Pasta Oner: Malovat graffiti na plátno je trapné

Poprvé ho zatkli ve čtrnácti letech. Maloval po zdi. Je průkopníkem graffiti a street artu u nás. Dnes vystavuje v prestižních galeriích, ač své ilegální práce by do nich nikdy nedal.

Pasta Oner věnoval své dílo do 10. ročníku Dobročinné aukce Nadace Via, která proběhne 28. listopadu 2016.

Dílo, které jste věnoval Nadaci Via, nebylo vaše první. Angažujete se v charitě často?

Během roku věnuji několik děl. V poslední době se z toho stává řetězová reakce, takže už si, bohužel, musím vybírat a nemůžu věnovat všem, kteří mě osloví. Nadace Via působí důvěryhodně. Posuzuju to asi jako každý jiný umělec nebo každý jiný donátor – podle výsledků a podle toho, kdo v minulosti danou nadaci podpořil.

Byl jste sám někdy příjemcem finanční podpory?

Nebyl. Když nebudu brát v potaz účast jako zástupce ČR v Šanghaji na Expu – nebo že jsem byl několikrát pozván Českými centry, abych reprezentoval ČR v zahraničí. Jednalo se sice o nehonorované aktivity, ale náklady na cestu se hradily z peněz veřejného rozpočtu, takže to úplně filantropie není.

Není kultura a umění pro filantropy trochu ve stínu sociálních projektů?

Myslím, že ano. To, že si někdo ode mne kupuje moje dílo, protože se mu líbí, věří mu a zároveň mě chce podpořit, není sice klasická filantropie, ale je to rozhodně významná a silná podpora a něco, co si zaslouží respekt. Když ale máte komerčně ne úplně zdatného umělce a někdo si od něj ročně odkoupí jisté množství děl, dotyčný umělec aspoň nemusí řešit existenciální problémy, tak to už filantropie je. Myslím ale, že ve výtvarném umění prostor pro tu klasickou filantropii, která existovala kdysi dávno, kdy umělci neměli takové možnosti, jako máme dnes, už není. V dnešní době se i jen trochu talentovanější a šikovnější umělci nějak uchytí.

Do jaké míry by do oblasti umění měl vstupovat stát?

Role státu je důležitá. Stát má poskytovat granty a jiné finanční podpory, ale neměl by do tvorby umělce nikdy zasahovat. Chápu, že na jisté úrovni chce stát, pokud mě podpoří, mít představu, co budu dělat, a je mi jasný, že ho k tomu vedou obavy, aby to nebylo extrémně politicky angažované, zásadním způsobem kontroverzní. Vezměme si Černého Entropu – podle mého to nebylo zas tak kontroverzní, jak si mnozí mysleli, protože David Černý nenechal na nikom nit suchou. Podle mého to bylo velmi silné umělecké gesto s hlubokou myšlenkou – a to je právě ta část, do které by stát mluvit neměl. Entropa byla příklad toho, jak lze kvalitně využít státní peníze na angažované umění.

Vybavíte si moment, kdy jste si uvědomil, že už nejste ten sprejer, ale umělec?

To si vybavuju celkem přesně. Když jsem připravoval první výstavu, takže před patnácti lety.

0m9a4263A pral se ve vás ten sprejer, který do té doby páchal ilegální činnost?

Vůbec. To byla plánovaná cesta. Já si v té době všiml celosvětového trendu, hlavně v Americe, kdy pouliční umělci začali prorůstat do galerií. Já se tehdy věnoval street artu a od něho je to do galerie blízko. Bylo to ale umění, které na street art navazovalo – ne jako v sedmdesátých letech, kdy vystavovali v galeriích třeba graffiti přenesené z veřejného prostoru na plátno. V té době to fungovalo, graffiti bylo úplně novým fenoménem, dneska vystavovat graffiti je blbost. To je něco, co jsem nikdy nedělal. My jsme ale dělali i jiné věci. Například jsme chtěli zviditelnit zapomenuté sochy tím, že jsme je obalili papírem. Z dnešního pohledu vidím, že to vlastně byla performance, intervence, ryzí výtvarné disciplíny. Už jsme brzy začali umět popisovat to, co děláme, proč to děláme, a to už bylo umělecké vyjádření.

