Lužanský penězovod

Největším mecenášem českých dějin je bez jakýchkoli pochybností Josef Hlávka. Původem plebejec, ale duší aristokrat, nadaný architekt a muž železné vůle, jehož „Nadání“ mohlo patřit k těm největším v Evropě. Kdyby…

Krajinu zkrápí ustavičný déšť, nevydařená sobota není příliš stvořená k výletům. A tak se nikdo nemůže divit, že na nádvoří komorního zámku v Lužanech, který je na sklonku prázdnin otevřen veřejnosti, není ani noha. Více hostů přijde až odpoledne, kdy se ve zdejší kapli koná svatba. Zatím procházíme zámkem samotní, jen v doprovodu paní správcové, a můžeme dokonale nasávat atmosféru výjimečného místa. Zde strávil desítky let největší mecenáš českého národa, stavitel a architekt Josef Hlávka. Prvních deset let skoro slepý a na vozíku, o pár let později už jako významný iniciátor veřejného dění, poslanec a jedna z největších osobností sklonku monarchie. „Vlastně tu vidíte dokonale zachovaný byt z 19. století,“ upozorňuje paní správcová a vede nás ke stolu, kde úspěšný stavitel vypracoval slavné „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“, kterému se jako jediné nadaci moderních českých dějin podařilo udržet právní kontinuitu dlouhých 110 let, přestože země prošla obdobím nacistické i komunistické vlády. Vedle stolu s krásným výhledem do zahrady nás však zaujal jiný unikát, a sice zvláštní penězovod či mincovod vedoucí z prvního patra ke vchodu do zámku. Když Hlávka uviděl u svých dveří žebráka, hodil dovnitř

minci, která během okamžiku sklouzla dolů. Přesto Hlávka ze svého přesvědčení nechtěl primárně řešit sociální problémy, snažil se pozvednout český národ prostřednictvím investic do vědy a vzdělání. A právě pro tyto účely vložil do svého Nadání veškerý svůj majetek – tehdy v závratné výši přes pět milionů korun, což ve velmi hrubém přepočtu na dnešní koruny činí přibližně dvě miliardy.

Štěstí přeje připraveným

Kde k takovým penězům druhorozený syn úředníka ze sousedních Přeštic přišel? Vydělal je, a to za pouhých deset let ve Vídni. Štěstí přeje připraveným a Hlávka byl ve správný čas na správném místě. Po studiu techniky v Praze, architektury ve Vídni a několikaleté studijní cestě po Evropě se ocitl v hlavním městě monarchie ve chvíli, kdy se bouraly staré hradby a na jejich místě vznikal monumentální bulvár Ringstrasse. Mimořádně talentovaný Hlávka se ve třiceti letech stal nejprve ředitelem a krátce poté majitelem stavební firmy, se kterou během deseti let postavil více než 140 honosných domů a budov, včetně slavné Vídeňské státní opery (stavba vyšla téměř na milion zlatých). Zřejmě největší perlou v Hlávkově portfoliu je ovšem komplex Černovické univerzity, který byl před sedmi lety zařazen na seznam památek světového dědictví UNESCO. Za bohatou odměnu,

kterou získal za výstavbu Opery, zakoupil Hlávka panství a zámek v Lužanech, kde chtěl vybudovat

sídlo pro svou matku. Ale osud rozhodl jinak. Hlávka pracoval na 200 % a spal jen čtyři hodiny denně. Po deseti letech pracovního vypětí zkolaboval, ochrnul a téměř oslepnul (v současné době se objevuje názor, že za jeho onemocněním mohla stát borelióza). S prací byl konec. Ani ne čtyřicetiletého Hlávku převezli do Lužan, kde se o něj starala jeho matka a manželka Marie.

 

Přečtěte si Shakespeara

Po deseti letech strávených na invalidním vozíku se Hlávka vyléčil. Ale z vozíku vstal jiný muž. Z velkopodnikatele se stal vlivný politik a mecenáš. Během následujících let založil Českou akademii věd a umění, inicioval vznik studentské koleje, nechal přeložit Shakespeara a podporoval desítky dalších projektů či jednotlivců. Už od samotných počátků nerozdával peníze nazdařbůh, ale podle dokonale promyšlené a racionální strategie. A přestože mu řada současníků vyčítala (mimo jiné třeba Jan Neruda), že se více nevěnuje sociálním otázkám, zaměřil se na rozvoj vzdělání českého národa, v němž

viděl největší potenciál. Sám osobně třeba trpěl tím, že jako rozený Čech nedovedl spisovně psát, protože veškeré vzdělání – od základní školy až po univerzitu – absolvoval v německém jazyce. Proto kladl velký důraz na vzdělání v českém jazyce a na možnost vzdělání nadaných Čechů, kterým to neumožňovala sociální situace. Ale jak připomíná profesor Václav Pavlíček, který je dnes předsedou Hlávkova Nadání, samozřejmě podporoval i velké množství praktických, dalo by se říci materiálních projektů – od obnovy Karlova mostu po ničivé povodni z roku 1892 až po postavení Myslbekovy sochy sv. Václava před budovou Muzea, která se stala jedním ze symbolů Prahy.

