Pomoc uprchlíkům na cestě

Uprchlická krize v posledních měsících nabyla nebývalých rozměrů a hýbe nejen politickou scénou a Facebookem. V Česku se zvedla spontánní vlna dobrovolnické pomoci lidem na cestě do Evropy. Kdo jsou ti, kteří uprchlíkům pomáhají, a proč to dělají?

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vyjádřil svoje znepokojení nad výroky některých českých ústavních činitelů a prostřednictvím sociálních sítí se u nás šíří vlna nevole proti uprchlíkům – ovšem ne všichni Češi tento postoj sdílejí. Situace v terénu totiž vypadá jinak. Už od chvíle, kdy se objevily první zprávy o problémech lidí na cestě z válečných oblastí, byli Češi mezi prvními, kteří jim spontánně vyrazili na pomoc. V místech, kde se uprchlíci shromažďují, se tak každý den objevuje kolem třiceti českých dobrovolníků. Od září do listopadu se jich v pomoci potřebným vystřídalo kolem dvou tisíc. Alespoň to odhaduje Marie Heřmanová z iniciativy Pomáháme lidem na útěku, která přispívá ke koordinaci dobrovolníků z celé republiky.

Brňáci v čele

„Místo působení se mění s tím, jak jsou postupně uzavírány hranice. První dobrovolníci tak pomáhali zejména v Maďarsku, poté se přesunuli na srbsko­chorvatskou hranici a po jejím uzavření se teď stahují na srbsko­-makedonskou hranici. Pomoc je potřeba všude a čeští dobrovolníci na to zareagovali rychle a ve velkém počtu,“ shrnuje Heřmanová. Sbírky pro uprchlíky i výjezdy dobrovolníků byly zpočátku organizovány velmi náhodně, ale přesto efektivně. Zpočátku šlo hlavně o sbírky mezi známými a koordinaci výjezdů v rámci skupin kamarádů, skrze facebookové skupiny a další sociální sítě se ale tito lidé brzy začali koordinovat uceleněji. Postupně se přidaly i neziskové organizace, diecézní charity a v některých případech i úřady.

V současné době je na cestě k oficiálně koordinované pomoci nejdál asi Brno, kde se angažují i zástupci města. „Už před měsícem svolal Matěj Holan, náměstek primátora, ke kulatému stolu všechny možné lidi, kteří se tématu uprchlíků věnují, a společně se snažíme situaci uklidnit a dohodnout se, jak postupovat dál,“ říká Barbora Antonová, předsedkyně hnutí Žít Brno, které je součástí zdejší vládní koalice. V moravské metropoli se už dokonce krok za krokem připravují i na postupné začleňování některých uprchlíků do života v Česku.

43-pa177490„Fakt se mi nelíbí, že jen pár kilometrů od nás mrznou a trpí hlady celé rodiny,“ říká Lucie Mimová, která pomáhala na srbsko‑­chorvatské hranici. „Je mi jasné, že celá práce dobrovolníků řeší pouze důsledky, a ne příčiny, ovšem ať bychom jim pomohli, nebo ne, do Evropy by tito lidé stejně proudili. Jen by bez naší pomoci pravděpodobně bylo v hlavních zprávách více reportáží o mrtvých dětech,“ říká emotivně. Ostatně dětí je mezi uprchlíky daleko víc, než Lucie čekala. „Občas měl člověk pocit, jako by byl ve školce, a ne na hranici. Je těžké popsat tu neskutečnou bezmoc. Přebalovat téměř v mrazu malá miminka a oblékat malé i větší děti. Uplakané a v tom horším­ případě absolutně vyčerpané a apatické, nemocné. Na druhou stranu tuto bezmoc vyvažovala neuvěřitelná vděčnost a pokora. Nespočítám, kolik jsem dostala objetí od vděčných maminek, od dojatých babiček, kolik chlapů jsem viděla plakat vyčerpáním, vděčností, překvapením. Plakali, protože se k nim po té dlouhé cestě někdo konečně choval jako k lidem, s úctou a soucitem,“ vzpomíná Lucie.

Pomáhá, kdo může

V Praze se také už od začátku tvořily skupiny dobrovolníků, kteří chtěli pomoct. Ovšem, na rozdíl od Brna, je podpora zdejších úřadů minimální. Město Praha se dosud oficiálně nezapojilo, a tak roli koordinátora dobrovolnických aktivit převzalo Autonomní sociální centrum Klinika. To ve spolupráci s iniciativou Pomáháme lidem na útěku organizuje materiální a finanční sbírky, z nichž pak poskytuje prostředky na výjezdy do zahraničí, organizaci provizorního tábora přímo na místě či práci dobrovolníků na Hlavním nádraží. A především také neustále shromažďuje informace a zjišťuje, co je v kterém táboře aktuálně potřeba, tak, aby pomoc i sbírky byly co nejefektivnější. Do organizace se zapojil i Člověk v tísni, který uvolnil další téměř milion korun na zajištění potřeb v táboře, zařídil­ koordinátora a pomohl při vyjednávání s chorvatskými a srbskými úřady.