Probíral jste svůj plán dostat se do galerií s lidmi ze sprejerské komunity?

Přímo asi ne. Writerská komunita je celkem složitá a někdy lidem chybí argumentace. Jdou na to přes pocity. O to je to složitější. Já se kritice od lidí, kteří něco kritizují a pak stejně přijdou na mou výstavu do Mánesu, směju. To, že chci přejít do galerie, jsem nikdy neviděl jako problém, ani jsem se tím netajil.

Tvrdíte, že graffiti do galerií nepatří. Proč?

Nejdřív si musíme ujasnit termíny. Někdo říká graffiti všemu, co je namalované na zdi. Někdo říká street art všemu, co je namalované na zdi. Ale graffiti jsou tvary písmen v různé podobě. Od tagu – toho jednoduchého podpisu – až po propracované barevné nápisy, které mají docela vysokou výtvarnou hodnotu. A tohle graffiti do galerie nepatří. Malovat to na plátno je trapné a vystavit na zeď taky. Když z toho ale něco vychází, nějaká forma, tak to má smysl rozpracovat a pak vystavovat. Já třeba něco, co jsem dělal ilegálně, v galeriích nikdy nevystavoval.

Kolikrát se stane, že nějaká prázdná zeď se zaplní graffiti nebo street artem ve spolupráci s místní samosprávou. Není to proti krédu writerské existence? Nechybí tam pak ten adrenalin?

Spousta writerů už sama od sebe oslovuje radnice. Ale představa, že když klukům dáte plochu, kde se vyřádí, že dají pokoj, je samozřejmě mylná. Tím ani trochu nezabráníte tomu, aby malovali ilegálně. Jako kdybyste dala kuřákům marihuanu a doufala, že ji budou kouřit míň. Na druhé straně velké společnosti zneužívají graffiti dobrých pětadvacet let. Pro mě je tam riziko, že všechno bude vypadat jako kultivované graffiti se srozumitelným barevným obrázkem a bude z toho mainstream.

A není to přirozený vývoj?

Je, ale stejně je potřeba chránit si to živelné graffiti, aby nadále fungovalo a bylo přítomné ve společnosti.

Vy jste začal s graffiti ve třinácti letech. Co tomu říkali rodiče?

Já jsem to před nimi nikdy netajil. Jenže problém byl v tom, že zpočátku nikdo nevěděl, oč jde. Já sám jsem to teprve objevoval. Bylo dost těžké sehnat informace. V televizi to normálně nebylo. Existovalo pár reportáží, které jsou pro pražskou scénu dnes legendární. Rodičům se líbilo, že si kreslím. Když pak přišlo první zatčení, tak rodičům začínalo docházet, co se tu děje. Ale nikdy jsem nenarazil na jejich odpor. Mámě se to samozřejmě moc nelíbilo, ale nějak významně proti tomu nebojovala.

Kdy vás poprvé zatkli?

Ve čtrnácti. Pár let po pádu komunismu. Na té policejní stanici byla pořád atmosféra „tady vládneme my“ a podle toho se taky chovali. Drželi mě šest hodin. Pak jsem musel jít před sociální komisi, kde mi promlouvaly do duše nějaké paní v tesilových kalhotách. Jenže já už tehdy věděl, že s tím nepřestanu.

Vystupujete v dokumentu o Pavlu Brázdovi, který nedávno oslavil 90. narozeniny…

Pro Pavla Brázdu mám opravdovou slabost. Je to jeden z nejvýznamnějších a nejvýraznějších umělců v Česku v oblasti pop artu. On to slovo pop art tedy nemá rád. Fascinuje mě na něm hlavně to, že dělal pop art v době, kdy se ty věci tady vůbec nedělaly.

Vzděláváte se ve výtvarném umění?

Samozřejmě. Čtu a navštěvuju galerie, kdykoli někam přijedu. Někdy, sice s větší tíhou, zajdu i do galerií se starým uměním, jen proto, abych měl splněno, že jsem si to prohlídl. I když se musím přiznat, že málokdy mě tam něco zaujme natolik, abych odcházel naplněný. Někdo to možná bere jako ignoranci a omezenost, ale já to říkám otevřeně, že některé věci mi prostě nic neříkají. Většina lidí, kteří se kolem umění motají, ať už prakticky nebo teoreticky, mluví o věcech často jenom proto, že by se to mělo. Do detailu si nastuduju, co mě baví, včetně souvislostí, ale co mě nebaví, to nepotřebuju znát.

Mohla by Praha aspirovat na město významných výstav?

Těžko. Praha je poměrně malá. Ano, byl tu Aj Wej‑wej, ale kdy přijel? V roce 2016? To už je, myslím, pozdě. Už byl mezitím všude. Měl přijet před mnoha lety. Nechci snižovat hodnotu té výstavy, ale spíš mám pocit, že u nás je to tak se vším. Všechno hrozně trvá, na všechno přicházíme se zpožděním. I třeba přístup institucí je velmi pomalý.

Jak to bylo s vaším muralem na stanici metra Anděl?

Oslovil mě sám Dopravní podnik. Musím podotknout, že to šlo hladce, protože to bylo dočasné. Dopravní podnik si pak nechal udělat mediální analýzu a zjistil, že to mělo obrovsky pozitivní reakce. Já za tím vidím snahu těchto společností zlepšit si mediální obraz a tohle se jim povedlo. Ale vyměnilo se pár lidí a už jsme zase narazili.

Co jste jim nabízeli?

Řešili jsme nápad, že by se v metru mohly dělat realizace technikami trvalejšího charakteru, jako je mozaika nebo smalt. Třeba z tvorby Pavla Brázdy. Brázdova celoživotní filozofie je dostat umění mezi lidi a taková mozaika by byla skvělá, ale zdá se mi, že to Dopravní podnik nechápe. Na stavbu nové trasy D si pozvali opět METROPROJEKT Praha a.s. a já viděl na architektonických návrzích, co to bude za hrůzu. Místo aby dali šanci talentovaným architektům, dělá to parta projektantů s minimálním architektonickým vkusem a citem, takže tam zas budou kachlíky. V Česku se ve veřejném prostoru vůbec nespolupracuje s designery, architekty, umělci. Pro mě je to vlastně sprostý, co si tu tahle firma dovoluje. Paradoxně současní architekti, kteří dělají současnou architekturu, dokážou věci dělat levněji než METROPROJEKT Praha a.s., jelikož nepředimenzovávají věci, které nejsou potřeba předimenzovat. Nové stanice linky A jsou zoufalé.

A tohle všechno jste konzultovali?

Ne, až tam jsme se nedostali. Představa, že bychom Dopravnímu podniku mluvili do nových návrhů, je neprůchozí. My jsme ještě nabízeli uspořádat výtvarné realizace trvalejšího charakteru na vhodných starších stanicích metra, které jsou už značně opotřebované. Na druhou stranu venkovní prostředí některých stanic by stačilo vyčistit od všech těch stánkařů prodávajících ponožky. Například u stanice Kačerov. Vhodně umístěné umělecké realizace u některých stanic by zlepšily estetické vnímání a zpříjemnily prostor pro čekání na metro. Třeba za komunismu přitom umělce zvali. Neříkám, že vznikala vždy kvalitní díla, ale některé plastiky v metru jsou poměrně zajímavé.

 

0m9a4486Pasta Oner (1979),
vlastním jménem Zdeněk Řanda, je jedním z průkopníků graffiti a street artu v Česku. Narodil se v Trenčíně, vyrůstal a žije v Praze. Vystudoval Střední grafickou školu v Hellichově ulici. Svůj styl a techniku rozvíjel od třinácti let na ulici. Dnes Pasta Oner vystavuje svá díla v galeriích a v soukromých sbírkách. Má za sebou řadu samostatných výstav v Praze, v Brně, vystavoval také v Bruselu, Londýně, Šanghaji, Linzi, Limě. Účastní se charitativních projektů, například Art for Life, který se zabývá podporou bezplatného testování HIV/ AIDS, či věnoval svoje díla Amnesty International.

 

 

RUBRIKY: