Velkorysost umění darovat

Bez velkorysých vlastenců by nebylo sbírek umění. Ani těch největších. Národní galerie v Praze slaví v tomto roce 220. výročí založení a při té příležitosti tu byla k vidění unikátní výstava o velkorysosti a o tom, co všechno může představovat dar.

Národní galerie v Praze patří k nejstar­ším veřejným sbírkám na světě. Ovšem nevznikla by, nebýt nadšení a velkorysosti hrstky milovníků umění, kteří v roce 1796 založili Společnost vlasteneckých přátel umění s obrazárnou přístupnou veřejnosti – tedy přímou  předchůdkyni dnešní Národní galerie. V té době bylo umění v Čechách na ústupu, poslední zbytky pražských habsburských sbírek byly rozprodány a kulturní a umělecký život se místo Prahy soustředil především do Vídně. Zřízení Společnosti tak mělo především dva cíle: zabránit dalšímu ničení a vyvážení uměleckých děl z Čech a založení a vybavení umělecké školy, jejíž studenty měla vystavená díla inspirovat. Šlo tedy už od začátku o vyloženě dobročinný záměr. Obrazy byly tehdy zapůjčeny přímo z majetku členů Společnosti, významných českých šlechticů, intelektuálů a dalších osobností. Akt darování byl klíčovým prvkem už při samotném založení této instituce, a právě k tomuto odkazu se obrací hlavní téma jubilejní výstavy.

„Založení obrazárny bylo v českých zemích zcela unikátní iniciativou. Její zakladatelé byli vlastenci, kteří milovali svou zemi a přáli si, aby byla kulturní a osvícená. Chtěli pozdvihnout umění a vkus, vzdělávat lidi,“ vysvětluje hlavní kurátor Národní galerie v Praze a tvůrce konceptu výstavy Adam Budak. Výstava a doprovodná publikace vzdávají hold právě těmto zakladatelům a mnoha dalším osobnostem, jejichž velkorysost a nadšení utvářely podobu galerie do podoby, jak ji známe dnes.

Hlavní část výstavy je umístěna v paláci Kinských na Staroměstském náměstí a zároveň můžeme intervence, tedy další jednotlivá díla vztahující se k výstavě, najít i ve všech ostatních budovách galerie. Hlavní část je rozdělena do šesti kapitol. První tři se věnují především jedincům, kteří se významným způsobem zasloužili o obohacení sbírek a představují galerii jako dědictví velkorysosti v průběhu let. Vyzdvihují tak fakt, že dobročinnost je pro umění zcela klíčová. Bez filantropů by nemohli mnozí umělci tvořit, nevznikaly by soukromé sbírky ani veřejné galerie. Výstava mapuje přínos takových mecenášů, jakými byli Vincenc Kramář, který galerii věnoval svou sbírku moderního umění včetně jedinečných kubistických děl, či Karel Eduard Hoser, který jako jeden z prvních nejen propůjčil, ale později i daroval svou sbírku děl starých mistrů čítající přes 250 obrazů. „Zmínit je potřeba například i Lubora Hájka, který sice nebyl bohatý jako jiní donátoři, neměl žádnou vlastní sbírku, která by mohl věnovat, ovšem zasvětil celý život formování Sbírky umění Asie a péči o ni,“ poukazuje Michaela Pejčochová, jedna z kurátorek výstavy, na to, že ani velkorysost se nemusí měřit pouze v materiálních pojmech.

Další tři části expozice se zamýšlejí nad projevy štědrosti v širokém společenském kontextu a rozebírají pojem velkorysost z ikonografického hlediska. Ukazují nejen štědrost lidskou, ale 13 přinášejí i téma štědrosti přírody a toho, jaké místo ve světě zaujímá člověk obklopen hojností, kterou ve svých dílech po staletí zachycují umělci. Dále obracejí pozornost k faktu, že velkorysost, soucit a milosrdenství jsou nedílnou součástí křesťanského a buddhistického – tedy jak evropského, tak dálněvýchodního – pohledu na svět, a ukazují, jak tyto hod‑noty byly reflektovány v umění. Na roz‑díl od klasické retrospektivní expozice ohlížející se především do historie se výstava odvažuje vykročit dál a vyvolává otázku, co vlastně velkorysost znamená.

Netradiční pojetí výroční výstavy je výsledkem spolupráce početného autorského týmu. „Když jsme o výstavě začali mluvit, tak velkorysost bylo slovo, které se neustále vynořovalo. Zjistili jsme, že tento koncept stál u zrodu jak naší galerie, tak i mnoha dalších galerií. Pro nás to byla příležitost jak tematizovat dobročinnost jakožto hybnou sílu, která umožnila vznik této instituce. Chceme poukázat na důležitost velkorysosti v průběhu dějin, podpořit kulturu darování a sdílení, která zde fungovala, a zároveň chceme připomenout, že velkorysost je nedílnou součástí lidské společnosti, lidské spolupráce i tvůrčího procesu, že prostupuje umělecká díla všech dob a kultur,“ říká Adam Budak.

Bez velkorysosti při spolupráci by pravděpodobně nevznikla ani tato výstava. Je totiž velmi různorodá, prezentuje ta nejvzácnější či nejzajímavější díla, která kdy byla galerii darována, a to vyžadovalo úzkou spolupráci zástupců ze všech pěti sbírek, kteří se museli dohodnout na tom, jaká bude konečná podoba výstavy. „Šlo o kolektivní dílo mnoha kurátorů – ať už určení zastřešujícího tématu nebo výběr konkrétních příkladů z obrovského množství děl, která se ve sbírkách nacházejí – to vše bylo výsledkem společných diskusí a brainstormingu. Přičemž jsme se vždy snažili zohlednit roli, kterou velkorysost hrála v každé konkrétní sbírce,“ vysvětluje Adam Budak. Ve výsledku je výstava velmi eklektická, zasahuje všechny smysly a ukazuje díla z různých období a oblastí v nových souvislostech.

Vedle sebe tak najdeme Picassovu kubistickou sochu, kompozici živých bílých květin od současného nizozemského umělce Willema de Rooije či české barokní malby, všechny propojené tématem dobročinnosti, mecenášství a štědrosti. Společně s dalšími intervencemi se výstava pokouší o zmapování identity a poslání celé instituce. „Šlo o určitou sebereflexi, autobiografii Národní galerie. A protože velkorysost je zásadním faktorem v jejím příběhu, chtěli jsme ji představit v širokém kontextu, v teorii i praxi,“ dodává Budak.

Tento široký kontext je dovysvětlen i v obsáhlé publikaci, která výstavu doprovází a do níž přispěla řada zúčastněných kurátorů. Kniha podrobně popisuje nejen roli velkorysosti v dějinách Národní galerie, ale zaměřuje se také na širší problematiku darování jako takového. Její součástí jsou i myšlenky a eseje dalších autorů, od Aristotela přes japonského filozofa Wacudži Tecuróa až po současné autory, kteří přinášejí vhled do zákonitostí, jimiž se řídí obdarovávání a jeho důsledky. Tyto texty uvažují nad velkorysostí jakožto ctností, která nás motivuje k vznešeným a zároveň rozumným činům, která je nedílnou součástí přátelství a samotným základem blízkého kontaktu mezi lidmi, a také popisují úlohu darů při vytváření sounáležitosti. Mimo jiné přinášejí i myšlenku, že muzeum je, či může být, samo o sobě darem a jeho sbírky jsou sdíleným vlastnictvím nás všech.

Ovšem zároveň otevírají i negativní aspekty – dar jako past, jehož přijetím se člověk dostává do nekonečného kolotoče očekávané reciprocity, zneužívání velkorysosti ve formě korupce či popření existence skutečně dobročinného daru.

„Velkorysost je velmi složitá problematika. Je to tak zřejmá součást toho, kdo jsme, že ji považujeme za samozřejmost, ale přitom často nevíme, co pro nás osobně znamená. Krásně to vystihuje jedno z vystavených děl, Gift (Dar) od Josefa Kosutha, které říká: „Je jen na tobě, co budeš považovat za dar,“ shrnuje Budak. Téma darování a velkorysosti bylo v letech nedávno minulých odsunu‑to do pozadí a podle autorů výstavy je potřeba ho znovu zdůraznit, podpořit ho konkrétními činy a rozvířit diskusi.

Velkorysost. Umění obdarovat.

Výstava u příležitosti 220. výročí Národní galerie v Praze probíhala od 5. února do 3. července 2016. Představila nejzajímavější díla, která byla NG darována či jinak dokumentovala princip velkorysosti při vzniku sbírek. Za projektem stál hlavní kurátor NG v Praze Adam Budak a kurátorský tým zástupců všech sbírek NG.

 

RUBRIKY: