Za svoje „reakce na potřeby druhých“ byl Josef Kvapil vloni nominován na cenu Via Bona.

Jak začaly vaše dobročinné aktivity? Stojí za nimi nějaký konkrétní impuls?

Vzpomínám, jak maminka v době totality připravovala každý měsíc malý skromný balíček jen o málo větší než bonboniéra, ve kterém bývaly psací potřeby, papíry, použité známky, čokolády, čaj atd., a posílala jej do Indie nebo do Afriky. Zkrátka rodiče mne vychovali jako křesťana a dali mi i vlastní příklad. A pak jsem taky prošel skautingem a skaut má pomáhat druhým… 🙂 Začal jsem podnikat v roce 1991 a od roku 1992 podporuji ostatní, kteří jsou na tom hůř. Důvody jsou jednoduché – prostě to tak cítím.

Sponzorské dary nechápete jako formu vlastní reklamy, čím tedy pro vás jsou?

Když je s podporou spojená nějaká forma reklamy, nebráním se tomu, ale není to primární motivace. Když někomu pomůžete a můžete vidět, že pomoc přinesla dobré plody, že se někdo dosyta najedl, že se něco změnilo k lepšímu nebo pohnulo dopředu nebo se mohlo uskutečnit něco smysluplného nebo jste tím někoho povzbudila či dala naději – tak to je přece pro dárce důvod k radosti, ne?

Jde z vaší strany především o finanční podporu?

S manželkou a dcerami Klárou a Barborou, Korsika (2016)

Zpravidla ano, ale někdy je podpora materiální nebo se jedná o osobní nasazení a pomoc. A někdy má podpora zajímavé zápletky. Třeba nedávno se na mne obrátila známá a nesměle povídala o svém malém synovi, který chodí do malé mateřské lesní školky. Školka fungovala v maringotce na pronajatém pozemku a plánovali postavit jurtu, ve které by se o děti mohli starat především v zimě. Po pravdě, nejdřív se mi to moc nezdálo. Pak se ale ukázalo, že všechnu práci dělají s velkým nadšením dobrovolníci a když jsem vše vyslechl, vyjádřil jsem jim svůj obdiv a podporu. Na jurtu jsem v té době sice nepřispěl, přesto se ale cítili velmi povzbuzeni. Když se ukázalo, že „základovou desku“ si rodiče dětí zvládnou postavit svépomocí a že vlastně potřebují sehnat jen peníze na jurtu, menší částkou jsem tento projekt nakonec podpořil. Následně jsem ještě zavolal známému, který bydlí nedaleko působnosti školky a požádal jsem o podporu i jeho. Ukázalo se, že školku do nedávna navštěvovalo jeho vnouče, a tak finančně přispěl i on. Rodiče dětí si pak všechno skutečně sami připravili (na brigádě přitom prožili několik zajímavých sobot) a jurta už slouží dětem. Na tom malém příběhu je vidět, jak nápad vedoucí školky postavit pro děti jurtu vyvolal sled mnoha navazujících událostí – moje známá překonala svou obavu a ostych a vzrostlo její sebevědomí, já jsem prožil rozpuštění své počáteční nedůvěry a následnou radost z podpory dobré věci, rodiče dětí pracovali na společném díle a angažovali se tak pro své i cizí děti, vznikla místní rodičovská komunita kolem školky, můj známý byl rád, že podpořil dobrou věc, tým dobrovolníků v čele s vedoucí školky byl povzbuzen mým zájmem a podporou a naučil se lépe žádat o podporu atd…

To je moc hezký příběh, který navíc dokazuje, že není jednoduché vybrat projekty, které podpoříte. Co rozhoduje? Zajímáte se třeba i o konkrétní příběhy lidí v nouzi?

Ano, ty jsou při rozhodování důležité. Podobně jsou důležití konkrétní lidé, kteří za každým projektem stojí a stejně tak i obsah a výsledky každého projektu. S manželkou se například už 25 let dobrovolnicky angažujeme v neziskové organizaci YMCA Setkání, která připravuje programy pro manželské páry s cílem podporovat a rozvíjet zdravé vztahy v rodinách. Je s tím spojeno mnoho hodin práce a když někdy přednášíme před stovkou manželských párů, tak i hodně nervů.

Přispíváte i na provoz neziskových organizací, což není zrovna obvyklé, proč jste se tak rozhodl?

S manželkou, dcerou Anežkou a novorozeným vnukem (2014)

Pro mne je snadnější přispět na konkrétní projekt, který má zpracovaný rozpočet. Je pak jasné, jak a na co se poskytnuté prostředky konkrétně využijí, což dává darujícímu poměrně velkou jistotu, že se tak skutečně stane. Ale na druhé straně by neměla být ani finanční podpora provozu neziskovek něčím ojedinělým, protože když ti lidé celý rok pracují, musejí přece z něčeho žít, organizace musí platit nájmy, telefony atd. Ale i taková podpora jde zkonkretizovat, třeba tím, že dárce předem ví, kterému pracovníkovi přispěje na mzdu, jakými konkrétními úkoly se tento pracovník bude zabývat, jaké měl následně výsledky atd. Takové informace jsou pro dárce důležité, působí profesionálně a transparentně.

Stál jste také u založení olomoucké Poradny pro ženy a dívky, jak pomáhá?

To už je hodně let, ale mám radost, že poradna funguje dodnes. Je kontaktním místem pro ženy a dívky, které se ocitnou v situaci nečekaného nebo nechtěného těhotenství a jsou na to samy. V poradně najdou „spřízněnou duši“, pochopení, konkrétní pomoc a následně se rozhodnou, jak budou dál postupovat. Kromě toho má poradna zpracovaný kvalitní program partnerské a sexuální výchovy pro školy, který využívá řada škol v Olomouci a okolí.

Je pro vás důležitá podpora vašeho regionu?

S manželkou v Tatrách

Ano je, protože regionální projekty jsou prostě blíž, často je můžete vidět nebo se jich „dotknout“. Neméně důležitá jsou však i další hlediska. Dávám přednost projektům, které nejsou na první pohled příliš atraktivní a mají menší šanci podporu získat. Příkladem může být třeba finanční podpora Hnutí DUHA, respektive jejich dlouholetého vytrvalého úsilí o změnu Zákona o ochraně přírody a krajiny, který byl v minulém roce definitivně přijat Poslaneckou sněmovnou. Byl to velký úspěch a já jsem přesvědčen, že novela velmi přispěje k zachování přirozeného charakteru a režimu českých národních parků.

Překvapilo vás, když jste byl v loňském roce nominován na cenu Via Bona? Co to pro vás znamená?

Ano, velmi. A samozřejmě mi udělala radost. Rád jsem pak využil příležitosti setkat se a seznámit s mnoha velmi zajímavými lidmi, kteří se s druhými rádi dělí o své peníze, zkušenosti a dovednosti. Bylo taky příjemné slyšet mladé lidi, kteří byli nominováni v poměrně nové kategorii „Mladý srdcař“. V tu chvíli jsem si říkal, o naši zemi se nemusím bát, bude v dobrých rukách :-).

Markéta Čepická Daňhelová, 7. 6. 2018

 

RUBRIKY: ,