Po kousku a s požehnáním od Komenského

Rodinný Nadační fond Kousek po kousku z Fulneku už názvem přiznává, jak těžce se mění věci k lepšímu. Je to jako skládat obrovské puzzle nebo mandalu. Zatímco kino v blízkých Odrách díky nadaci opět promítá, barokní klášter nad Fulnekem stále chátrá.

Píše se rok 1983 a Fulnecké dny Jana Amose Komenského končí spontánním zpěvem Písně práce, jež burácí sálem naplněným kantory z celé republiky. Ve městě na severu Moravy, kde působil učitel národů, se právě rozdávají vyznamenání Za zásluhy a rozvoj socialistického školství. „Vychováváte generaci, jejíž příslušníci budou žít a pracovat ve třetím tisíciletí, generaci budovatelů komunistické společnosti, která musí dovést náš boj do vítězného konce,“ hřímá k učitelům tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Josef Havlín.

Socha učitele národů J. A. Komenského ve Fulneku od Jana Štursy z roku 1924.

Socha učitele národů
J. A. Komenského ve Fulneku od Jana Štursy z roku 1924.

Nejen umění prodat
Ke generaci malých budovatelů, kteří měli po roce 2000 proměnit stranickou vizi v realitu, patřila i tehdy jedenáctiletá fulnecká školačka Martina Vyhlídalová. Pověstné kolo dějin se naštěstí kutálelo jinak, než si přál komunistický tajemník Havlín. Rodina Vyhlídalů ve třetím tisíciletí buduje úspěšnou firmu Pars Komponenty a Martina v ní má od počátku důležité slovo. „Můj tatínek Vladimír pracoval ve Vagonce Studénka, a když se v roce 1998 podnik rozdrobil, koupil se společníky část továrny, která už patnáct let vyrábí dveře, okna a další díly pro vlaky, tramvaje, autobusy nebo metro,“ popisuje paní Martina, dnes už příjmením Mazancová. Absolventka ekonomické fakulty si vzala na bedra ekonomiku firmy. „Začínali jsme ve třiceti lidech, dnes dáváme práci sto padesáti zaměstnancům.“

Od sklonku devadesátých let také přemýšlela, jaký systém pomoci má firma zvolit. „Rodiče mě vychovávali přísně, zároveň však v tolerantním prostředí. Často u nás přespávali kamarádi, zatímco jejich rodiče nedovolili, abychom nocovali u nich. To mi přišlo divné,“ přemítá nad důvody, proč jí připadá samozřejmé pomáhat druhým. Díky otevřené povaze bývala pro přátele „vrbou“ a život brzy viděla i z jiné strany. „Na gymnáziu jsem se nevyhýbala žádnému prostředí, měla jsem kamarády mezi sportovci i mezi hašišáky,“ líčí.

Hned od založení Pars Komponenty firma nepředváděla jen „umění prodat“, ale i „umění darovat“. Zpočátku to byla spíše spontánní pomoc podle vzoru hlas srdce. Když se například ozvala kardiochirurgická ordinace v nedalekém Bílovci, přesvědčila paní Martina rodinu, aby na koupi lékařských přístrojů přispěli téměř půl milionem korun. „Vyrábíme plošiny pro nástup invalidů do hromadné dopravy, pomoc tímto směrem byla logická,“ vysvětluje, proč firma podpořila i sledge hokej (pro sportovce s postižením dolní části těla, pozn. red.). Vyhlídalovi s dcerou Martinou pomáhali takříkajíc „kousek po kousku“, aniž by někdo z nich tušil, že tímto souslovím později pojmenují rodinný nadační fond.

Zchátralý kapucínský klášter ve Fulneku aneb naděje umírá poslední

Zchátralý kapucínský klášter ve Fulneku aneb naděje umírá poslední.

Všechno pro klášter
V roce 1999 slavila ostravská kapela Buty úspěch s hitem Nad stádem koní a Česká republika se stala členem NATO. V areálu fulneckého kláštera, jehož výstavba začala v roce 1670, to ale vypadalo jako po bombardování. V místním tisku dokonce vyšel článek Klášter bez šance. „Zchátralý kapucínský klášter ve Fulneku již zřejmě nikdo nezachrání, myslí si to i místostarosta,“ zaznělo ve zprávě.

Zkáza kláštera začala roku 1950, kdy museli odejít mniši a objekt používal jako sklad výrobce praček Romo Fulnek. Za normalizace se z kláštera staly ruiny a město ho chtělo srovnat se zemí. „Klášter je pro mou generaci symbol dětství. V té tajemné bortící se budově jsme si často hráli,“ vzpomíná Mazancová. Bourání zabránila něžná revoluce. První porevoluční majitel však jen sliboval a objekt dále chátral. Zapálení obránci památky se sdružili kolem Nadačního fondu pro záchranu kláštera a později v občanském sdružení Comenius. Dosáhli toho, že barokní kapucínské sídlo převzal do vlastnictví kraj a díky státní injekci ve výši 36 milionů byl do roku 2006 zrenovován alespoň klášterní kostel sv. Josefa. „Klášter s kostelem se proto v účetnictví naší firmy táhne jako červená nit, každý rok jsme přispívali. Na obnovu fresky v průčelí nebo na zvon,“ rekapituluje Mazancová.