Největší váha ale leží pořád především na jednotlivcích, kteří mají odhodlání se zapojit. Takových se našla po celé republice spousta a rozptyl dobrovolníků je velice široký napříč věkovými i sociálními skupinami.

„Najdeme mezi nimi studenty, pro­gramátory, lékaře, ředitele škol i matky v domácnosti. Najdou se nezletilí středoškoláci i starší lidé, našemu nejstaršímu dobrovolníkovi je přes šedesát,“ popisuje Marie Hařmanová.

31-pa177436Jejich motivy jsou různé. Často zmiňují třeba solidaritu s lidmi v těžké životní situaci. Zejména české matky soucítí s ostatními matkami a jejich rodinami, co musí být na útěku, a to je motivuje k pomoci. Studenti zase nejčastěji mluví o potřebě utvořit si názor na základě vlastní zkušenosti. Z tohoto důvodu se vydala pomáhat i třiadvacetiletá Julie Kovaříková. „Člověk je neustále masírován médii a náhodnými výkřiky z internetu, ale živého uprchlíka ze Sýrie nikdy neviděl. Chtěla jsem vidět situaci na vlastní oči a udělat si o tom svůj obrázek,“ vysvětluje. Ač se pohnutky různí, cíl je stejný – pomoci tam, kde je to nejvíc potřeba. „Pomoc na místě se z nějakých filosofičtějších úvah o střetu kultur okamžitě mění ve snahu o udržení základních životních podmínek pro lidi v nouzi. Z dlouhodobého hlediska je jasné, že stále se zvětšující příval migrantů je neúnosný, nicméně je‑­li člověk podchlazený a potřebuje zahřát teplým čajem, neptám se ho napřed, zda utíká před válkou či z ekonomických důvodů, prostě mu ho podám,“ říká Julie, která byla jak v Maďarsku, tak na srbsko­‑chorvatské hranici. „Na přechodu v Bapske třeba chybělo jakékoliv zázemí. Většinu času jsme se tak soustředili hlavně na to, abychom obstarali a vydali jídlo, pití a teplé oblečení. Snažili jsme se o dodržení aspoň těch nejzákladnějších hygienických opatření. Uklízeli jsme. Pomáhali zraněným. Uklidňovali rodiny s malými dětmi. Nebo jsme pomáhali sehnat alespoň deku na spaní lidem, kteří byli nuceni přenocovat před zavřenou hranicí,“ shrnuje svou zkušenost.

V dalších dnech se pak Čechům v provizorním táboře v Bapske podařilo vybudovat i stan pro matky s malými dětmi či dětský koutek. „Hrálo se tam na kytaru a zpívalo. Chtěli jsme, aby lidé z té cesty měli alespoň nějakou pozitivní vzpomínku,“ přibližuje Marie Heřmanová.

Hudba ostatně pomáhala nejen uprchlíkům, ale i samotným dobrovolníkům. „Stáli jsme ve tmě, v tom největším davu před přechodem jako ‚absorbéry tlaku’ – brzdili jsme přesun, klidnili napětí, zpomalovali mačkání – a Dajda zpívala Hvězdy na vrbě. Bylo to hrozně silný,“ vzpomíná další z dobrovolníků Martin Křivánek.

Proti vodním dělům

Práce s tak obrovským množstvím vystrašených a dezorientovaných lidí byla asi tím nejnáročnějším úkolem, který dobrovolníky na místě čekal. „Dobrovolníci nejsou trénovaní na uhlídání třítisícového davu. Na srbsko­‑chorvatských hranicích jim však nic jiného nezbývalo – nebyl zde zaveden oficiální uprchlický tábor, lidé se hromadili a bylo potřeba zajistit, aby se rodiny nerozdělily v davu, aby nevznikaly tlačenice a výbuchy agresivních nálad,“ vysvětluje Marie Heřmanová.

„Nejhorší zážitek mám asi z Horgoše davu vodní děla a slzný plyn. Konflikt sice byl vyprovokován ze strany uprchlíků, ovšem těsně za davem protestujících mužů u zavřené hranice byly rodiny s malými dětmi a hlavní stan dobrovolníků,“ popisuje Julie Kovaříková. „Byla to pro nás opravdu velmi vypjatá situace, ve které jsme museli přemístit velký počet panikařících lidí a evakuovat sklad našich zásob.“

Ovšem zvládnutím prvního náporu na maďarských asrbsko‑chorvatských hranicích to nekončí. S uzavřením hranic se krize přesunula dál, momentálně zejména na srbsko‑­makedonskou hranici a řecké ostrovy. Další část dobrovolníků tak vyráží na Lesbos navázat komunikaci a zjistit, co zde bude potřeba. „Teď musíme mít hlavně trpělivost, vytrvat a především dát konečně dohromady nějaký dlouhodobější projekt, protože zima bude zlá,“ uzavírá Marie Heřmanová.

 

RUBRIKY: