Milníky moderní české filantropie

České národní obrození probíhající od konce 18. století vedlo ke zformování moderního českého národa, a vytvořilo tak základnu pro vznik moderní filantropie a občanské společnosti. Za její symbolické zrození je možné počítat založení Národního muzea. Její konec pak přichází se smrtí prvního československého prezidenta T. G. Masaryka v roce 1937.

Na podzim si připomínáme významné výročí. Dne 28. října uplyne 100 let od chvíle, kdy se v troskách hroutící se Rakousko-uherské monarchie zrodila samostatná Československá republika. Historie moderní filantropie v Českých zemích je ovšem mnohem delší, neboť k velkému rozvoji a proměně mecenášství dochází již ve druhé polovině 19. století, a to v souvislosti s výraznými společenskými změnami, kterými Evropa procházela. Do té doby se tradiční společnost založená na komunitní soudržnosti spoléhala především na lokální dárce či patrony v podobě šlechty a církve. Jenže v průběhu 19. století začalo docházet k výrazným společenským změnám spojeným s přesunem obyvatel do rozvíjejících se měst. Přitom výrazně sílily vlastenecké aktivity, které postupně vedly k většímu posilování národního cítění. Za dva klíčové okamžiky, které rámují zrození české filantropie, můžeme považovat roky 1818 a 1881. Tedy roky, kdy vzniklo Národní muzeum a Národní divadlo.

Kdo založí muzeum

Nejvýznamnějším počinem rané fáze moderní české filantropie bylo založení Národního muzea (tehdy Vlasteneckého muzea), dnes již klíčové instituce, o jejíž vznik se v roce 1818 zasloužila vlastenecky orientovaná česká šlechta. Faktickým zakladatelem muzea byl významný evropský paleontolog hrabě Kašpar Maria ze Šternberka. A po jeho boku stáli další členové významných šlechtických rodů – Nosticové či Kolowratové. Druhý letopočet je spojený s výstavbou Národního divadla, která dokumentuje vzestup národní emancipace, jež se projevila právě v celospolečenské sbírce na první i druhou výstavbu národního kulturního „svatostánku“ (zvláště po požáru se v národní sbírce vybral milion zlatých). V tomto období dochází k výrazné proměně mecenášských aktivit, kdy historický význam šlechty postupně vytlačuje rodící se elita podnikatelů a průmyslových magnátů, zatímco tradiční úlohu církve přebírají nejrůznější spolky, obce a občanské iniciativy.

Muž v obnošené vestě

Pro rozvoj českého mecenášství byla důležitá světová inspirace, zejména ze Spojených států, které jsou považovány za kolébku moderní filantropie. Zatímco Evropa vytvářela základy pro vznik sociálně laděných států, Amerika se vydala jinou cestou, roli státu výrazně snížila (garant právního řádu a bezpečí) a poskytla maximální svobodu (a odpovědnost) jednotlivcům, čímž současně vznikala poměrně velká potřeba privátní filantropie. Za jejího zakladatele je možné považovat Johna Rockefellera, který stál za vznikem profesionálně řízených nadací. A také Andrewa Carnegieho, díky němuž v Americe vzniklo několik tisíc knihoven a pár univerzit. Carnegie byl mimořádně inspirativní osobností a svým apelem k bohatým, aby žili skromně a nadbytečné peníze využili pro dobročinné účely, ovlivnil myšlení mnoha generací. Oba dva – jak Rockefeller, tak i Carnegie – vzešli z velmi chudých poměrů a jejich životní úspěch byl klasickým příběhem amerického snu. Jeho českou obdobou je například příběh Josefa Hlávky, jehož životnímu příběhu a filantropickým aktivitám se věnujeme v následujícím článku. I ten vydělal své bohatství během několika let díky svým schopnostem, v osobním životě však zůstal mimořádně skromný, až šetrný (ostatně jeho literární portrét od spisovatelky Valji Stýblové dostal název Mecenáš v obnošené vestě). Nicméně jím iniciované založení a financování České akademie (1890) je dalším významným milníkem.

Pro rozvoj českého mecenášství byla důležitá světová inspirace, zejména ze Spojených států, které jsou považovány za kolébku moderní filantropie.

 

Lékař bez prstů

Jak se vyvíjely české filantropické aktivity na přelomu 19. a 20. století, zajímavě ilustrují dva odlišné příběhy. Tím prvním je příběh úspěšné podnikatelské rodiny Bartoňů z Dobenína, která stihla ještě na sklonku monarchie povýšení do šlechtického stavu (1912), ale jejíž moderní vize již plně patřily 20. století. Bartoňové zbohatli na textilním průmyslu, z ničeho se vypracovali mezi nejvlivnější ekonomické subjekty východních Čech a do velké míry ovlivňovali vývoj Náchodska a Nového Města nad Metují. Tam si také koupili zámek, který nechali moderně přestavět architekty Jurkovičem a Janákem. V celém kraji podporovali nejrůznější filantropické aktivity, vytvořili zde nadaci pro zchudlé řemeslníky a studenty, podíleli se na provozu starobince, domu sociální péče, Sokola či dětské ozdravovny. Druhý příběh ilustruje osobní angažovanost příslušníků střední třídy, kteří často díky svému životnímu entuziasmu a morálnímu étosu doby zakládali mimořádně důležité projekty, z nichž mnohé fungují i dnes. Takový je i příběh Rudolfa Jedličky, mimořádně nadaného lékaře a schopného chirurga, který stojí za založením dnes již proslulého Jedličkova ústavu. Jedlička byl zakladatelem české rentgenologie, bohužel v té době ještě lékaři neznali nebezpečí paprsků a mladý lékař moderní přístroj často kalibroval na své vlastní ruce,

kvůli čemuž krátce po třicítce postupně přišel o všechny prsty levé ruky (s výjimkou palce). I to byl jeden z motivů, aby přijal funkci předsedy Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků, jehož cílem bylo vybudování speciálního ústavu pro postižené děti. Jedlička sehnal půjčku na koupi domu a postupně získával další dotace, přičemž dlouho byl hlavním dárcem on sám.

 

 

Realita první republiky

V době první republiky došlo k další proměně elit, současně mnoho sociálních funkcí převzal mladý stát (velký důraz kladl na vzdělání, třeba v roce 1919 bylo uzákoněno, že v každé obci musí být zřízena knihovna). Přestože se dnes na dobu první republiky vzpomíná s nostalgií, realita nebyla zdaleka tak růžová. Už samotný vznik Československa byl poznamenán složitou hospodářskou situací – nedostatek potravin způsobil značný nárůst cen a životní úroveň se proti posledním mírovým rokům katastrofálně propadla – mzda klesla oproti roku 1913 na polovinu, ale jídlo bylo třikrát dražší. K mírné stabilizaci došlo až roku 1921, ale v letech 1924 a 1925, které jsou považovány za počátek zlaté éry, došlo k dalšímu zdražování potravin a masovým demonstracím. Poté se již situace zlepšovala, ale tento trend byl bohužel zastaven světovou krizí, po níž došlo také k raketovému pádu české ekonomiky. V roce 1933 činil pokles výroby – počítáno k roku 1929 – neskutečných 60 %, přičemž zhruba třetina obyvatel byla bez finančních prostředků. Historik Oldřich Tůma upozorňuje, že po první světové válce pochopitelně narostl počet neziskových organizací, které byly zaměřené na sociální problémy, jež vyvstaly v důsledku války, tedy na podporu invalidů, sirotků a vdov. Dalším důležitým cílem, kterému se nestátní organizace a nadace věnovaly, byla péče o mládež a její volný čas. Z celkových nákladů vynaložených na sociální péči představovala podle Tůmy dobrovolná a soukromá sociální péče 26 %.

                                                    Stát z podstaty podporuje všechny,

                                                  nemůže nic eliminovat, zatímco mecenáš

                                                  si logicky nějakým způsobem vybírá.

Jiří Pokorný, historik

Bankéř z Přeštic

Podle historika Jiřího Pokorného se cíle filantropů a mecenášů v průběhu první republiky výrazně proměnily, klesalo zaměření na chudé, které přebíral stát, zatímco mecenáši se více soustředili na podporu vědy a umění. „Stát z podstaty podporuje všechny, nemůže nic eliminovat, zatímco mecenáš si logicky nějakým způsobem vybírá. Ať už geograficky, což dělali například Dobenínové, nebo se zaměří na vybranou oblast,“ vysvětluje Jiří Pokorný s tím, že právě z tohoto důvodu sehrál v období ekonomické krize klíčovou roli stát a jeho sociální politika. A současně připomíná, že v době první republiky se jen těžce hledá filantropická osobnost kalibru Josefa Hlávky. Naopak významnou roli začaly hrát finanční ústavy, které přispívaly v mnoha sektorech poměrně velkými částkami. Proměnu prvorepublikového mecenášství oproti druhé polovině 19. století ilustruje příběh Jaroslava Preisse, vlivného ředitele Živnobanky a opakovaného aspiranta na funkci ministra financí (zajímavostí je skutečnost, že se stejně jako Josef Hlávka narodil v Přešticích – jen o 39 let později). Preiss financoval celou řadu aktivit, které byly většinou spojeny s uměním či muzejními sbírkami: podílel se na výstavbě Mánesa či Národního technického muzea, přispíval na činnost Moderní galerie a sám také sbíral obrazy. Jeho kolekce měla mimořádnou cenu, bohužel byla po válce z velké části rozkradena. Preiss pomáhal také svým přátelům a po atentátu na ministra financí Aloise Rašína finančně podporoval jeho rodinu.

Peníze pro prezidenta

Současně byl Preiss také „osobním bankéřem“ prezidenta Masaryka, což znamenalo, že když prezident potřeboval peníze na výdaje mimo stanovený rozpočet Hradu, Preiss je jednoduše sehnal. Třeba když jel Masaryk v roce 1921 po nemoci na italský ostrov Capri, peníze na jeho cestu v rozpočtu chyběly. Nešlo o malou částku, ale o rovné dva miliony korun. A tak prezidentův kancléř Přemysl Šámal navštívil Preisse a peníze opatřil. Masaryk měl dále k dispozici osobní fond na své mecenášské aktivity, který mu opět plnili bankéři. A tak mohl dát Peroutkovi na vznik Přítomnosti půl milionu, Akademii práce věnoval milion a dalšími dary přispěl na vydávání týdeníků Čin či Tribuna. Z dnešního pohledu to jistě nebylo úplně transparentní, nicméně Masarykova morální autorita byla v té době nezpochybnitelná, což potvrdily i volby v roce 1934, v nichž získal 73 % hlasů. Masarykova smrt v roce 1937 symbolicky uzavřela nejen dobu první republiky, ale přinesla také soumrak moderní české filantropie, neboť v následující dekádě se rychle za sebou vystřídaly dva totalitní režimy. A druhý z nich během dlouhých čtyřiceti let z naší společenské paměti téměř vymazal po generace zakotvené morální principy občanské odpovědnosti, solidarity a dárcovství. A přestože od jeho konce v roce 1989 uběhlo již téměř třicet let, neblahé dědictví komunistické pseudomorálky a občanské apatie se dodnes nepodařilo zcela vymazat.

Rozhovor vyšel v podzimním čísle časopisu Umění darovat, 2018.

Text: Libor Budinský

 

RUBRIKY: ,