Okolnosti moc neřeším

Martin Hůla s dětmi natočili písně a vystupovali na různých akcích, například na festivalu Street For Art uprostřed paneláků na Černém mostě.

Martin Hůla je mimořádný hudebník, talentovaný sound designér, grafik a kurátor v jednom. Mimo vlastní aktivity vedl čtyři roky hudební workshop, kde učil romské děti rapovat. Poznal tak jejich potřebu být slyšen, vykřičet se. Umění darovat dále řekl, že všechno, co v životě umí a co ho živí, se naučil na internetu, a proč se rozhodl přestat vydávat vlastní desky.

Vy jste zhruba od roku 2013 do roku 2016 vedl hudební workshop s romskými dětmi. Co to bylo za projekt?

To bylo na Plechárně na Černém mostě, což je volnočasové centrum v bývalé kotelně. Romská aktivistka Ivana Čonková mi jednoho dne zavolala a požádala mě, zda bych za dva dny neudělal na Plechárně hudební workshop. Já mám takovou blbou vlastnost, že mě všechno zajímá, hlavně když to neznám, tak jsem jí na to kývl. Byl to nakonec silný zážitek. Děti rapovaly a já to nahrával a vznikly jednoduché, ale dobré písničky. Byla tam bezprostřední energie, hodně talentu a nových impulzů. Mně se práce s těmi dětmi zalíbila, a tak jsem na Plechárně pravidelně každý pátek několik let trávil tři hodiny.

Jakých úspěchů jste dosáhli?

Natočili jsme pár věcí, dokonce i videa, vystupovali na různých akcích, například na festivalu Street For Art, který se odehrával uprostřed paneláků na Černém mostě. To byl velký zážitek, protože tam byla početná mezigenerační romská komunita, která děti přišla podpořit, a byla tam úžasná atmosféra.

Věnovali jste se hlavně rapu. Byli tam kluci i holky?

Nejdřív tam byli hlavně kluci, kteří si říkali Cincinaty. Pak se k nám přidaly i holky. Holky byly velmi ambiciózní, bylo v tom daleko víc než jen soutěživost. Mají jiný pohled na život, jinou citlivost. Dodneška si vybavuju verš jedné z nich: „Vzpomínám na ty časy v prosinci, byly těžší než počítat rovnici.“ Bohužel té, která měla největší talent, bylo už asi šestnáct a musela nastoupit do práce, aby začala vydělávat a podporovat rodinu.

Proč jsi pak workshop ukončil?

Plechárnu začali rekonstruovat a nenašlo se vhodné místo, kam to přesunout. A pak je nutno si přiznat, že na obou stranách po těch letech ubylo energie. Já do toho začal dělat i jiné věci, a tak to po mně převzal někdo jiný.

Co vám práce s dětmi na Plechárně dala?

Byla to pro mě neprobádaná oblast. Učil jsem se, jak učit dělat hudbu, ale i sociálním věcem. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že ty romské děti nedokázaly rozvést debatu na osobní úrovni o tom, co cítí, co chtějí, protože na to nebyly zvyklé. Nikdo se jich na tyhle osobní věci neptá, společnost to nezajímá, nechce to slyšet. Bylo z nich cítit, že strašně moc potřebují, aby se jim někdo dlouhodobě věnoval, poslouchal je a bral je vážně. Jeden kluk napsal text o tom, že nechce být v děcáku. I když to bylo inspirované jinou písní, byly tam věci jako například, jak je populární většinovou společností používat romská slova more, love, ale nikdo z nás Romem být nechce. Musím se přiznat, že jsem také přestal paušalizovat. Rasismus mi byl vždycky hodně protivný a všude jsem proti němu brojil, a přesto jsem najednou zjišťoval, že sám mám tendenci paušalizovat. Až po osobních zkušenostech s touhle komunitou na Černém mostě jsem to naštěstí ztratil.

Vy jste se hudební workshop snažil přenést i do dětských domovů. Jak se vám to dařilo?

K nápadu mě přivedl můj bývalý spolužák Lukáš, který sám vyrůstal v děcáku. Lukáš je velmi úspěšný, má ambice se prosadit. On mi byl inspirací zkusit vstoupit s workshopem do dětských domovů. Vytvořil jsem takový speciální hrací stůl, na kterém může několik dětí vytvářet hudbu – od libozvučných tónů až po absolutní rachot, což ty děti strašně baví. S mojí spoluhráčkou Mary Čtveráčkovou jsme se snažili ten hrací stůl do děcáků dostat. Jenže jsme se nesetkali s příliš velkou odezvou. Ani z nízkoprahových zařízení, které jsme také zkoušeli oslovit, se nám moc často neozývají.

Proč myslíte, že o to nemají zájem?

Možná mají nějakou špatnou zkušenost. Nejspíš je pořád někdo s něčím oslovuje a něco za to chce, není to nezištný. Na několik akcí jsme se přece jen dostali. Třeba do děcáku v Horní Plané a do nízkoprahového zařízení Orlová. Tam jsme měli holku, která tzv. dissovala ostatní kolem sebe. Měla silnou potřebu se vyzpívat z frustrací ze vztahů v tom jejich zařízení. Bylo vidět, že to nebylo všem po chuti. Podle mého je ale důležité dát dětem šanci, aby se mohly volně projevit. Dát jim techniku, aby mohly dělat nekontrolovaný binec, aby ze sebe dostaly frustrace, pocity. Kolikrát do mikrofonu jen řvou, nebo říkají sprostá slova, ale to je jedno. Je evidentní, že je tam podvědomá potřeba se vykřičet.

Vaše workshopy děláte zdarma?

Zdarma, ale občas nám zaplatí cestu nebo se vybere nějaké dobrovolné vstupné.

Před pár lety jste také založil formaci Kreaton. Na co se zaměřujete?

Kreaton jsme založili spolu s Marií Čtveráčkovou, když jsme se seznámili, protože nás oba zajímalo vzdělávání v hudbě. Já jsem zažil dobu, kdy internet byl hodně řídký. Fascinovalo mě, že v nultých letech na něm nebylo nic a během krátké doby se objevily možnosti cokoli se sám naučit. Od hraní na nástroj, malování, grafiku až po dělání hudby. Všechno, co umím, jsem se naučil z internetu sám. K tomu, co dělám a co mě živí, nemám žádné oficiální vzdělání. Díky internetu mám pocit, že všechno jde a že všechno, co chci, se můžu naučit a udělat. Kultura tak přechází do našich rukou a my máme šanci toho využívat. Je možné točit tóny s rozpočtem několikanásobně nižším, než to bývávalo v dobách, kdy ještě internet nebyl. Skejťáci na malý foťák točí lepší videa, než jaká točí Česká televize. Když se rozhodnu, že se něco naučím, tak se to naučím pomocí internetu. A kvůli tomu mám pocit, že bych to, co jsem se zdarma naučil, měl sdílet s ostatními.

Vy jste jeden z mála hudebníků, který dává svou hudbu na internet zcela zdarma.

V 90. letech bylo těžké dělat hudbu. Člověk musel mít vydavatelství. Po roce 2000 se to díky internetu uvolnilo. Měl jsem jeden z prvních internetových labelů, nevydávali jsme to fyzicky, ale jen virtuálně. Bylo skvělé něco udělat a hned to dát ven k poslechu. Mně přišlo přirozené dávat to všem zadarmo. Kdo chce za hudbu platit, ten si způsob najde, a kdo za tu hudbu platit nechce, tak si to stejně nekoupí. Proč bych to těm lidem měl komplikovat, když vím, že hudba žije, jen když ji někdo poslouchá? Tenhle princip podle mého funguje dobře, protože se prodalo 500 vinylů mých desek Náměstí míru a Konec civilizace. Dávat věci zdarma považuju za hodnotu. Vlastně mě nikdy nezajímalo, co z toho budu mít, do všeho se pouštím jen ze zájmu, ne ze zisku. Okolnosti mě většinou moc nezajímají.

 V posledních letech se věnujete hlavně užité hudbě, vlastní desky už nevydáváte. Proč?

Hudba je důležité médium, které může lidi měnit. Má hybný potenciál. Já už ale vlastní hudbu vydávat nechci. Ztratil jsem potřebu vytvářet vlastní desky. Daleko více mě teď baví dělat hudbu užitou, funkční, sound design. Mám pocit, že jsem v téhle hudbě osvobozenější a méně egoističtější. Člověk musí víc myslet na to, pro koho to dělá, kde a kdo to bude poslouchat, na účel, kterému ta hudba má sloužit. Spolupráce je pro mě teď důležitější, než moje vlastní realizace. Uvědomil jsem si, že v jiném kontextu diváci dokážou zpracovávat mnohem složitější věci. Na premiéře Tří sester v plzeňském Tylově divadle to bylo krásně vidět. Lidé, kteří na tu premiéru přišli, by se dali označit za místní honoraci, a bylo mi jasné, že mimo tu hru by si ty moje podivné tóny a zvuky jinak nepustili. Na těch prknech to akceptují a se zájmem poslouchají. Prostě jde o ten kontext. A to mě zajímá.

V rozhovorech často kritizujete konzumnost dnešní společnosti. Daří se Vám vychovávat své děti nekonzumně?

Úplně ne. Nechci, aby kluci byli vyloučení, tak jak jsem to zažil v dětství já. Můj otec měl v 80. letech neoficiální, ale velmi živou galerii doma v garáži a z toho, co jsem poznal a zažil, do jisté míry dodnes vycházím. Tenkrát jsem sice jako dítě znal dílo Boštíka, Nepraše, Šimotové, Kratiny, Mrázkové a mnoha dalších, navíc všechny ty umělce jsem znal i osobně, ale v kolektivu spolužáků mi to bylo na nic. Chtěl jsem mít Terminátora na videokazetě a chodit na fotbal. U nás doma nebyla ani barevná televize, natož video. Podle mého je důležité mít s realitou kontakt, takže svým dětem dopřávám některé věci, které mají ostatní nebo které mě osobně zajímají (smích). Sdílení je ale učím. Čas od času vytřídíme hračky a jiné věci a dáváme je sociálně slabším nebo rodinám uprchlíků.

Martin Hůla alias Bonus učil čtyři roky v centru Plechárna na Černém mostě v rámci hudebního workshopu děti skládat hudbu a nahrávat ji.

Martin Hůla (1979), známý také pod jménem Martin Tvrdý nebo Bonus, je hudebník, grafický designér a kurátor. Působil v kapele Ememvoodoopöká, jejíž album Dort jak Brus bylo oceněno cenou Anděl. Byl také členem skupin Sporto, Phoenix II a Aran Epochal. Pod jménem Bonus vydal úspěšné desky Konec civilizace (2010) a Náměstí míru (2011), které bylo oceněno hudební kritikou Apollo. V roce 2014 vydal spolu s Václavem Havelkou z kapely Please the Trees album U nás v garáži (2014). Je autorem hudby k televiznímu dokumentu Kmeny: Tattoo a k mnoha divadelním představením. Na svém kontě má také kurátorství několika výstav. Pracuje v grafickém studiu Carton Clan.

Text : Naďa Straková, Foto : Archiv Martina Hůly A Čcf

RUBRIKY: ,