V roce 2010 koupila firma Pars Komponenty mobilní pódium za 250 tisíc korun, aby kostel mohl sloužit kultuře. A rok poté vznikl rodinný Nadační fond Kousek po kousku (www.kousekpokousku.cz). „Kruh se uzavřel,“ říká Mazancová, která je členkou správní rady fondu. Předsedá mu její otec Vladimír Vyhlídal, další členové správní rady jsou snacha Michaela Vyhlídalová a nejnověji i syn Kamil.

Opravený klášterní kostel s pódiem je dnes sice chloubou Fulneku, samotný klášter je však stále ruinou a na jeho opravu rodinný nadační fond nemá prostředky. Pouhý milion ho nespasí, dost možná ani 100 milionů. „Klášter je těsně před spadnutím, podloží základů je vážně poškozené,“ popsal stav renomovaný architekt Josef Pleskot. Martina Mazancová se ale nevzdává a za všechny aktivisty vzkazuje: „Klášter zachráníme, spadnout ho nenecháme. Zkusíme teď eurodotace i norské fondy.“

Kousky naděje
Se vznikem Nadačního fondu Kousek po kousku dostala spontánnost „dávání“ rodiny Vyhlídalových řád a první granty byly rozděleny už v roce 2012. Paní Martina se napřed bála, aby si o příspěvek požádalo dost zájemců, ale „pošťačka donesla 160 žádostí, vybírat bylo z čeho.“ Šestnácti projektům byl na rok 2012 rozdělen jeden milion korun, z něhož mimo jiné vzniklo Místečko radosti ve Vlkovicích u Fulneku, kde místní dobrovolní hasiči zvelebili prostor kolem obchodu. Další kousky z milionu dostaly například diabetické děti na letní tábor, talentovaný student na pobyt na britské univerzitě či neslyšící žena na kochleární implantát, díky němuž může pracovat.

Mezi granty udělenými pro letošní rok má zvláštní půvab příspěvek na záchranu kina v blízkých Odrách. „První licence na promítání v Odrách byla udělena v roce 1913, ale rok před stoletým výročím jsme museli kino zavřít,“ vypráví o záchraně biografu Ivana Sochorová, ředitelka kulturního střediska v Odrách. „Až nadace Kousek po kousku nám dala nutných 80 tisíc korun, načež město přidalo 100 tisíc. Od konce října zase promítáme,“ raduje se ředitelka.

S Komenským do budoucna
Fulnek bývá označován jako město Jana Amose Komenského, jenž místním protestantům kázal v letech 1618–1621. Údajně tu prožil nejšťastnější dny, když se mu zde narodil první syn. V Němci osídleném městečku Komenský mluvil rodnou řečí starousedlíků a stejným jazykem učil i v bratrské škole. Dnes by se jeho odkaz mohl stát ideálním svorníkem mezi německou minulostí města a současnou vykořeněností. Téměř každý obyvatel Fulneku je původem „odněkud“. Na zdejším hřbitově nemá nikdo předky zemřelé před rokem 1945, neboť všichni obyvatelé se nastěhovali až po válce a vyhnání fulneckých Němců.

„Moje prababička z tatínkovy strany pocházela z beskydské vsi Hrčava. Napřed přišla do Ostravy a pak s manželem osidlovala po Němcích nedaleké Kujavy,“ nahlíží i Martina Mazancová do svého rodokmene. Ten je obdobný jako u většiny místních. „To je asi důvod, proč lidé ve Fulneku nedrží moc pospolu, nejsou tady dosud úplně doma. Proto nedokážeme pokračovat v tom, co vytvořili naši předkové,“ míní paní Martina, ale nemá tak docela pravdu. Právě Nadační fond Kousek po kousku obyvatele městečka pomalu stmeluje a společně se zachraňuje i předválečná paměť Fulneku v duchu citátu Jana Amose Komenského: „Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno‑li celému světu.“

A zase se promítá. Kino v Odrách obnovilo letos v říjnu provoz i díky příspěvku od fondu Kousek po kousku.

A zase se promítá. Kino
v Odrách obnovilo letos v říjnu provoz i díky příspěvku od fondu Kousek po kousku.

KOUSEK PO KOUSKU Stejnojmenný nadační fond byl založen v roce 2011 rodinou podnikatele Vladimíra Vyhlídala z Fulneku, finalistou soutěže Ernst & Young Podnikatel roku 2010 České republiky. Zakladatelé fondu chtějí žadatelům přispívat finančním „kouskem“, který jim schází k realizaci vysněného projektu. Zároveň chtějí podporovat „od všeho kousek“, jsou otevřeni projektům z oblasti kultury, životního prostředí, vzdělávání, vědy i výzkumu, sportu, zdravotnictví a dalších oblastí. „Motorem“ nadace je Vyhlídalova dcera Martina Mazancová, která chce rodinnou nadaci časem proměnit v nadaci komunitní.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / zima 2013.

RUBRIKY: ,