S americkým velvyslancem o filantropii

Andrew H. Schapiro je velvyslancem Spojených států amerických v České republice. V našem rozhovoru s ním mluvíme nejen o jeho pozoruhodné vlastní filantropické zkušenosti, ale i o jeho pohledu na práci neziskovek v České republice, jejich vývoji a dlouhé cestě, kterou za poslední roky ušly.

Americká ambasáda sponzoruje v naší zemi řadu neziskových projektů. Mohl byste vystihnout hlavní rozdíl mezi charitativní prací v Česku a v USA?

Hlavní rozdíl je v tom, že v USA se do života své komunity už po celá staletí zapojují nikoliv pouze jednotliví občané, ale také celé firmy. Důležitou součástí této tradice je přitom jak darování peněz, tak i času. A je úžasné, že mohu být svědkem toho, jak se podobný přístup objevuje stále častěji i zde, v České republice.

To nás přivádí k druhé otázce: Podobně silnou tradici jsme dle mého názoru měli také, ovšem přervala ji éra komu­nismu. Máte pocit, že se nyní vracíme k podobnému vývoji jako v USA?

Myslím, že zdejší vývoj je fantastický a velmi rychlý. Je třeba si uvědomit, že pouhých 26 let nazpátek se v této zemi o potřeby všech „staral“ jen a jen stát! Stát, který neponechal nikomu byť sebemenší možnost, aby se rozhodl, jak a komu chce pomáhat. A logicky zde téměř neexistovali lidé, kteří by disponovali většími soukromými prostředky. I proto říkám, že pokrok, který jste zato čtvrtstoletí učinili, je pozoruhodný. Dočetl jsem se například, že v posledních třech letech se objem darů zvyšoval rychleji než platy. Velmi rychle se tak blížíte úrovni, na kterou by mohli být hrdí kdekoliv.

Narazil jste v Česku na nějaký projekt, do kterého jste se takříkajíc zamiloval na první pohled?

Ano, a dokonce jich bylo více. Zažil jsem například úžasnou návštěvu v brněnské Nadaci Partnerství. To byla skutečně zajímavá zkušenost – a to z více důvodů. Na začátku je sice podpořily americké soukromé nadace, ale velice rychle se stali plně soběstačnými. Dospěli. Bylo to pro nás jako vidět z domu odcházet vlastní dítě; najednou je z něj samostatná, důležitá osobnost. Druhá věc, která se mi na nich líbí, je, že se nevěnují pouze výběru peněz, ale také na projektech přímo pracují. Například přestavují budovy, aby byly šetrnější k životnímu prostředí, nebo se starají o zahrady. Je to prostě úžasná skupina.

Setkali jsme se ale také s množstvím opravdu schopných organizací, které se snaží napomoct integraci českých Romů. Na řešení tohoto problému, o jehož existenci jsem před svým příchodem do České republiky vůbec nevěděl, pracuje celá řada skvělých lidí – a zdaleka nejenom Romů. Člověka vyloženě povzbudí, když vidí všechnu tu dobrou práci, kterou tito lidé odvádějí.

Ale i v jiných oblastech zaznamenáváme stále nové úspěchy. Řada neziskových organizací se například angažuje v otázkách transparentnosti a dobré veřejné správy. Právě to jsou oblasti, které asi lidem hned nenaskočí, když se řekne charita, ale přesto jsou stejně často sponzorovány nadacemi i dary jednotlivců. Zrovna tento týden jsme pořádali recepci pro Pro bono alianci. Ta se snaží přesvědčit právníky a právní kanceláře, aby nabídli své služby zdarma lidem, kteří by si je jinak dovolit nemohli. Doslova mě uchvátila rozmanitost účastníků; setkali se zde lidé z velkých a bohatých právních kanceláří, lidé z malých firem i zástupci organizací, kterým tito právníci pomáhali. Nic z toho by nemohlo fungovat bez práce Pro bono aliance. A v systému, který tady byl před listopadem 1989 by to ani nebylo možné. Takže znovu opakuji – máte za sebou velký kus práce.

Neziskové organizace ale čelí i řadě pro­blémů. V současnosti se vůči nim napří­klad zvedla vlna odporu a jsou označo­vány za zrádce a agenty cizích mocností, navíc neochotné pracovat. Z čeho si myslíte, že ta nedůvěra pramení?

Nemyslím si, že by to bylo v Česku tak hrozné. Nicméně pokaždé, když vidím, jak někdo o neziskovkách říká, že to jsou cizí agenti, kteří chtějí podkopat společnost, musím se sám sebe zeptat: Kdo za tímto tvrzením stojí, jaký je jeho skutečný zájem?

Jak jsem říkal, u vás to není tak zřetelné,­ ale v jiných státech, například v Rusku, je pozice neziskových organizací a občanské společnosti skutečně ohrožena. A většinou je důvodem to, že lidé u moci zkrátka nechtějí, aby tyto organizace dělaly svou práci. Pokaždé, když někdo útočí na občanskou společnost, se proto musím ptát, jaký je jeho skutečný cíl, koho zastupuje.

Velmi důležité je ovšem i to, aby neziskové organizace těm, kteří je podporují, jasně říkaly maximum informací o svojí práci. Aby byly prostě a jednoduše co nejupřímnější. A zároveň platí, že pokud někomu věnujete své peníze nebo práci, musíte si i vy o dané organizaci chtít vždy zjistit co nejvíc.

Měl bych teď osobnější otázku. Vaše rodina musela opustit Prahu. Jaký to byl pocit, vrátit se sem jako velvyslanec USA?

Těžko to popsat slovy. Každopádně tím ale moje práce tady získala další rozměr a hlubší smysl. Každý den jezdím do práce kolem budovy, kde žila má matka – je jen čtyři bloky od naší rezidence. Pak přijdu do této kanceláře a vím, že je to právě ta kancelář, která zachránila mé matce život. Jsme totiž už od dvacátých let minulého století ve stejné budově, takže moji prarodiče, moje matka nebo prostě kdokoliv, kdo kdy dostal vízum, ho musel dostat tady. A na stěně své kanceláře mám obraz, který moje matka nakreslila ještě ve dvacátých letech jen pár set metrů odtud.

Takové věci mi připomínají, jak je důležité pomáhat lidem v nouzi nebo v nebezpečí. V jedné generaci hledáte pomoc… a v další generaci se možná dostanete do pozice, kdy můžete tuto pomoc poskytnout druhým právě vy. A to je podle mého názoru něco, o čem přemýšlí hodně filantropů. Pokud se ti nejlepší z nás dokáží na věci dívat s odstupem a vcítit se do druhých, je pravděpodobné, že si nakonec řeknou něco jako: „Moment, i já jsem začal na dně, ale teď jsem na vrcholu. Možná bych měl uzavřít kruh a pomoct těm, co jsou na dně teď…”  

Rád bych se vás zeptal na vaše zkuše­nosti, a zda máte tipy pro lidi, kteří se chtějí poučit. Předně, jak být dobrým fundraiserem?

Řekl bych, že nejdůležitější jsou tři věci. Za prvé, jestli chcete něco dostat, musíte si o to říct. Nesmíte se bát se zeptat; je nutné se nestydět a prostě za těmi lidmi jít. Nesmíte přitom mít pocit, že je obtěžujete – spousta lidí chce pomoct, ale neudělá to, dokud se jich nezeptáte. Takže se ptejte. Opravdu nikdy nevíte, kdo se rozhodne vás podpořit.

Dále musíte projevit své nadšení. Peníze na prezidentskou kampaň Baracka Obamy se mi sháněly snadno, protože jsem byl pro jeho věc upřímně nadšen. A lidé to vycítili.

No a poslední věc souvisí s přípravou vašich fundraisingových akcí. Může se to zdát přízemní, ale nezapomínejte na jednu věc – na jídlo. Na zajímavé a dobré jídlo. Vy si myslíte, že lidé přicházejí kvůli vaší věci nebo zkrátka proto, že vás mají rádi. Aspoň třetina lidí ale přijde prostě kvůli jídlu.

Je tedy nějaká fundraisingová speciali­ta, která by neměla chybět v nabídce?

Důležité je se odlišit. Proto jsme jednou pořádali u nás doma „Politics and Pickles“; tón celé party určovaly diskuse a gurmánské okurky. A jindy jsme zase uspořádali akci „Chocolate and Conversation“. Většina návštěvníků přišla kvůli té čokoládě. Pak ale lidé zůstali kvůli diskusi a stali se z nich dárci.

 Přejděme k další stránce dárcovství. Jaké máte rady pro příjemce finanční pomoci?

Měl bych dvě. První by měla být zřejmá: Máte závazek být transparentní a smysluplně využít peníze, které vám někdo svěřil. Obzvláště dnes je budování důvěry důležitější než cokoliv jiného.

Druhá věc je, že dárci chtějí slyšet o vašich úspěších. Nechtějí vědět jenom o problémech nebo o tom, jak se věci zhoršují. Budou opravdu rádi, když jim řeknete o vašem postupu. Vraťte se za nimi a řekněte jim, co jste s jejich penězi dokázali. A že můžete dokázat ještě víc – když vás znovu podpoří.

A co byste vzkázal dárcům?

To hodně souvisí s tím, o čem jsme se už bavili. Dárci, udělejte si čas na co nejdetailnější seznámení s organizací, kterou chcete obdarovat! Dnes je to díky internetu snazší, než kdy dřív. Ve Spojených státech – a věřím, že i v Česku – je dost stránek, které poskytují informace o charitách. Snadno se tedy můžete dozvědět, kolik peněz dávají tam či onam, na administrativu nebo na platy, i kolik peněz jde přímo pro věc, kterou chcete podpořit.

A ještě jedna věc: Pokud máte možnost věnovat nejen peníze, ale i trochu svého času, udělejte to. Už to je samo o sobě velmi naplňující pocit, a čím víc se budete sami osobně angažovat v charitě, kterou podporujete, tím víc se vám váš příspěvek vyplatí.

Poslední otázka na rozloučenou: Proč by se měl vůbec někdo chtít stát dárcem?

Když se zamyslíme nad tím, co to znamená být nejen dobrým občanem, ale obecně dobrým člověkem, tak aktivní působení na vaše okolí by bylo na seznamu hodně vysoko. Nestačí jenom čekat a stěžovat si, nebo si přát, aby se problémy vyřešily jen tak a společnost se sama zlepšila. Vy sami máte závazek a morální povinnost hrát v těchto věcech aktivní roli. A jsem velmi rád, že v České republice tento závazek přijímá stále víc a víc lidí.

andrew-shapiro-v2-8x10Andrew H. Schapiro (1963)
se narodil do rodiny chicagského dětského lékaře a psychiatričky. Jeho matka i díky pomoci americké ambasády uprchla v květnu 1939 z Prahy před holocaustem a později spolu se svou sestrou vydala knihu Letters from Prague: 1939 –1941. Jednalo se o dopisy příbuzných, kteří takové štěstí neměli, doplněné řadou komentářů a vysvětlivek. Sám Andrew Shapiro vystudoval historii na Yale, filozofii, politologii a ekonomii na Oxfordu a studium zakončil roku 1990 právy na Harvardu. Po studiích působil například jako asistent soudce Harryho Blackmuna u Nejvyššího soudu. V letech 1993 až 1998 pracoval na úřadě pro bezplatnou právní pomoc v New Yorku a následně přešel do soukromého sektoru. Úspěšnou kariéru právníka dočasně přerušil kvůli postu velvyslance v České republice, na němž působí od roku 2014. V rámci prezidentské kampaně Baracka Obamy se projevil i jako schopný fundraiser, když shromáždil přes 1,2 milionu dolarů.

 

RUBRIKY: