Smrt přinesla velký dar

Cesta domů je jednou z mála organizací, jež pečuje o umírající v jejich domovech. Funguje již 13 let díky darům a grantům. Loni se však objevil dar na české poměry nevídaný. Synovec pacienta, o nějž Cesta domů pečovala, jí věnoval 60 milionů korun. Za ně by se mělo ve spolupráci s 3. lékařskou fakultou vybudovat Centrum paliativní péče.

Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je, kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho (…).

Úryvek z jedné z posledních básní předčasně zesnulého Jiřího Wolkera dobře vystihuje myšlenky těch, kteří mají před sebou jen několik měsíců života. Ve stejné situaci jako kdysi básník Wolker se začátkem roku 2007 ocitl sedmdesátiletý Jiří Kovář. Lékaři mu diagnostikovali rakovinu v posledním stadiu. Jeho manželka zemřela rok předtím. Děti neměli a nejblíže k nim měl synovec Martin. Pan Kovář si uvědomil, že kromě svedení posledního boje bude muset rychle vypořádat své majetkové poměry. S manželkou totiž po roce 1989 zrestituovali činžovní domy a novogotický zámeček v hlavním městě v hodnotě mnoha desítek milionů korun.

Kovářův pětapadesátiletý synovec Martin se mezitím rozhodl, že se o strýce bude starat doma, aby neumíral v nemocnici. Zapojil se rovněž soused z domu a dlouholetá přítelkyně Jiřího zemřelé manželky. Na radu obvodní doktorky se Martin Kovář obrátil na Cestu domů. „Jednali se mnou přívětivě a otevřeně. Nebýt jich, nezvládli bychom to,“ rekapituluje svou zkušenost pan Martin. Když se zdravotní stav jeho strýce zhoršil, rozjel se obvyklý mechanismus, který má Cesta domů perfektně vypracovaný.

Pro pacienta vyčlenila jednu sestru, která byla spolu s lékaři Cesty domů k dispozici 24 hodin denně na telefonu a v případě potřeby i osobně. „Ukázali nám, jak se starat, co máme dělat. Stačilo zavolat a do hodiny byli u nás. Strýc měl velké bolesti, ale nedával to najevo. Moc si oblíbil zdravotní sestru Kateřinu,“ vzpomíná synovec Martin Kovář.

ilustrace_03

Aby odcházeli dobře
Zdravotní sestra Kateřina Bransburg pracuje v Cestě domů již deset let. Na pacienta Jiřího Kováře si dobře vzpomíná. „Padli jsme si do oka, byl to takový milý, křehký pán. Chtěl být až do konce při vědomí, a proto v závěru požádal o zavedení epidurálu. Samozřejmě jsme mu vyhověli,“ vybavuje si zdravotnice, která si své zaměstnání vysnila už na základní škole.

Na případu Jiřího Kováře se jí opět potvrdilo, že rozhodnutí opustit práci sestry ve velké nemocnici bylo správné. „Tam jsem byla jen kolečkem v systému a nemohla o ničem rozhodovat. S umírajícími se v nemocnicích nepracuje, lékaři leckdy řeknou: už pro vás nemůžeme nic udělat. Vždycky ale jde něco udělat. V Cestě domů jsem hlavním koordinátorem péče, musím improvizovat a pokaždé volit individuální přístup. Pro mě je hlavní, aby pacient dobře odcházel a dobře umřel. To je smysl mé práce,“ zamýšlí se Kateřina v kanceláři Cesty domů, kde visí na stěně velká mapa Prahy a na ní přišpendlené štítky se jmény a adresami pacientů.

Ročně zvládne Cesta domů doprovodit až na konec okolo 140 pacientů. Počet žádostí ale zdaleka převyšuje kapacitu organizace. Podle statistik Cesty domů má před sebou většina pacientů v době přijetí do péče posledních patnáct dní života. Z 80 procent jde o onkologické pacienty různého věku, dále seniory s Alzheimerovou nemocí v terminální fázi a další nevyléčitelně nemocné. Navzdory těmto neveselým faktům však není atmosféra v prostorách Cesty domů zádušní. Naopak. Její pracovníci působí vesele a optimisticky.

„Luxus naší práce je v tom, že vidíme tolik lidských slabostí, našich i pacientů, že jakékoli soudy či předsudky jsou pro nás irelevantní. Umožnit lidem zkvalitnit jejich odchod z tohoto světa má smysl. Nemáme ale mesiášský komplex, je to práce, kterou se snažíme dělat co nejlépe. Víra roli nehraje, klíčový je co nejprofesionálnější přístup,“ přibližuje filozofii paliativní péče v praxi neboli péče o umírající ředitel Cesty domů Marek Uhlíř.

Miliony pro nový obor
Život Jiřího Kováře se uzavřel v červnu 2007. „Byl jsem s ním až do konce. Sestra Kateřina dorazila krátce potom. Když řekla strýcovi: Děkuji, že jsem vás mohla poznat, málem jsem se rozbrečel,“ popisuje Martin Kovář, pro kterého začaly strýcovou smrtí velké starosti. Podle závěti měl většinu nemovitostí v Praze prodat a z utržených peněz založit nadaci, která by se starala o umírající. „Záhy mi ale došlo, že s nadací by byla spousta starostí. Navíc nejsem ani lékař nebo právník. Nabídl jsem proto řediteli Cesty domů, že mu ty peníze dám, ať postaví hospic. Nevěřil mi,“ směje se Martin Kovář. To ředitel Uhlíř potvrzuje. „Když pan Kovář začal mluvit o daru v hodnotě 60 milionů korun, myslel jsem, že je to legrace.“

Z původního záměru – vybudovat hospic pro umírající – záhy sešlo. Hospiců už u nás funguje relativně dost, problém je však v reálném přístupu k paliativní péči. Pacienti a leckdy ani lékaři nevědí, v čem může všem zúčastněným prospět. Další háček tkví v tom, že systém veřejného zdravotnictví s péčí o umírající nepočítá ani v praxi, ani ve výuce. „Paliativní péče je to, co chybí, co by se lékaři a sestry měli učit,“ vysvětluje šéf Cesty domů, který se s Martinem Kovářem nakonec dohodl, že jeho dar půjde na vybudování Centra paliativní péče (CPP), prvního ve střední Evropě. Koordinací celého projektu je pověřen psycholog Martin Loučka, který se nedávno vrátil z britského Lancasteru, kde po třech letech studia získal doktorát právě z oboru paliativní péče. Na západ od nás je totiž tento obor rozšířený.

„Například v Německu je paliativní péče ze zákona povinnou součástí studia na všech lékařských fakultách. Jedná se o komplexní obor. Zaměřuje se na tišení bolesti a dalších symptomů včetně psychosociálních i duchovních potřeb pacientů. Tento přístup je založen na promyšleném plánování péče, jehož se účastní pacient i jeho rodina. Důležitým tématem je také samotné sdělování špatných zpráv, na které se v cizině klade velký důraz, ale na našich fakultách se téměř vůbec neučí. Lékaři si pak často oprávněně stěžují, že na tyto situace nejsou adekvátně připraveni,“ přibližuje psycholog Loučka, na co všechno by se budoucí Centrum paliativní péče mělo zaměřit.

Klíčové je, že projekt už získal podporu 3. lékařské fakulty. Její děkan Michal Anděl zatím ještě neví, zda se z Centra vyvine nějaká organizační složka fakulty typu Katedra paliativní péče. „Zatím to bude spíše sekce našeho Ústavu etiky, ale do budoucna je možné i řešení širší. V každém případě budu rád, když studenti medicíny budou o tomto typu péče vyučováni. Podobná pracoviště jsou na řadě evropských lékařských fakult,“ vysvětluje děkan Anděl.

Spolupráce se špičkovým akademickým pracovištěm se velmi zamlouvá i Martinu Kovářovi, který už peníze pro Cestu domů uložil do advokátní úschovy. Obě strany se pečlivě dohodly na podmínkách jejich čerpání. Cesta domů našla místo, kde bude Centrum sídlit. Jde o rozestavěnou budovu v pražské Michli, kterou začala budovat jiná neziskovka, Domov Sue Ryder, která pečuje o seniory, ale neměla peníze na dokončení. Cesta domů proto od Sue Ryder objekt koupila a v nejbližší době by měla začít rekonstrukce. Peníze od pana Kováře mají posloužit na rekonstrukci a zařízení, prostředky na provoz chce Cesta domů shánět z grantů.

„Pevně doufám, že se zúčastním otevření Centra, kde budou studovat lékaři a sestry. Přeji si, aby na něm byla cedulka, že bylo vybudováno z prostředků mého strýce a tety. Daroval jsem, protože jsem mohl a myslím, že jsem dal na správnou věc,“ uzavírá Martin Kovář, jenž nejspíš patří v poměru ke svým reálným příjmům k největším dárcům v České republice.

Jména dárců Martina Kováře a jeho strýce jsou v textu změněna, autorka jejich totožnost zná.

ilustrace_04

UMÍRAT DOMA SE VYPLATÍ

Péče o umírající v jejich domácím prostředí nepatří u zdravotních pojišťoven mezi favorizované obory. I když na první pohled to vypadá, že například největší tuzemská VZP je tomu nakloněná. „Péči o umírající doma má VZP zajištěnou, především prostřednictvím praktických lékařů včetně agentur domácí péče. Lékařům, kteří mají oprávnění k poskytování této péče a jsou našimi smluvními partnery, poskytované zdravotní služby hradíme. Za paliativní péči v domácím prostředí bylo loni za pojištěnce VZP ČR vynaloženo cca 11600000 korun,“ uvedl mluvčí VZP Oldřich Tichý.

Praxe však za teorií pokulhává. Pro proplacení domácí péče o umírajícího je klíčový výkon 80052, který se jmenuje Vyšetření pacienta lékařem specialistou v oboru paliativní medicíny v domácím prostředí. A ten je podle VZP vyžádaný. To znamená, že pokud by si jej chtěl například lékař z organizace Cesta domů od pojišťovny nechat proplatit, musel by si svůj postup včetně frekvence výkonu „vyžádat“ neboli potvrdit od druhého ošetřujícího lékaře, nejčastěji praktika. „Nositel výkonů paliativní medicíny může ošetřovatelské výkony doporučit k indikaci, ale písemnou indikaci vyhotovuje vždy jen praktický lékař,“ vysvětlil mluvčí VZP Oldřich Tichý.

Podle ředitele Cesty domů Marka Uhlíře je však tento postup velmi nešikovný. Lékařům z této organizace se proto ani nevyplatí si výkony spojené s paliativní péčí nechat proplácet. Jen na administrativu s tím spojenou by Cesta domů musela zaměstnat člověka na půl úvazku. „Pracuje u nás několik lékařů, specialistů na paliativní péči. Ti musí rychle a operativně reagovat. Buď za pacientem co nejdříve přijet, nebo řešit problém se sestrou či rodinou po telefonu. Máme v průměru 1000 návštěv ročně u pacientů doma. Aby pokaždé náš lékař nejprve běžel za praktikem pro potvrzení, který by jeho postup posvětil, je nesmyslné. Poskytujeme péči 24 hodin denně, tedy i v noci a o víkendech a jen málokterý praktický lékař v ČR je k dispozici mimo svou pracovní dobu,“ uvádí ředitel Uhlíř, který si v této souvislosti udělal soukromý průzkum na loňském kongresu praktických lékařů. Přítomných 450 praktiků se zeptal, kolikrát pečovali o umírající pacienty doma a jezdili za nimi. „Přihlásila se jedna lékařka,“ konstatuje Uhlíř, který vyjednává s VZP, aby své pojetí domácí paliativní péče přehodnotila a její proplacení by nemuselo být závislé na potvrzení druhého lékaře.

Nezanedbatelné jsou i ekonomické argumenty: pečovat o umírajícího doma se vyplatí. Zatímco pacient ležící v nemocnici na interně stojí pojišťovnu v průměru okolo 3000 korun denně a pacient na JIP zhruba 15 tisíc korun denně, denní sazba pro pacienta, který je v péči Cesty domů, vyjde na 1900 korun. „Dvě stě korun hradí pacient, zbytek platíme z našeho fundraisingového programu,“ vysvětluje ředitel Uhlíř, který by rád přesvědčil veřejnost, že domácí péče o umírající není šarlatánství. „Nemocnice, které s námi mají zkušenost, nám už pacienty posílají. Pomohl nám také dokument ČT Život se smrtí, který sledoval poslední chvíle života našich pacientů.“

Budoucí Centrum paliativní péče, které Cesta domů připravuje ve spolupráci s 3. lékařskou fakultou, by proto mělo ještě více dostat do obecného povědomí obor, kterému se v zahraničí namísto péče o umírající čím dál častěji říká zajišťování kvality života, byť s nevyléčitelnou nemocí.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / léto 2014.