Když emoce pomáhají

V září 2015 obletěla svět fotografie malého syrského chlapce, který utonul ve vlnách Středomořského moře. Okamžitě se tím rozjela bouřlivá diskuze o etičnosti a užitečnosti zveřejňování této fotografie, možném vydírání čtenáře, ale obecně i o krutých podmínkách, ve kterých zoufalí Syřané prchají ze své konfliktem rozpolcené země.

11

Moře, svědek dramatických bojů o přežití Foto: Stanislav Krupař

Americká instituce Decision Research, která se zabývá bezpečností, rozhodovacími procesy vlád a neziskovek, nedávno publikovala studii, která zjistila, že lidé díky této fotografii věnovali na charitu pro syrské uprchlíky několikanásobně víc peněz než v minulosti.

„Zvyšující počet mrtvých v Sýrii nechává lidi už značně chladnými, ale díky této fotce se o Sýrii lidé začali opět aktivně zajímat,“ píše se v analýze.

Reportérka Lenka Klicperová se studií souhlasí. Podle ní fotka skutečně způsobila příliv dárců organizacím, které se snaží Syřanům pomáhat. „Fotka utonulého chlapce Ajlana to změnila. Lidé najednou neviděli číslo, ale tragický příběh malého chlapce, kterého zabila válka. Vzbudilo to vlnu emocí a také solidarity se Syřany,” říká novinářka, která do Sýrie už několik let pravidelně jezdí.

Každá dobrá fotka musí vzbuzovat silné emoce. Jinak prostě nestojí za nic,” míní fotoreportér Stanislav Krupař. “Co je ale podle mého důležité, je přinášet velmi osobní příběhy. Ten stojí i za fotkou Ajlana Kurdiho. Fotek utopených uprchlíků jsme viděli spousty, když se však fotka propojí s osobním příběhem konkrétního člověka, je obtížné zůstat apatický,” dodává Stanislav Krupař, který se jv roce 2014 plavil spolu se syrskými uprchlíky z Egypta do Evropy.

Novinářka Markéta Kutilová si myslí, že výši darů ovlivnil fakt, že fotka byla hojně v médiích a nebyla přímo spojena s výzvou „Darujte peníze na nebohé lidi”. „Lidé tu fotografii viděli v jiném kontextu, sami ucítili potřebu neco udělat,” dodává.

O až stonásobném navýšení finančních darů svědčí statistiky švédského Červeného kříže. Místo 1 000 darů Červený kříž tehdy denně zaznamenal 14 000 darů. Také stoupl počet samotných dárců. Několik dní po zveřejnění fotografie lidé věnovali podle agentury Reuters 210 730 amerických dolarů. V následujících týdnech zájem sice klesl, ale dlouhodobých dárců přibylo.

Mnoho lidí se těsně po zveřejnění fotografie zabývalo otázkou, zda je etické podobně drásající fotky publikovat. „Když vidíte před sebou děti, které žijí v ruinách zničených domů, jejich rodiče nemají na to, aby je uživili, natož aby je poslali do školy, protože školu rozbombardovali a není kde se učit, tak se chci spíš ptát, jak jim pomoci než na etický rozměr toho, zda publikovat fotku mrtvého dítěte,” reaguje Lenka Klicperová. „Pokud vzbudí takový zájem a pomůže zprostředkovaně tolika lidem, pak mi to připadá smysluplné,” dodává.

Syrie_Klicperova

Děti z Kobaní. Foto: Lenka Klicperová

Emoce pomáhají

„Ze studie také mimo jiné vyplývá, že emoce ve světě finančního dárcovství hrají důležitou roli,“ řekl Reuters Arvid Erlandsson, jeden z autorů analýzy. Erlandsson se dokonce domnívá, že vlády i nadace by měly s touto skutečností více pracovat a snažit se lidi k dárcovství povzbuzovat právě vyvoláváním emocí.

Válka je podle slov Klicperové krutá a její zobrazování také. Povinností médií je zobrazovat i její krutost, ne jí zakrývat, míní Kutilová. „Jak chcete upozornit na to, že se někde děje něco tragického, čemu je potřeba zabránit, bez toho, že to ukážete? Zločin není vyfotit mrtvé dítě, zločin je dopustit, aby bylo zabito,” říká v rozhovoru pro UD Klicperová, která spolu s Markétou Kutilovou založila o sbírku SOS Kobaní na pomoc městu Kobaní, z něhož utonulý chlapec pocházel.

V souvislosti s touto fotkou se rovněž vzedmul i zájem Čechů o Sýrii. “Lidi ten příběh začal zajímat a mnoho z nich se ptalo, jak pomoci. Nejen díky tomu jsme získaly prostředky pro pomoc v Kobaní. Lidé najednou viděli i příběhy lidí z našich reportáží, vidělo to napadrť rozbité město, nový život v něm. Přestala to být jen čísla ze zpráv, byli to pro ně prostě lidé, kteří žijí ve válce. Když už ty války musí být, myslím, že taky musí být lidé, kteří o nich přinášejí svědectví. I když je to nepříjemné,” dodává.

RUBRIKY: ,