Její projekt získal adoptivní vnoučata pro 14 tisíc seniorů

Před dvěma lety se setkali jedna reportérka a opuštěný senior. Nikdo se za ním na vánoční svátky nechystal. Olga Štrejbarová to změnila. Rozhýbala Český rozhlas a stala se vnučkou. Ježíškovou vnučkou.

Nezměrná víra v dobro člověka a síla pomáhat. To je Olga Štrejbarová, donedávna reportérka Českého rozhlasu a také zakladatelka projektu Ježíškova vnoučata. Ten vloni splnil seniorům a seniorkám přes 14 tisíc vánočních přání. Olga Štrejbarová se stala jednou ze 17 výjimečných lidí ve Forbesu, je držitelkou ocenění Laskavec od Nadace Karla Janečka a byla nominována na cenu Via Bona v kategorii Srdcař. Jak se projekt rozjížděl, jaké změny jeho zakladatelce přinesl a co je v péči o naše prarodiče to nejdůležitější?

Jak jste na projekt Ježíškova vnoučata přišla?

 Díky své práci. Jsem v Českém rozhlase od svých 23 let. Za tu dobu jsem, i díky projektu Daruj hračku, navštívila mnoho dětských domovů, ale také právě domovů pro seniory. V jednom z nich jsem se v období Vánoc roku 2015 zeptala, jestli taky dostávají opuštění senioři dárky od veřejnosti. Pan ředitel se smál a říkal, že to se opravdu nikdy nestalo. Tak jsem se rozhodla to další Vánoce změnit. Pokusit se o to. A protože je na světě spousta hodných lidí, nebyl to až takový problém.

Projekt se nebývale rychle chytil a rozjel. Jak jste to celé zvládla?

 Při prvním ročníku, kdy bylo všechno jen na mně a kamarádech, kteří se připojili, se nám podařilo udělat radost zhruba šesti stovkám seniorů bez rodiny. Tedy ne jen nám, ale hlavně ochotným dárcům se to podařilo. V redakci se mi, se svolením regionálního šéfa, kupily hromady dárků a já je odškrtávala na seznamu vytištěném z Excelu. Ve srovnání s ročníkem dalším je to až úsměvné, ale vzpomínám na to ráda. Žila jsem tím. Mé snahy a nadšení si všimli kolegové v Praze. Výše postavení kolegové, jmenovitě Ondřej Nováček a Honza Pokorný, ředitel zpravodajství. Když jsem slyšela o Vánocích 2016 na červené na křižovatce z rádia v autě, jak říká, že jsem jeho vánoční hvězda pro ty stovky po letech šťastných lidí, tušila jsem, že by to mohlo znamenat velký krok v dalším směřování projektu. Přiznám se, že mě to v tom autě rozplakalo a zapomněla jsem se na zelenou rozjet, musela na mě troubit auta. Další ročník, právě s pomocí profesionálního zázemí a hlavně množství posluchačů Českého rozhlasu, zapříčinil  to, že se podařilo v domovech důchodců splnit přání 14 000 seniorům. To je číslo, které mě samozřejmě ve chvíli, kdy jsem stála na dvorku jihlavského Rozhlasu a rozhodla se Ježíškova vnoučata rozjet, ani nenapadlo. Jsem za to Rozhlasu moc vděčná. Chci poděkovat celému týmu, i ostatním. Před Vánoci mi volali další lidé ze zpravodajského newsroomu a radili se se mnou, třeba jaké křeslo koupit, a pak za pár hodin volali s radostí v hlase, jak úžasné to předávání bylo. Vlastně to byly velmi uplakané Vánoce… Z radosti.

Nebála jste se, že by se to mohlo vymknout z ruky?

Milionkrát. Bála jsem se, že nějaký balíček nedojde, kam má. Že v někom zažehnu důvěru, on konečně začne znovu věřit, těšit se na konkrétní den a najednou bude zklamaný. Toho jsem se bála strašně moc. Když do projektu vstoupil Český rozhlas, vedoucí projektu řekl na jedné z porad, že nesmíme počítat s tím, že budou splněna všechna přání. Já na to řekla, že musí. Začalo se přemýšlet hlasitě o tom, že je dokoupí zaměstnanci Rozhlasu. Nikdo z nich nečekal tak obrovský zájem. Mně se vracely ve vzpomínkách ty desítky zpráv, které jsem každou noc vyřizovala, ty dotazy natěšených dárců, kteří chtěli pomáhat. Bylo mi naprosto jasné, že když se informace o Ježíškových vnoučatech dostane zhruba ke třem milionům posluchačů, stane se něco neskutečného. Bála jsem se, že to pro rozhlasáky bude jen marketing, jen čísla poslechovosti a lajků na Facebooku. Opak byl pravdou. Drtivá většina rozhlasáků, kteří do toho byli namočení, tím žili. Plakali, dojímali se, makali přes pracovní dobu, sami si vybrali „svého“ dědu nebo babí a vyrazili za nimi. Ten rozměr, který to díky Rozhlasu získalo, je nekonečný.

Změnil vás osobně úspěch Ježíškových vnoučat?

 Mě? Přemýšlím v čem. Snad v tom, že mám pořád míň a míň času. Do domovů jsem jezdila a vždycky jezdit budu. Našla jsem si tam spoustu přátel mezi babičkami a dědy, ale i pracovníky domovů  důchodců, kterých si nesmírně vážím. To oni jsou naší hlavní „spojkou“. Těmi, co se na přání seniorů ptají, sepisují je s nimi, přepisují do databáze na internetu, pak zvedají desítky telefonátů od dárců, přijímají balíčky, schovávají, předávají… Jsou to hodiny a hodiny práce k té jejich, které je neskutečně moc. Jak fyzické, tak psychické. Projekt mi možná trošku otevřel oči a sundal růžové brýle. Vím, že někteří lidé jsou sami, protože rodinu odehnali. Nedokáží odpouštět často malicherné křivdy. Drtivá většina je ale těch, kteří jsou sami, protože je rodina sama vytěsnila. Neumí si na mámu a tátu udělat čas. Což je samo o sobě velmi smutné. Ještě smutnější je to, že tak často lidé v domovech přichází i o svá vnoučata a pravnoučata.

Jak jste vlastně logisticky vyřešila rozvážení všech těch dárků?

V prvním ročníku to byl masakr. Nejprve jsem si myslela, že dárky rozvezu sama. Pak jsem pochopila, že bych se zbláznila. Poprosila jsem proto dárce, aby je vozili nebo posílali do domovů sami. Já osobně, za pomoci kamarádek, jsem jela do Ždírce, Polné a Třebíče a moc jsme si to užily. Mimochodem, právě Třebíč byla první, která uvěřila. Teda její vedoucí sociální pracovnice Evička uvěřila. Když vám někdo pošle mail, že by chtěl splnit zapomenuté sny svých klientů, ale vlastně neví, jak to dopadne. Těžko věřit. Osobní předávání bylo velmi dojemné. Když vás drží babička za ruku a nechce vás pustit a jen opakuje, že jste její první návštěva po pěti letech, pak teprve pochopíte, že ten dárek v té druhé ruce pro ni vlastně není tak důležitý. Že důležitá jste vy, vaše přítomnost, váš zájem. Právě proto jsem šťastná, že to pochopily i stovky, nebo spíše tisíce dalších lidí, kteří o minulých Vánocích vyjeli předat dárek osobně. A co víc – vrací se! Berou staroušky na výlety, k sobě domů, navštěvují je. To je to nejcennější, co mohl projekt přinést. A to, za co jsem nejvíce šťastná. Vím, jak moc to ty lidi na obou stranách naplňuje. My se třeba včera vrátili z výletu z Brna. Tam chtěla jet Andulka z domova ve Ždírci. Je to její rodné město. Nebyla tam asi 17 let. Tedy tak dlouho, jak dlouho je v domově. Syn se na ni vykašlal. A evidentně i na tátu, jehož zarostlý hrob jsme s Aničkou navštívili. Je to smutné, ale vám dojde, že rodinu nemusí dělat jen společná krev. Proto díky všem „adoptivním vnoučatům“ za jejich čas a lásku.

Chcete s Ježíškovými vnoučaty pokračovat? Máte plán, aby se to dalo ukočírovat?

Netřeba nic kočírovat. Právě naopak. V českých domovech důchodců žijí tisíce osamělých seniorů. Tisíce. Vím, že slovo „osamělost“ je diskutabilní, ale pokud

někdo přijede jednou měsíčně, aby natáhl ruku a vzal si důchod, a zase odjede, pak nepovažuju takového člověka za rodinu a pro mě je ten senior osamělý. Takových případů je opravdu velmi mnoho. Ať se domovy dál hlásí. Budeme rádi. Vše je teď v rukách Českého rozhlasu. Já jsem jim svoje „dítě“ předala do péče, protože jsem věděla, že bude v dobrých rukách. Že jedině tak bude mít správný dopad a osloví velké množství lidí. Naštěstí mě neodřízli. Brali mě jako poradce, člověka se zkušeností a nikdy mě jako „mámu“ nepopírali. To, co jsme společně prožili v předvánočním čase a o Vánocích, nás jako kolegy velmi spojilo a jako lidi otevřelo. Ale ať se se spoluprací s ČRo stane cokoli, nikdy Ježíškova vnoučata neopustím, jsme spojení pupeční šňůrou a pro mě je návštěva domovů moje dávka životní energie, kterou se naštěstí nakazila i má osmiletá dcera, která se mnou jezdí. Maluje obrázky, dělá společnost babičkám a dědům, nahrazuje ztracené vnouče, a já si tak jistím to, že mě snad nikdy takto neopustí. To, že to vidí a společně to prožíváme, je podle mě ten nejlepší způsob výchovy, jaký může dostat.

Myslíte si, že čeští senioři jsou v dobročinném světě opomíjeni víc než jiné skupiny lidí v nouzi?

Myslím si, že se to velmi lepší. Vezměte si Nadaci „Krása pomoci“, nebo „Lepší senior“, pak třeba „Život 90“, jednotlivé diecéze charit. Ti všichni velmi pomáhají a já mám radost, že se mi podařilo nás propojit. Můžeme si vzájemně hodně dát a pomoci. Hlavně tam, kam si moc přeju dostat – v domácnostech. Ne v domovech, ale v domácnostech. Tam, kde jsou ti staří lidé opravdu naprosto sami. Kde ani sestřičky na kus řeči nejsou. Tam je nás velmi potřeba. Tam je ta samota nejbolestivější. Tam teď společně míříme a vítáme pomoc sousedů, kteří nám o takových lidech řeknou.

Co by podle vás zlepšilo životy obyvatel domovů důchodců?

 Já bych hlavně platila sestřičky a sociální pracovníky zlatem. Vykonávají neskutečně náročnou práci. Jsou na konci směny unavení jak fyzicky, tak psychicky. Před časem se konečně dočkali navýšení mzdy zhruba o čtvrtinu, přesto je to pořád smutně málo. Rozhodně ve srovnání například se sportovci nebo politiky. Ti dostávají několikanásobek jejich platu a mně to přijde velmi nespravedlivé. Na nich často závisí den seniora v domově. Na jejich úsměvu, ochotě, vstřícnosti, času… Když budou špatně placení, bude jich málo. A budou unavení a naštvaní. Takový člověk nemůže být dobrým společníkem a pomocníkem, i kdyby tisíckrát chtěl. Musí pak shánět dobrovolníky, kterých je málo. I na to se od jara, kdy vznikl „podprojekt“ Vnoučata na přání, soustředíme. Jde o to, aby lidé chodili nejen dělat společnost do domovů, ale i pomáhat. Třeba s doprovodem do kostela nebo k lékaři. Aby věnovali svůj čas, kterého se sestřičkám nedostává.

Nedávno jste ve své kariéře ukončila jedno období a odešla z Českého rozhlasu.

Z rozhlasu jsem neodešla úplně. Reportérskou práci jsem dělala čtrnáct let. Byl čas odejít. Asi si umí málokdo představit, jak náročná je to práce. Jak je stresující a bez ohraničené pracovní doby. Můžete přijít do práce v šest ráno a odejít úplně vyždímaní před půlnocí a nikdo se nad tím nepodivuje. Přijde ale čas, kdy se začnete podivovat vy sami, jak vám utíká život mezi prsty. Rozhlas mi dal obrovsky krásnou část života, ale je čas věnovat ho právě tomu, kdo ho teď potřebuje nejvíc, protože za pár let už o vaši přítomnost nebude třeba stát. Užívám si to moc, ale s rozhlasem se neloučím. Spojují nás dál Ježíškova vnoučata. Díky externí spolupráci můžu návštěvy domovů dál natáčet a stříhat reportáže, které můžou změnit přístup posluchačů ke stáří. Anebo třeba jen cvrnknout do nosu člověka, který právě pojede autem, zastaví a zavolá svojí mámě nebo babičce, aby se jich zeptal, jak se má. Pak by žádná Ježíškova vnoučata nebyla třeba a to by bylo vlastně to největší štěstí a výsledek našeho úsilí. Vím, je to utopie, ale já miluju pohádky a sny. Nebýt snu, není to, co je.

Ježíškova vnoučata vznikla na podzim roku 2016 z nápadu novinářky Olgy Štrejbarové, jak zlepšit život opuštěných seniorů, které nikdo nenavštěvuje a kterým nikdo na Vánoce nedaruje dárky. S přáteli a později s kolegy z Českého rozhlasu oslovili stovky domovů pro seniory a podobná státní i soukromá zařízení. Jejich pracovníci vkládali přání svých klientů na stránky www.jeziskovavnoucata.cz a posluchači Českého rozhlasu je začali plnit. Díky projektu bylo během dvou vánočních období mezi seniory rozdáno téměř 14 000 dárků (od kosmetiky po invalidní vozíky), přání a zážitků (např. let letadlem, zabijačka nebo návštěva letecké základny).

Olga Štrejbarová (1982) Novinářka a reportérka se narodila v Jihlavě, kde vystudovala střední průmyslovou školu. Pubertální roky strávila v Třebíči. Před třinácti lety nastoupila jako reportérka do Českého rozhlasu. Při natáčení reportáže z domova důchodců ji napadlo začít plnit vánoční přání opuštěným seniorům. Projekt se díky podpoře ČRo rozrostl v celostátní aktivitu. Jejím heslem je Není čas ztrácet čas.

text : Naďa Straková
foto : Jan Tichý (Nadace Karla Janečka), archiv Olgy Štrejbarové a Facebook Ježíškových vnoučat

Článek vyšel v letním čísle časopisu Umění darovat, 2018.

RUBRIKY: ,