 

Dlouhý a těžký boj

Nás však zajímá především Hlávkovo Nadání, které je v mnoha směrech výjimečné, ať už svým původním rozsahem, tak schopností překonat nástrahy totalitních režimů. Jen těžko se dnes domýšlí, o jak mocnou nadaci by šlo, kdyby vznikla třeba ve Spojených státech či Anglii, kde nebyla nijak porušena právní či majetková kontinuita. Hlávka se samozřejmě obával různých společenských otřesů, proto rozdělil majetek do tří částí: první z nich představoval velkostatek v Lužanech s rozlehlými pozemky, nemovitostmi a zámkem, druhou činžovní domy ve Vídni a v Praze, třetí pak cenné papíry uložené především v Zemské bance. Jenže… Dejme již slovo profesoru Pavlíčkovi: „O první pilíř Nadání přichází již po rozpadu monarchie, kdy cenné papíry uložené v bance ztrácejí svou hodnotu. Další pilíř, tedy velkostatek, je Nadání odejmut v polovině roku 1948, kdy zemědělská půda, lesy, rybníky, hospodářské budovy i stavební parcely Hlávkova velkostatku převzaly různé státní organizace,“ vypočítává ekonomické ztráty profesor Pavlíček. V dalších letech pak již nastal boj o udržení existence samotného Hlávkova nadání a uchování poslední části jeho majetku. Zápas to byl dlouhý, náročný a nakonec také úspěšný, byť hlavně v letech 1968 a 1987 byl tlak na zrušení nadace obrovský. Především z ekonomických důvodů, neboť na konci osmdesátých let plynul nadaci jediný příjem z nájemného nadačních domů, které však nestačilo ani na jejich nutnou údržbu. Po listopadu se situace obrátila, pražské nadační domy i zámek v Lužanech prošly rekonstrukcí a správní radě Nadání se podařilo také zpětně odkoupit část původního lužanského majetku. I díky tomu unikátní Nadání opět slouží svému cíli a vyplácí nadační příspěvky na vědeckou, literární a uměleckou činnost. V loňském roce to bylo více než pět milionů korun.

Lužanská mše

Ale vraťme se zpátky do Lužan, kde jsme naši pouť za Hlávkovým Nadáním začali. K čemu dnes slouží zámek, v němž největší český mecenáš strávil dlouhé půl století a který byl na přelomu 19. a 20. století – byť vzdálen 100 kilometrů od Prahy – jedním z center českých společenských i uměleckých elit? „Zámek funguje jako reprezentativní sídlo Nadání, zasedá tu správní rada Nadání, pořádají se zde konference, semináře či výjezdní zasedání Akademie věd. A také řada slavnostních akcí, ať už je to tradiční mše či každoroční předávání medailí Josefa Hlávky nestorům české vědy a kultury, které se koná 16. listopadu v předvečer státního svátku,“ vypočítává aktivity správcová zámku Hana Kaufnerová. Udržovaná zahrada zámku je také oblíbeným místem, kde se konají svatby. Stejně jako krásná zámecká kaple, která se může honosit unikátní výsadou. Pouze pro ni složil Hlávkův přítel Antonín Dvořák půvabnou, melodicky bohatou Lužanskou mši. A právě ta se v kapli právě rozezní…

 

Nadání opět slouží svému cíli a vyplácí nadační příspěvky na vědeckou, literární
a uměleckou činnost . V loňském roce to bylo více než pět milionů korun.

 

 

 

Josef Hl ávka (1831–1908), rodák z Přeštic se po studiích na gymnáziu dostal na pražskou polytechniku, později pokračoval ve studiu architektury ve Vídni. Zde také dosáhl svých největších stavitelských úspěchů – jeho stavební firma postavila téměř 150 budov, Hlávka zaměstnával stovky lidí včetně dvaceti architektů. Po nervovém kolapsu v pouhých osmatřiceti letech ochrnul a ocitl se na invalidním vozíku. Po uzdravení vstoupil do politiky (jako člen strany Staročechů), začal se věnovat veřejným aktivitám a mecenášství. Na začátku 20. století založil nadaci (Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových), která se po jeho smrti stala univerzálním dědicem veškerého jeho majetku.

 

Článek vyšel v podzimním čísle časopisu Umění darovat, 2018.

Text:Libor Budinský, foto: Hlávkova nadace, archiv Langhans Praha

 

RUBRIKY: