Vizionář s duší skauta

Od někdejších salaší na Vsackém Cábu na Vsetínsku padá prudce potok Jasenice. Na dolním toku bystřiny už dnes ale romantiku nenajdeme. Lesní kotlinu lemují fabriky. Majitel zdejší kalírny Galvamet Aleš Šlechta tu však dokázal spojit průmysl s přírodou i s valašskou duší.

Továrna Galvamet u Vsetína. Dříve se tu pásly ovce, dnes se kalí ocel.

Továrna Galvamet u Vsetína. Dříve se tu pásly ovce, dnes se kalí ocel.

Grapa nebo Vsacký Cáb. V tajemně znějících názvech ve vsetínské části Beskyd je přítomná stará rumunština coby památka na Valachy, kteří sem v 16. století přišli z Balkánu po karpatských hřebenech. Grapa je rumunský výraz pro příkrou stráň a cab znamená kozel. V údolí Jasenice pod Vsackým Cábem se kamiony na úzké silničce jen těžce vyhýbají. Vzduch tu čpí kovem a v bývalém areálu Zbrojovky Vsetín se pořád pracuje se železem.

V někdejším objektu č. 11 dnes najdeme kalírnu Galvamet. Její majitel Aleš Šlechta není karpatský rodák, přírodu ale od dětství poznával v pražském tábornickém oddíle Mohykán. V podobných oddílech držících se i za komunismu skautských zásad vznikala přátelství a děti se učily překonávat samy sebe. „Jezdili jsme hlavně do Brd, plnili bobříky a ctili filozofi i Ernesta T. Setona. Občas jsme museli i rozhrábnout plnou latrínu,“ vypráví padesátiletý podnikatel, jehož firma loni získala za své aktivity v oblasti společenské odpovědnosti cenu Top odpovědná firma v kategorii malých firem.

Aby i jiní mohli pít
Dost možná za vším stojí právě Ernest T. Seton, spisovatel, zálesák a zakladatel woodcrafterského hnutí, jež propagovalo výchovu dětí v přírodě. Seton ve své zálesácké bibli Dva divoši napsal: „Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.“ Aleš Šlechta tuto vizi naplnil už tím, když si ve Vsetíně pronajal a později koupil kalírnu, která nyní živí padesát lidí. Ne každý koupí fabriku kvůli prameni pitné vody. Naopak. Často bývají podobné transakce spíše špinavou stokou.

Šlechta svým zaměstnancům nalévá čiré poháry a učí je, jak mají sami hloubit nové studny. „Kdysi jsem nadšeně sbíral bobříky dobrého činu, něco podobného může dělat každý,“ přemítá podnikatel.

Je všední den a zasedačkou v Galvametu prochází vedoucí řízení jakosti Radim Kovaříček. „Tenhle kluk rozjel akci Papír pro Pepíka,“ říká Šlechta. Oním Pepíkem je desetiletý Josef Fuska trpící svalovou dystrofií, jenž potřebuje speciální vozík za 180 tisíc korun. Zaměstnanci proto sbírají starý papír. „Kluci už ho sebrali tuny,“ chválí je Šlechta, jenž dává umění darovat nový rozměr. Hrdý je také na podřízeného, který shání krmivo pro psy v útulku. Jiný dělník zorganizoval letos v lednu punkový koncert, na kterém se na charitu vybralo 16 tisíc korun. „Nad tím vším mám jen metodický dozor,“ říká skromně muž, který věří, že člověk je od přírody uzpůsoben k tomu, aby žil ve smečce, která spolupracuje. „Dříve jsem jako mnoho jiných věnoval na určitý účel přímo finance, nyní hledám v každém daru smysluplnější užitek. A darovat učím i ostatní,“ vysvětluje Šlechta.

EKOLOGICKÁ FABRIKA V továrně Galvamet se při výrobě myslí přísně ekologicky. Šetrný systém provozu je dokonce popsán na naučné stezce vedoucí areálem. Po domluvě si ji mohou projít školáci i turisté. Vodu Galvamet čerpá z vlastní studny větrným čerpadlem, solární kolektory ji ohřívají a fotovoltaické panely vyrábějí elektřinu. Ve fabrice dokáží využít dešťovou vodu i teplo, které produkují stroje. Podlahy v halách jsou ze starých pneumatik a energetická náročnost kanceláří je omezena snížením stropů. Třetinu dusíku, který by jinak do Beskyd přivážely těžké kamiony v cisternách, vyrobí molekulovými síty, která jsou schopna separovat dusík.

Píchačky jsou k vidění už jen ve firemním muzeu, které Šlechta ve své fabrice zřídil.

Píchačky jsou k vidění už jen ve firemním muzeu, které Šlechta
ve své fabrice zřídil.

Velký dar není dobrý
Když chce podnikatel pomáhat druhým, měl by podle Šlechty začít od malých činů. „Velký dar není dobrý, to je neřízená raketa. Říkám tomu: Vystřel a zapomeň,“ dodává majitel Galvametu. Nelíbí se mu, že když dá někomu peníze na ruku, ztratí s obdarovaným kontakt a mnohdy ani neví, jak byly finance použity. Pak se ale často tentýž člověk opět objeví s nataženou dlaní.

