Filantropie 2036

Předvídat budoucnost je trochu marnost. Vždy totiž přinese něco, co nikdo nečekal. Přesto současnost naznačuje možné cesty a nakouknout jejich směrem je lákavé.

Předvídat budoucnost je ošemetné. A lákavé zároveň. O budoucnosti můžeme buď hodně přemýšlet, nebo o ní můžeme jen tak snít. Já volím snění. Aby se mi lépe snilo, beru do ruky pomyslnou křišťálovou kouli a s její pomocí se dívám do budoucnosti vzdálené 18 let. Píše se rok 2036 a na poli filantropie se odehrávají zajímavé děje. Docela zřetelně vidím kolik, na co a jak budeme dávat…

Kolik budeme dávat?

Rok 2036 je z pohledu štědrosti a filantropie rokem rekordním. Dlouhodobý trend je jasný a rok 2036 jenom potvrdil to, co bylo už dlouho na spadnutí a čemu by v roce 2018 věřil jen málokdo – roční součet darů lidí a firem je už prokazatelně vyšší než součet darů a dotací poskytnutých na obecně prospěšné účely veřejnými rozpočty. Z celkového koláče „darů“ darovali lidé a firmy 53 % a veřejné rozpočty 47 %. Stát, kraje a obce jsou stále největším dárcem, na druhém místě jsou dary lidí a až třetí místo patří firemnímu dárcovství. Dobře viditelný je i nový trend – významná část darů lidí se neděje za jejich života, ale prostřednictvím trustů a závětí, v nichž jejich zřizovatelé mysleli na dobročinnost. Z jednoho ohledu je však filantropie a štědrost stejná již přes 100 let. Relativně nejštědřejšími nejsou ti nejbohatší z nás, ale naopak ti s nízkými či středními příjmy.

Na co budeme dávat?

I když minimálně od roku 2020 probíhá mnohovrstevná osvěta k filantropickým tématům – jak darovat efektivně, jak dosáhnout systémové změny a jak prohloubit dopad filantropie –, nezdá se, že by vedla k zásadním změnám v našem filantropickém jednání. Jde o další aspekt filantropie, který se v čase proměňuje jen velmi nepatrně. Jako lidé jsme ovládaní emocemi více, než si připouštíme, a naše filantropie je toho věrným zrcadlem i v roce 2036. I když jsou na denním pořádku alarmující zprávy o zásadních proměnách našeho prostředí pro život, je překvapivě velká část dárců a darů stále zaměřená na emočně dobře srozumitelná témata: nemocné a opuštěné děti, trpící zvířata. Realitou roku 2036 je tak pokračování stavu, kdy jen menšina dárců vnímá své dárcovství jako strategickou filantropickou investici do budoucnosti.

Jak se budeme rozhodovat?

Již zhruba od roku 2027 vedle sebe žijí tři dobře odlišitelné přístupy k filantropickému rozhodování: — tradicionalistický — efektivně‑racionalistický — technologicko‑individualistický „Tradicionalisté“ argumentují, že filantropii coby „lásku k lidem“ není možné delegovat na žádný neosobní algoritmický mechanismus, a že stejně jako každý odpovídáme za své vztahy, stejně tak se nemůžeme zbavit odpovědnosti za svá filantropická rozhodnutí. Proto jdou proti proudu a i nadále konají svá rozhodnutí a přijímají i to, že se tu a tam zmýlí a spálí. Většinou darují lokálně. „Efektivní racionalisté“ naopak argumentují, že žádný člověk není schopen obsáhnout svými smysly celek světa, a že pokud chceme pro svět něco dobrého udělat, musíme tak konat promyšleně, bez emocí a zcela racionálně. Ti zcela věří globálním organizacím, které vyvinuly a na celosvětový trh úspěšně uvedly metodologie, jak vyhodnocovat a vybírat nejefektivnější příjemce pomoci. Efektivní racionalisté se tak vlastně nerozhodují o tom, komu a na co budou darovat, ale rozhodují se o tom, kterému filantropickému „agregátorovi“ budou věřit. Většinou darují globálně. „Technologičtí individualisté“ na sebe nejsou tak přísní jako efektivní racionalisté a už dávno nerozumí tradicionalistům. Jednou za rok potvrdí své životní preference (práce, zábava, preferované značky, preferované vztahy, preferovaná filantropie atd.) „aplikaci“, které věří, a po celý rok budou v principu následovat její doporučení. A to i v oblasti filantropie. Darují globálně i lokálně.

A co zůstane stejné i za 18 let?

Ti, kteří se budou zabývat filantropií v roce 2036, budou mít pocit – stejně jako my dnes –, že vše podstatné se děje právě teď a právě tady, a budou odstřiženi od svých kořenů podobně, jako jsme odstřiženi my. A až si někdo v roce 2036 všimne, že před pár tisíci lety filantropii promýšleli třeba už řečtí filozofové, bude překvapen stejně, jako jsme překvapeni my. Řečtí filozofové totiž považovali štědrost za ctnost, která patří neodmyslitelně k dobrému životu. Pro Aristotela pak byla štědrost středem mezi marnotratností a lakomstvím. I proto mohl ve své Etice Níkomachově napsat: „Štědrý člověk nemůže snadno zbohatnouti, ježto není ani hrabivý, ani neschrání majetku, ale rád rozdává a peněz si necení pro ně samy, nýbrž jako prostředku k dávání.“ A k tomu Aristoteles dodal: „Štědrý člověk však nebude dávati, komu nemá, ani kdy nemá, ani co jiného takového; nejednal by totiž již podle toho, co přísluší štědrosti, a kdyby na to majetek vynaložil, neměl by na to, na co vynakládati má. Neboť dle našeho tvrzení štědrý jest ten, kdo vydává podle míry jmění, a na to, na co má; ten pak, kdo v tom míru překročuje, jest marnotratný.“

P. S. Schová si někdo tento pohled do budoucna 18 let? A bude mít chuť napsat v roce 2036 text, ve kterém rozebere, v čem se autor těchto řádek hluboce mýlil, a v čem měl naopak pravdu?

 

 

Jiří Bárta (1968) s Nadací Via spolupracuje od jejího vzniku v roce 1997, kdy se osamostatnila od pražské pobočky americké nadace The Foundation for a Civil Society. Od roku 2000 působí v pozici výkonného ředitele. Vystudoval systémové inženýrství na Stavební fakultě ČVUT, v polovině 90. let studoval dva roky v USA na Texas Tech University v Texasu a Carnegie Mellon University v Pittsburghu. Nadace Via už více než 20 let usiluje o rozvoj filantropie a komunitního života a podporuje aktivní lidi, kteří mění k lepšímu místo, kde žijí.

 

 

 

Text: Jiří Bárta, foto: archiv Jiřího Bárty

Rozhovor vyšel v podzimním čísle časopisu Umění darovat, 2018.

RUBRIKY: ,