Polévka od paní Habel

Ve Šluknově žije největší filantrop, jakého jsem kdy osobně poznal. Vlastně filantropka: Eva Habel opustila po sedmadvaceti letech dobré zaměstnání v muzeu bavorského Mnichova a věnuje se práci s dětmi ze sociálně slabých rodin, především těch romských.

„Některé děti ve Šluknově žebrají, což jim zakazuji,“ líčí paní Habel smutnou realitu, vážnou tvář ale vzápětí střídá rozesmátá: „Děti si ze mě dělají legraci, že jsem hodně špatný příklad. Já totiž žebrám. A jsem v tom dobrá.“
Může být filantrop žebrákem? Ano, pokud je výsledkem žebrání kamion plný oblečení jedoucí z Německa do Šluknova. V severočeském městě byla Eva Habel poprvé coby turistka v lednu 2002: autobus, v němž s krajany cestovala, zapadl před místním kostelem do závěje, a zatímco v Německu by ihned vyjely traktory, tady byla výhrou i zapůjčená lopatka neochot‐ ně vystrčená z hasičárny.
Při další návštěvě – protože podivně odtažitá atmosféra Šluknova jí už nešla z hlavy – napomene paní Eva mladého Roma, že je neslušné bez dovolení vy‐ tahovat z cizího auta čokoládu. I tak se dá diplomaticky popsat pokus o krádež. Chvíli poté chodí Eva po hřbitově, chlapce stále před očima, a náhle se to stane, uslyší hlas shůry: „Tohle je tvá Afrika!“ Eva dřív uvažovala, že by se vydala do Afriky pomáhat nemocným AIDS, ale bojí se létat. A tak se vydává na misi do Šluknova, rozloučí se s Mnichovem a od června 2008 je pastorační asistent‐ kou zdejšího faráře. V rekordním čase se naučí velmi dobře česky, byť v její řeči logicky rozpoznáte německý akcent, a obklopí se dětmi, které rozhodně nevy‐ růstají v ideálním prostředí.
Eva Habel vypadá křehce, vyzařuje z ní ovšem síla; taková, kterou nezlomíte. Tomuto tvrzení by se jistě bránila, přesto se z její strany jedná o nejvyšší stupeň filantropie: dala sama sebe. Díky tomu šluknovské děti unikají z nedobrého rodinného prostředí a mnohdy také z bídy. A mají před sebou snad i lepší perspektivu. Při mé návštěvě na faře vařila paní Habel s romskými teenagery dýňovou polévku a jeden z nich, Kamil Dreveňák, vypravoval, že problémoví jsou Romové v sousedním Rumburku, protože kradou. „Ty nikdy nekradeš?“ zeptal jsem se ho. Pohlédl na mě dotčeně. „Jak můžu krást?“ odpověděl. „Jak můžu krást, když jsem tu s paní Evou a chodím do kostela?“

ilustrace_05Dar? Jaký dar?!

Jakkoli to zní frázovitě, pokud z Kamila Dreveňáka a dalších dětí v péči Evy Habel vyrostou slušní lidé, bude to vítězství její šluknovské mise.
Výsledek je ovšem nejistý. Cynicky řečeno, chcete‐li investovat bez rizika, vrazte peníze do solární energie nebo do stravy pro domácí mazlíčky, ne do filantropie. Ta je sice snahou dělat svět lepším, to ale automaticky nezaručí, že svět lepším skutečně bude.
Hezký příklad právě řečeného jsem slyšel od své australské učitelky angličtiny. Vyprávěla, jak tamější vláda dala kdysi původním obyvatelům kontinentu – Aborigincům – prostorné a zařízené domy se zahradou. Právě zahrada byla pro Aborigince mnohem podstatnější: sem tahali z domu nábytek a dřevěné komponenty, z nichž dělali palivo pro oheň, na kterém pekli maso. Z nových domů zbyly zakrátko ruiny, ale jejich majitelům to bylo jedno – beztak spali „pod širákem“.
Vládní úředník byl při kontrole zděšen a pohoršen a obořil se na domorodce: „Jak můžete být tak nevděční a nevážit si štědrých darů?!“
Kromě odlesku plamenů byl v očích osočených i záblesk naprostého nepochopení.
„Jakých darů?“
„Vy si za mě ještě střílíte?!“
„Ne – jakých darů?“
„Přece těch domů, které jste zničili!“
„Teď mluvíte o domech, ale předtím jste mluvil o darech a my nevíme, o jakých.“
Zkraťme dialog plný disharmonie. Vyšlo z něj nakonec najevo, že Aboriginci nepovažují za dar něco, co nepotřebují, a tudíž se o to neprosili. Darem by pro ně byl kus masa na oheň, domy pro lidi „bydlící“ v přírodě neznamenaly nic.
Je možné vyčítat australské vládě nedostatek dobré vůle? Ne, ne, stokrát ne. Lze spílat domorodcům, jak s touto dobrou vůlí naložili? Tisíckrát ne. Ve světle vylíčené historky sice nyní můžeme mudrovat, že se dárci měli obdarovaných více ptát, což je částečně pravda. Jsou ovšem případy, kdy to zkrátka nejde. Eva Habel vaří s romskými dětmi ve Šluknově dýňovou polévku, chlapci musí dýně nejprve očistit, nakrájet a rozmixovat, pokud to neudělají, nenají se. Subtilní Němka tímto způsobem dětem vštěpuje, že „bez práce nejsou koláče“, a doufá, že si to zapamatují. Snižuje se tím možnost, že by kluci sáhli do otevřeného cizího auta pro čokoládu, na nulu ale tuto možnost logicky nestlačí. Dobrý úmysl dárce se může s obdarovaným minout.

Já nic, já filantrop

Není to frustrující? Vyrovnaná Eva Habel frustrovaně nepůsobí. Ani trochu. Pravda, někdy je ustaraná a někdy neskrývá lítost nad podmínkami, v nichž vyrůstají děti, o které se pomáhá starat.
Na frustraci ale nemá čas.
Exponáty v mnichovském muzeu, s nimiž pracovala v „předchozím životě“, jsou prověřeny věkem, tudíž jí nemohly přinést zklamání. Ale věřit, že jí zklamání nepřinese ani budoucnost, pro niž se obětovala, je pro Evu Habel zjevně důležitější.
Filantrop je – aspoň v mých očích – podobný hudebníkovi, který jde lidem vyhrávat s přáním, aby tančili. Současně si však uvědomuje, že nikdo tančit nemusí, a jeho snaha tak vyzní směšně. Muzikantovo odhodlání hrát to však ani trochu nezviklá.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / podzim 2014.

RUBRIKY: , ,