Šimon Pánek: Už nejsem tak naivní, ne každý se narodí se stejnými šancemi

Není větší ikony v českém světě nezisku. Když se v roce 1988 osudově zatřásla země v Arménii a zanechala spoustu mrtvých a raněných, tehdejší student přírodovědecké fakulty sesbíral s přáteli materiální pomoc, naházel ji na korby nákladních aut a vyrazili tam. Z punkového začátku ryzí pomoci je po čtvrt století v Česku největší a ve světě nejznámější česká nevládní organizace Člověk v tísni. Čtvrt století jí šéfuje její někdejší spoluzakladatel Šimon Pánek. Mnohými považován za možného kandidáta na prezidenta, Pánek oslavil padesátku a k odchodu z neziskovky, která má roční obrat přes miliardu korun, se ani náhodou nechystá.

Člověk v tísni loni oslavil čtvrt století, vy padesátku. To jsou taková pěkná kulatá čísla. Provedl jste osobní bilanci?

Já se velmi málo vracím zpátky. Jsem celkem přízemní člověk, uvažující prakticky, jednoduše, takže ani v těch padesáti mě nějaké sentimentální bilancování nechytá. Už nejsem tak naivní, jako jsem byl v devadesátých letech. Když padl komunismus, rychle jsem najel na model vyhraněného liberalismu, že každý je přece zodpovědný sám za sebe, za svůj život, každý svého štěstí strůjcem… Dnes to vidím jinak. Ne každý se narodí se stejnými šancemi. U nás ještě pořád spousta lidí přemýšlí v zastydlém liberalismu. Proč bychom si měli komplikovat život slabšími dětmi ve škole? Proč bychom měli dotovat jejich výuku? Proč bychom měli pomáhat lidem s problémy, jakkoli si za ně částečně mohou sami…? Velkým proponentem rozdělování na úspěšné a méně úspěšné, zajištěné a sociálně slabší, jsou Václav Klaus starší i mladší. Ale to jde přece proti stabilně fungující společnosti. Severské státy extrémně investovaly do koheze společnosti, promíchaly úspěšné s méně úspěšnými, silnější se slabšími. Pro společnost je důležité, aby ti, kteří jsou na tom hůř, se mohli dostat výš, ale je to důležité i pro ty, kteří jsou na tom lépe. Získávají jistou zkušenost, posiluje se solidarita.

Kam se za to čtvrtstoletí působení Člověk v tísni posunul?

Velkou výzvou pro Člověka v tísni je postupný přerod organizace, která ještě donedávna mohla být řízena na základě zvykových věcí a mezilidských vztahů, do organizace, která je už tak velká, že musí být řízena jako velká firma. Pro mě to není jednoduchý proces, protože jsme dřív byli parta kamarádů a kamarádek, a když jsme se nemohli shodnout, tak se čekalo, co třeba řeknu já nebo pár lidí kolem, a šlo se dál. To už dnes nejde. S postupným rozrůstáním jsme museli začít zavádět technickobyrokratická pravidla, jak to celé uřídit. Já nejsem technický typ, ale chápu to jako poznanou nutnost, protože jinak by to nefungovalo.

Dělal byste z dnešního pohledu něco jinak?

Kdyby šlo vrátit se o dvacet pět let, asi bych se soustředil daleko víc na práci v Česku – na výchovu k demokracii, k aktivnímu a zodpovědnému občanství, ke kritickému myšlení, na mediální výchovu. V devadesátých letech jsem měl pocit, že se tu demokracie dobře usazuje, že to tu bude dobré, že Balkán, Čečensko a jiné části světa nás potřebují víc. Bylo to dost naivní. Průzkumy ukazují, že lidé dnes mají malý zájem o to, aby demokracie fungovala, neumí být občansky aktivní, snadno se nechávají zatáhnout do povrchních názorů, nic si neověřují. Dnes si uvědomuji, jak křehká a tenká byla v devadesátých letech vrstva solidarity, dobrých úmyslů, vzájemné pomoci, potřebě naslouchání si… Kdybychom tehdy začali s výchovou k aktivnímu občanství a vedli lidi ke kritickému myšlení, možná bychom dnes byli dál. Mohli jsme přispět k tomu, aby si společnost byla jistější ve vztahu k demokracii a sebevědomější tak, že by víc odolávala mediálním manipulacím, propagandě, zástupným hrám v naší politice. Jak je možné, že ve Finsku věří fake news v násobcích méně lidí než tady? Jak to, že si tu lidé myslí, že v České televizi lžou, a místo toho věří řetězovým emailům, které jim posílají kamarádi? Pokud společnost není schopná kriticky přemýšlet, je velmi slabá a je to nebezpečné. Je snadněji manipulovatelná.

Měl jste někdy chuť začít dělat něco jiného?

Ani nějak zvlášť ne. Někdy se mi vrací úvaha, že v politice by člověk mohl udělat možná víc… Kdybych neřídil ČvT a neměl tři děti, tak si taky dokážu představit, že bych se sebral a jel řídit do světa nějakou menší organizaci. Hodně mi pomohl půlroční sabbatical v zahraničí. Pomohl i Člověku v tísni tím, že se ode mě emancipoval a já se emancipoval od Člověka v tísni. Po návratu jsem si uvědomil, že tu také nemusím pracovat navždy, že ne vždycky musím brát všechno tak vážně a že spousta věcí jde i beze mě, někdy i lépe.

Máte nějaké momenty, které pro Vás byly v životě náročné?

Pro mě byla formativní válka na Balkáně. Bylo mi dvacet pět, jezdil jsem tam asi pět let, udělal si spoustu kamarádů, naučil se tamní jazyk. V posledních letech těžko snáším situaci v Čečensku nebo v syrském Aleppu. Někomu pomůžete přežít, zajistíte, aby neměli hlad, měli kde složit hlavu, měli vodu, léky. A pak ve zprávách vidíte, jak rusko‑syrské letectvo Aleppo rozbombarduje na kusy. Neneguje to tu poskytnutou pomoc předtím, ale není jednoduché uniknout pocitu zmaru, k čemu to všechno bylo. Jako když se snažíte zalepit na palubě díry a v podpalubí chybí kus lodě. Válka v Sýrii je absurdní, lidé ztrácejí své nejbližší, utíkají ze svých domovů a pak sledujete, jak v Radě bezpečnosti Rusko s Čínou podporují Assada. A máme zpátky polarizovaný svět. V tomhle smyslu mám občas pocit, že se svět za těch třicet let nikam neposunul.

Pro některé politiky je dnes až zábava šlapat neziskovkám na paty. Pociťuje to i Člověk v tísni?

Začnu od lesa. Glorifikace neziskovek tak, jak jsme ji zažili v devadesátých letech, je pryč. I na Západě jsou neziskovky, zejména ty, ze kterých se staly velké firmy, čím dál víc kritizovány. Lidé se tam ptají, proč by někdo, kdo vede non‑profit, měl mít plat dvě stě tisíc. I ve střední Evropě probíhá zkoumání neziskovek, zejména těch velkých. Cítíme spoustu třecích ploch, ale pro nás to není nic nového. Dlouhá léta narážíme na spoustu lidí, kteří nás nemají rádi za témata, kterým se věnujeme – od lidských práv ve světě, programů sociálního začleňování až po řešení dluhových pastí. Určitá míra veřejné kontroly je potřebná, ale například rétorické útoky od prezidenta a ministrů na to, proč neziskový sektor spolyká tolik peněz, nebo návrhy některých stran ořezávat lidskoprávní pomoc, rozvojovou pomoc, to jsou figury v politické aréně, nikoli věcná debata.

 Jaký to má dopad na vaše kolegy a kolegyně?

Představa, že politici neovlivňují myšlení lidí, je nesmyslná. Když vidíme, kolik lidí od nich bez přemýšlení přejímá celé fráze a názory… Na mě to tolik nepůsobí, protože jsem starý harcovník, začínal jsem už za komunismu, prošel jsem si několika válkami a osobními útoky, ale na mladší lidi to má větší dopad. Zejména na ty, kteří někde v příhraničních oblastech pracují deset hodin denně za patnáct tisíc korun měsíčně, dávají do toho srdce, pomáhají rozpadlým rodinám, sociálně slabším a pak se někde dočtou, že jsme darmožrouti. Pro ně to musí být těžké.

Proč to mají politici zapotřebí?

Politici, kteří vyjíždějí po neziskovkách, pracují v politické komunikaci s negací. Když se podíváme na slovník prezidenta Zemana, Tomia Okamury, celé SPD a nakonec i premiéra Babiše, všichni pracují s negací, s negativními informacemi, polopravdami, všechno je špatně a bude ještě hůř. Nenabízejí žádné pozitivní vize ani řešení skutečných problémů. Lidem, kteří mají pocit, že mají těžký život, nabízejí místo řešení nepřítele, který za to může. V devadesátých letech byli nepřítelem politici, pak Romové, dnes intelektuálové. V té negativní komunikaci hraje roli i vymezování se vůči něčemu, například vůči Evropě, která nás dusí, vůči světu, který nám nepřeje, Romům, kteří se moc množí, muslimům, kteří nás tu zaplaví. V neziskovém prostoru pracují přemýšliví lidé, čímž pro politiky představují názorového oponenta, jelikož tito lidé často poukazují na škodlivost jejich negativistické a často lživé rétoriky. Proto jdou intuitivně proti nám. A pak se vždy hodí nabídnout lidem, kteří žijí v kolotoči nedobře ohodnocené práce, obecné nedůvěry v politiku, svět i budoucnost, ve zblázněné době internetové překomunikovanosti někoho, kdo za to může… Kdo se má jakoby lépe, méně pracuje, je darmožrout a ještě se tváří nadšeně, že má smysl života. V tomto ohledu jsou neziskovky výborný cíl. Místo, aby politici přiznali, že odpovědnost za kvalitu života lidí jde z 90 procent za nimi.

Jste zklamán, kam se český veřejný prostor od pádu komunismu rozvinul?

V českém veřejném politickém prostoru jsou osobní útoky na osobu nebo celé skupiny lidí běžnou věcí. V Německu je také spousta věcí velmi vyhrocených, nárazově tam přišlo velké množství cizinců, statisticky část z nich, byť by to byli jednotlivci, může být napojená na nebezpečné kanály, je to pro zemi velký problém, ale řeší to tak nějak obsahově, bez osobních útoků. U nás se lidé dělí na vítače a nevítače, každodenně vidíme hádky a útoky. Politici lidem nenabízejí úvahy o podstatách problémů, jejich sdělení jsou povrchní, neobsahová. Za třicet let se to vlastně příliš neposunulo. To je smutné.

Má Člověk v tísni přeci jen nějaké slabiny, kde pociťuje jisté ohrožení?

Díky tomu, že Člověk v tísni je veliká organizace, pevně zarostlá v české společnosti a s mezinárodním přesahem, máme jistou míru komfortu. Jak to jen jde, spolupracujeme s vládou, doma i v zahraničí. Nejsme protivládní, ale nevládní organizace, ale nejsme na vládě zcela závislí. Při naší velikosti si už lze vytvořit prostor na investice do kvality systému, expertizy, do vnitřního rozvoje společnosti, mezinárodních vztahů, fundraisingu, což malé nevládky nemohou. Ty žijou od projektu k projektu. Samozřejmě máme své slabiny. Kdyby se vláda rozhodla začít dusit například prostředky na práci v sociálně vyloučených lokalitách, v našem případě převážně tzv. „romských lokalitách,“ tak nás, tedy tuto velmi náročnou a strašně důležitou práci, jistě ohrozí.

Mají výpady politiků proti neziskovkám vliv na výši dárcovství?

Zatím mám pocit, že v absolutních číslech ne. Kdyby naši práci politici podporovali, sami šli příkladem a sem tam něco darovali, tak by to přispělo k většímu dárcovství. Musím říct, že útoky politiků na neziskovky jistou část lidí mobilizují. Počet útoků na neziskovky sice roste, zároveň ale roste i počet lidí, kteří nás podporují a přispívají nám. Absolutní čísla rostou, podle Nadace Via se soukromé dary loni pohybovaly kolem 7 miliard korun.

Člověk v tísni v číslech ČvT v současnosti působí v 60 městech v ČR i na Slovensku a ve více než 25 zemích světa. Mezi hlavní zdroje příjmů v r. 2016 patřily prostředky EU, státní rozpočet ČR, prostředky zahraničních vlád a agentur OSN, dary od jednotlivců a firem a další prostředky jiných donorů i z vlastní činnosti. V roce 2016 z těchto zdrojů pocházelo celkem 1 760 279 tis. Kč. Celkové náklady v roce 2016 činily 1 758 728 tis. Kč. Největší položkou byly náklady na humanitární pomoc a rozvoj, značná část prostředků zamířila na programy sociální integrace a podporu Centra pro lidská práva a demokracii. Na činnost kanceláře, péči o dárce a jiné provozní aktivity bylo vynaloženo přibližně 5 procent celkových nákladů. ČvT zaměstnává 1 500 lidí. Více na www.clovekvtisni.cz/kdo‑jsme/ jak‑hospodarime.

Šimon Pánek, zakladatel a ředitel humanitární společnosti Člověk v tísni.

Šimon Pánek (1967) se narodil v Praze. Studoval obor biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V listopadu 1989 byl studentským vůdcem, členem Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol, členem Občanského fóra a týmu Václava Havla, jenž vyjednával o sestavení demokratické vlády. V roce 1992 spoluzakládal soukromou informační agenturu Epicentrum, přinášející zpravodajství z krizových oblastí světa. V letech 1992–1997 pracoval pro Nadaci LN. Spoluzakladatel a ředitel organizace Člověk v tísni, jedné z největších neziskovek ve střední Evropě.

text : Naďa Straková, foto: Hynek Glos.

Rozhovor vyšel v jarním čísle časopisu Umění darovat, 2018.

RUBRIKY: ,