Vědět přesně co dávat

Zajímá ho psychologie bohatých; ví, s čím rozhodně nezaměňovat úspěch; a říká, že život je pro něj jeden velký raut. Psycholog a investor Stanislav Gálik promluvil nejen o tom, jak stopoval po světě letadlo.

Ve 24 letech zbohatl tak, že ho český magazín Forbes zařadil mezi třicítku nejvlivnějších osobností pod třicet let. Pak přišel pád, rozpad manželství, vyhoření. Stanislav Gálik se vydal na několikaměsíční cestu kolem světa tzv. richhikem. Žádný baťůžek, karimatka a palec nahoře někde na výpadovce. Richhike je stopování s bohatými jejich vlastními letadly, kabriolety, ubytování v luxusních sídlech a snídaně s hovory o smyslu života a peněz.

Během vašeho putování po světě jste sbíral materiál na disertační práci o psychologii bohatých. Jednou z kapitol má být i filantropie bohatých. K čemu jste během psaní doposud dospěl?

Zatím se mi ukazuje, že peníze – potažmo bohatství – z lidí větší filantropy nedělá. Člověk buď ten filantropický gen v sobě má, nebo nemá – a má tendenci pomáhat bez ohledu na to, kolik má. Když to přeženu, tak mi z toho vychází, že třeba Karel Janeček by pravděpodobně pomáhal bez ohledu na to, zda by byl nebo nebyl miliardář. A naopak člověk, který přemýšlí o každé koruně a není ochoten nikomu pomáhat, by nepomohl nikomu, i kdyby byl miliardář. Kvantitativní výzkumy ukazují, že čím jsou lidi bohatší, tím menší část svého majetku dávají na dobročinné účely ve srovnání se střední vrstvou.

Co bohatým, které jste zkoumal, dává, když pomáhají?
To, co nám všem. Dobrý pocit z toho, že jste někomu pomohli.

Existuje něco, co mají bohatí lidé společného?
Společného mají to, že nemají společného vůbec nic. Každý je úplně jiný. V prvé řadě každý z nich je sám sebou, nikdo z nich není kopií někoho jiného.

Vystudovaný psycholog a podnikatel Stanislav Gálik se rozhodl objet svět po boku bohatých a úspěšných lidí. Z rozhovorů s nimi vznikla kniha Jak jsem stopoval letadlo.

Vystudovaný psycholog a podnikatel Stanislav
Gálik se rozhodl objet svět po boku bohatých
a úspěšných lidí. Z rozhovorů s nimi vznikla kniha Jak jsem stopoval letadlo.

Jak vás cesta kolem světa změnila?
Obrovským způsobem úplně ve všem. Uvědomil jsem si, co je v životě důležité. Každá vteřina strávená s blízkými a kamarády, energie, kterou tomu věnujete, je milionkrát důležitější než každá koruna, kterou vyděláte. Úspěch je pomíjivý. Hnát se za ním je zbytečné. Je to jako osel, který má před sebou tu mrkev… a vy pořád za ní běžíte a nikdy ji nechytíte. Je důležité si užívat to, co zrovna je, a zároveň si hledat věci, které vás dělají šťastným. Nejsou to jachty a obrovské domy, ale věci, které člověk zažívá. K tomu, abyste něco zažívali, nepotřebujete z 99,9 % žádné bohatství. Je toho tolik, vlastně o tom je celá moje knížka Jak jsem stopoval letadlo.

„Když stojím v autě na křižovatce, tak už si nemyslím, že jsem něco víc než lidé v tramvaji, že jsem chytřejší, schopnější, lepší, protože já jsem to dokázal a oni ne,“ vysvětluje Stanislav Gálik, psycholog, podnikatel a investor.

„Když stojím v autě na křižovatce, tak už si
nemyslím, že jsem něco víc než lidé v tramvaji,
že jsem chytřejší, schopnější, lepší, protože já
jsem to dokázal a oni ne,“ vysvětluje Stanislav
Gálik, psycholog, podnikatel a investor.

Uplynula nějaká doba, nemáte tendenci spadat do starých kolejí, tj. obklopovat se luxusem a vydělávat velké peníze?
Ty samé koleje už to nikdy nebudou. Na první pohled žiju podobný život, jaký jsem žil před cestou, ale už s jiným nastavením mysli. Předtím jsem hezky bydlel, měl drahé auto, nějak se oblékal, nějak se stravoval. Teď to všechno mám také, ale s tím rozdílem, že když stojím v autě na křižovatce, tak už si nemyslím, že jsem něco víc než lidé v tramvaji, že jsem chytřejší, schopnější, lepší, protože já jsem to dokázal a oni ne. Teď si uvědomuju, že v té tramvaji je určitě hodně lidí, kteří jsou pro tento svět důležitější a významnější než já. Události, které se mi v životě staly, mě vedly k vděčnosti za to, že tomu tak bylo. Byl jsem zkrátka ve správný čas na správném místě a jsem za to rád. Také si víc uvědomuju, že co je dnes, nemusí být zítra, a umím se z toho dneška radovat.

Nepřemýšlel jste někdy vzdát se toho luxusu úplně?
Pro mě je důležité najít si v životě ve všem správnou rovnováhu. Snažím se nežít ani jeden z extrémů. Na jedné straně za pár měsíců jedu do Indie jen tak, na boso a s batohem na zádech a cvičit jógu. Na druhé straně miluju auta. Když cítím benzín, když držím volant, dělá mi to dobře. Lidé si často myslí, že hmotný svět nelze směšovat dohromady se spirituálním. Duchovně založení lidé často pohrdají materialistickými věcmi, na druhé straně lidé materiální si myslí, že ti spirituální by chtěli žít ze vzduchu a jíst jen saláty. Pro mě to tak není. Mně život připomíná raut. Nabízí nám tak obrovské spektrum zážitků, chutí, barev, vůní a mě to jednoduše všechno baví. Ochutnávat a poznávat.

Můžeme opravdu dosáhnout štěstí v kultuře konzumu?
Samozřejmě, protože štěstí a konzum spolu absolutně nesouvisí. Lidé se dopouštějí omylu, když si myslí, že ano. Když jsem na dovolené v Asii, chodím na výlety bosý a přes den mi stačí jíst ovoce a zeleninu. V naší části světa žijeme víc konzumně, nabízí se jiné zážitky, a tak si jich také dopřávám, ale konzumace věcí mě nedělá šťastnějším. Štěstí je rozhodnutí. Mnoho lidí se totiž rozhodne, že budou šťastní, až budou něco mít. Chybou je myslet si, že když mám, tak jsem šťastný, když nemám, jsem nešťastný.

Jak čelíte stresu?
Já stres nezažívám. Je to pro mě také rozhodnutí. Prostě jsem se rozhodl, že v životě stres nepotřebuju. To, co jiné lidi stresuje, mě nestresuje. Já vím, říká se mi to lehko, jelikož nemám rodinu a děti, o které bych se musel starat. To je ale jen část stresu, který lidé často prožívají. Lidi stresuje práce, dopravní situace – a dokonce je dokáže stresovat i taková věc, jako je počasí. Venku je zima nebo prší a lidé jsou z toho naštvaní. Chápete to?! To je, jako kdyby mě naštvalo, že je nějaký strom vysoký nebo zelený…

Často koukáte na mobil. Dokážete se odstřihnout od sociálních sítí? Zpomalit se? V průběhu pracovního dne jsem s ním pořád v kontaktu a přiznám se, že například na sociální sítě se podívám klidně deset- až patnáctkrát. Jsou ale dny, kdy telefon odkládám a vůbec mě virtuální realita nezajímá. Je důležité najít si rovnováhu, ovládat sám sebe, nebýt obětí. Ale nejen sociálních sítí, také peněz, svých snů a jiných věcí.

Máte rád dalajlamu. Co si z něj berete?
Klid, rozvážnost, holistický a globální způsob přemýšlení, mírumilovnost, láskyplnost. Způsob bytí, jeho představa koexistence všech lidí. Reprezentuje pro mě svět, jaký bych si přál, aby byl.

V jednom rozhovoru citujete amerického podnikatele a filantropa Rajeshe Settyho, kterého jste na svých cestách osobně potkal a který říká, že je „dů­ležité dávat, ale je také důležité vědět přesně co“. Vy víte, co dávat?
Rajesh Setty je pro mě nejštědřejší člověk, jakého jsem kdy potkal. On sám ale říká, že nemá cenu dávat něco bezhlavě, ale jen to, čeho máme hodně, a to, co má skutečnou hodnotu. Můžou to být peníze, kontakty, čas, energie a tak dál. Každý má něco, co může darovat. Například já mám dnes ráno i zítra schůzku s lidmi, kteří mě požádali o pomoc s rozjezdem jejich startupu. Mohl bych si klidně za to říct konzultantskou sazbu, ale to není potřeba. Zkušenosti a čas věnuju smysluplným věcem moc rád. Můžeme dávat různé věci – peníze, čas, energii, milé slovo, úsměv… Já se snažím dávat to, čeho mám hodně.

Německý psychoterapeut Bert Hellinger tvrdí, že mezi dáváním a braním musí existovat vyváženost. Berete také?
Samozřejmě. Na to, abyste mohla dávat, musíte také brát. Já se vnímám jako takový průtokáč. Je omyl, pokud se z člověka stává jen zádržná nádoba a jen do něj něco přichází a nic z něj nevychází.

Na Masarykově univerzitě učíte psychologii přesvědčování a jedním z témat je úspěch. Co pro vás znamená úspěch dnes?
Pro mě úspěch rovná se dosažení cíle. V konečném důsledku úspěch může mít nekonečné množství podob. Pro někoho je to miliarda na účtu, pro někoho tři děti, nový iPhone, výstup na horu. To je ale důvod, proč nerad pracuju se slovem úspěch. Většina populace si úspěch spojuje s bohatstvím. Když lidé vidí drahé auto, luxusní oblečení, luxusní bydlení, mají tendenci si myslet, že ten člověk je úspěšný. Možná ale není vůbec úspěšný. Třeba je úplně nešťastný a možná šofér autobusu, který právě projel kolem, je milionkrát šťastnější a možná i úspěšnější. Možná pro něj to, že se stal řidičem, že má doma spokojenou rodinu, byla náročnější cesta, než pro toho člověka s luxusním autem.

Co by tedy mohlo být alternativou k úspěchu?
Štěstí.

Jste známý kritikou českého vzdělávacího systému. Co vám na něm vadí?
Už se to zlepšuje a často je to zásluha jednotlivých učitelů. Mně v něm vždy chyběla snaha učit studenty kriticky myslet. To vyžaduje velké nasazení, vyrovnanost učitelů, kteří musejí pochopit, že dítě ve škole není proto, aby od něj něco přijalo a naučilo se to, ale že to dítě je potřeba rozvíjet, vést ho k samostatnosti a k vlastnímu myšlení. Já bych si moc přál, aby se na základních a středních školách více rozvíjelo, co se rozvíjí až na vysokých školách, tedy nacházet si informace, ověřovat si je, propojovat, analyzovat a pak se snažit dopátrat se co nejpřesnějších závěrů. To, co ti říká nějaká autorita, nemusí být vůbec pravda.

Jste vystudovaný psycholog, ale doposud jste se kromě přednášení na univerzitě živil startupy. Nyní vyvíjíte digitální peněženku pro Českou spořitelnu. Co vám současná práce dává?
Je to pro mě seberealizace, učím se opět nové věci. Já rád něco tvořím. Když něco není, je nějaká představa, jak by to mohlo být, a mě baví tu představu naplňovat. Jakmile je to ale hotové, potřebuji další výzvu.

Máte nějakou vizi, kde byste chtěl být, až vám bude třeba padesát?
Pokud si mám sám sebe představit v padesáti, chtěl bych být vysmátý, nic víc. To mi bude stačit.

STANISLAV GÁLIK (1986) vystudoval psychologii na FF MU. Ve 24 letech založil úspěšnou krejčovskou značku Galard. Pracoval pro firmu Unifer, která měla za cíl modernizovat české školství. Nyní pracuje pro Českou spořitelnu na několika inovativních projektech. Je autorem knihy Jak jsem stopoval letadlo (2016), ve které popisuje zážitky ze setkání s úspěšnými lidmi, když s nimi cestoval kolem světa.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / jaro 2017.

RUBRIKY: ,