Šlechta sice některé projekty stále podporuje přímo, snaží se ale čím dál víc o rovnoprávný vztah na bázi „něco za něco“. Když chtějí skauti peníze na stany, musí vyčistit potok protékající fabrikou. Společnost Auxilium, jež pomáhá rodinám pečujícím o těžce nemocné děti, podporuje Šlechta výměnou za ptačí budky a krmítka vyrobené postiženými v chráněných dílnách. Galvamet je pak dává zákazníkům s prosbou, aby dar skutečně sloužil ptactvu.

Jen za rok 2012 se Galvametu, jenž má roční tržby kolem šedesáti milionů korun, podařilo opatřit pro vsetínskou Charitu 670 tisíc korun, za což Šlechta dostal od místní radnice Cenu za firemní filantropii. „Opravdovými osobnostmi jsou ti, kteří pomáhají ostatním. Ne celebrity z televize, které chodí po soutěžích krásy,“ říká vsetínský místostarosta Petr Kořenek.

Sprejeři a kalírenský med
Kdo v Galvametu dostane med značky Galvamed, zapamatuje si, že to je další krok, kterým firma humanizuje těžkou kalírenskou práci. „V areálu se o úly stará náš zaměstnanec, který je včelař,“ říká podnikatel a vede nás ke včelínu. Další z dělníků je sprejer a Šlechta vypráví, jak nakonec našli společnou cestu. V areálu vytipoval objekty, které dělník-sprejer s kamarády povýšil na Galvamet Street Art.

To už jsme vešli do malého muzea Josefa Pekaře, jež dostalo jméno po muži pracujícím v této fabrice od vyučení až do smrti. Na stěně visí i kulomet, který tu Zbrojovka začala vyrábět před válkou. Ve zbídačeném kraji s vysokou nezaměstnaností se továrna rozjela v roce 1937 a záhy se počet obyvatel Vsetína zdvojnásobil. Republika pilně zbrojila kvůli případnému konfliktu s Německem. „Každý máme nějaké vzory,“ kývne Šlechta k portrétu Edvarda Beneše. „Spousta lidí říká, že Němcům prodal republiku, ale Beneš, rozvědka i generálové v létě roku 1938 věděli, že s německou armádou nemá smysl boxovat, že je to lepší soupeř,“ myslí si Šlechta, v mládí úspěšný boxer.

Energie, Stabilita, Moudrost
Před vstupem do kalírny potkáváme devětatřicetiletého Martina Malého, který vypráví Šlechtovi, že nedávno navrhoval synovi, aby vystudoval střední průmyslovou školu a pak šel pracovat do Galvametu. To slyší majitel továrny rád. „Každý zaměstnanec musí přemýšlet, zda ho práce v Galvametu uživí a zároveň mu dává i něco navíc. A zda tu nenajdou práci i jeho děti,“ říká Šlechta. Martin Malý na šéfovu adresu dodává: „Ctí zkušené rodinné klany, třeba u Bati nebo ve Vítkovických železárnách to bývala pečlivě pěstěná tradice.“ Zbrojovka stojí ve Vsetíně přes sedmdesát let a podnikatel plánuje, že jeho Galvamet bude „fajčit“ nejméně dalších sedm desetiletí.

Fabrika jede naplno a kovové výrobky nasázené do pecí zamíří po chemicko-tepelném zpracování do automobilek nebo na ropné plošiny. Není to přitom tak dávno, co údolím Jasenice hnali bačové ovce a v noci pak na pastvinách usínali u velkých vater. Teď zde ohně planou jen v kalících pecích, u nichž potkáváme dvacetileté dělníky i šedovlasé mistry.

Šlechta dělí své zaměstnance na tři kategorie: Energii, Stabilitu a Moudrost. Do třiceti je v zaměstnancích obrovská síla a výkon, to je Energie. Od třiceti do pětapadesáti stabilizují firmu, neboť už ví, jak to chodí. S kategorií Moudrost ale podle Šlechty dnešní společnost jedná všelijak. „Jak Moudrost stárne, bývá méně výkonná. Zapomíná se ale, že to byla Energie. Zkušenosti Moudrosti jsou přece k nezaplacení,“ uvažuje šéf Galvametu. Společnost, která tyto pravidla nectí, je podle Šlechty odsouzena k dlouhému hledání sebe sama. „A Česko se bohužel zatím nenašlo,“ myslí si muž, díky jehož úsilí a práci Valachů se bývalá Zbrojovka nezměnila v ruiny.

ŠLECHTA A MODERNÍ AUTOMATICKÁ KALÍCÍ LINKAALEŠ ŠLECHTA (1963) se narodil a vyrůstal v Praze. Vystudoval Střední zemědělsko-technickou školu, pracoval jako skladník, technik a vedoucí odboru správy majetku. V roce 1999 si pronajal od Zbrojovky Vsetín provoz metalurgie, dva roky nato ho odkoupil a dodnes ho postupně revitalizuje. Je ženatý a má dvě děti, o kterých říká: „Obě se povedly, jsem na ně pyšný.“

Článek vyšel v časopise Umění darovat / jaro 2014.