Všechny neziskovky jsou ziskovky

Facebook má jednu skvělou vlastnost – dříve nebo později zjistíte, kteří vaši kamarádi, přátelé a známí jsou naprostí idioti. Čert ví, proč to tak je, že se tu lidé obnaží víc než v každodenním osobním styku. Navzdory tomu, že na Facebooku vaše názory „uslyší“ mnohem víc lidí, než když je pronesete v hospodě, má většina uživatelů pocit, že je Facebook nějak uza­vřenější, intimnější platforma, a mnohdy na něm své nitro odhalí více než v nálev­ně po desátém pivu.

A tak je Facebook plný nenávisti, zahořklosti a neuvěřitel­ně pitomých názorů. Lidé je sami nejen plodí, ale také sdílejí různé obrázky plné instantních mouder a velkohubých prohlášení. Naposledy se přes mou zeď na Facebooku prohnal obrázek s nápisem „Všechny neziskovky jsou ziskovky“.

Berou miliardy

Autor v něm píše (předkládám bez gra­matických chyb a neskutečného množ­ství vykřičníků): „Opravme svůj slovník a říkejme jim pravým jménem. Mají pří­jem, mají zaměstnance, mají nóbl autíčka, berou peníze z charit, somrujou z ve­řejných sbírek, z dětiček, z postižených, a k tomu berou miliardy ze státní kasy… Jsou to ziskovky.“ Tento nesmysl sdílely a „lajkovaly“, tedy uznaly za správný, stovky lidí.

Žijeme vskutku v bláznivé době. Ne snad, že by závist, nenávist a hlou­post nekvetly v každém čase, ale dřív se alespoň schovávaly doma za zavřenými dveřmi a jen ve složitých situacích se dokázaly prodrat ven. Nyní, zdá se mi, se však stalo normou nestydět se za svou hloupost, omezenost a nenávist. Ze všech stran k nám, nejen na sociálních sítích, proudí spousty slovního bahna plného odpornosti. Schytávají to nejen uprchlíci a (tradičně) Romové, ale čím dál více i ti, kteří se snaží lidem okolo sebe pomáhat. „Sluníčkáři“ se jim říká. Je to pro mnohé odporný druh člověka, který je odporný hlavně proto, že je idealistický a pomáhá lidem. Ano, toto je v dnešní době pova­žováno za odpornost. Sluníčkáře je proto třeba vykořenit. A protože mnozí z nich pracují v neziskovkách, zrušme, říká lid, i ty neziskovky.

Kořeny oné nenávisti k  neziskovkám vězí hlavně v neuvěřitelné neschop­nosti spočítat si jedna plus jedna. Lidé často vidí sumu, která připadne jedné neziskovce, a řeknou si: „Fíha, to je milionů.“ Ale nenapadne je, že většina těch peněz jde potřebným a na provoz neziskovky a platy zaměstnanců míří často směšné částky, za které by dost možná v Ostravě nepracoval ani bagrista (a tohle přirovnání zrovna sedí, můj bratr v Ostravě jako bagrista pracuje, a když jsem mu řekl, kolik berou lidé v Praze v jedné neziskovce, prohlásil, že za ta­kové peníze by do toho bagru teda ani nevlezl).

Zároveň panuje mezi určitými lidmi zvláštní představa, že v neziskovce lidé jenom sedí, pijí kafe a říkají ostatním, co mají dělat. Že práce v neziskovce obnáší třeba starost o bezdomovce, umí­rající či drogově závislé na ulici, o které se stát nedokáže postarat, a jenom díky neziskovkám ti lidé dál nešíří třeba žlou­tenku či virus HIV a neživí se krádežemi, to už nikomu nějak nedochází. Stejně jako to, že neziskovky suplují mnohem levněji stát v oblastech, kde ten neumí nebo nechce efektivně zasáhnout.

Odpudiví filantropové

Aby v tom neziskovky nebyly samy, svou dávku nenávisti si odnáší i filantropové „Beztak si to odečtou z daní…“ To je běžné vysvětlení, proč bohatí lidé dávají peníze na dobročinné účely. Je to ona obecně přijatá roztomilá představa, že dát peníze darem neziskovce, je finančně výhodnější, než si je nechat. Další rozší­řený mýtus je třeba tento: „Jenom si tím vykupují špatné svědomí.“ Ukazuje to zažitou představu, že vlastně každý, kdo má významnější majetek, ho ukradl. Jako člověk stojící mimo filantropii i neziskový sektor musím před vámi, filantropové a lidé z neziskovek, smek­nout. Ti, co dávají, za to často sklízí jen podezření. Ti, co ty peníze zužitkováva­jí, zase mnohdy pohrdání. A přesto to děláte, protože víte (nebo cítíte), že to má smysl. Že pomáháte světu okolo sebe, i když vám za to třeba nikdo neřekne ani prosté děkuji nebo alespoň nezamručí slovo uznání, že si dobrovolně odtrhnete a dáte ostatním. Často ve prospěch těch, co v tom vidí jen nějaký švindl, podfuk či vykupování svědomí. Někde mezi závistivci, lidmi z nezis­kovek a filantropy stojíme my – šedá zóna. A nejspíš je na čase, abychom, když už nemůžeme ani dávat, ani pomáhat, říkali alespoň nahlas všem ostatním, že to, co děláte, je správné a děkujeme vám za to. Já svůj dluh napravuji tady a teď: DÍKY.

Leoš Kyša (1979)
je novinář, publicista, spisovatel
Věnuje se kritické analýze tzv. paranormálních jevů a víry v tyto jevy. Organizátor veřejných přednášek Věda kontra iracionalita. V letech 2015 až 2016 šéfredaktor časopisu Umění darovat (poslední číslo 16 / Jaro 2016).

RUBRIKY: