Páchat dobro

Pobýváme u známých v Milton Keynes, idylickém anglickém městečku, kde si zeleň roste po svém a obyvatelé si zá­sadně na nic nestěžují. Na radu hostitelů se vydáváme do místního muzea. Hned v pokladně se nás ujímají dvě roztomilé stařenky. Jednu roky nevratně sklonily do pravého úhlu, ale nezdá se, že by jí to ubralo na dobré náladě. Zapáleně zápasí s kasou i naší angličtinou a posílá nás na prohlídku.

Ve viktoriánském domě se v každé tematicky zařízené místnosti potká­váme s průvodcem. Takových zaměstnanců na jedno lokální muzeum, ozve se mi v hlavě hlas muzejnice. Ale hned se soustředím na staršího muže, který nad­šeně půjčuje návštěvníkům stereoskop; kukátko, které ze dvou fotografií složí prostorový vjem. Ve vedlejším pokoji dáma v letech trpělivě předvádí stařičký gramofon na kliku a nenechá se vytočit rozjívenými sourozenci, kteří se snaží spadnout do hrací skříňky. Postupuje­me dále a už s námi žertuje šedivý pán s pečlivě zastřiženou bradkou. V his­torické školní třídě nám s potutelným úsměvem vypráví, jaká kázeň dřív v ang­lických školách vládla a jakými prostřed­ky se žáčci ukázňovali. Samozřejmě je připraven všechny rákosky na nás hned vyzkoušet.

Přesuneme se do kuchyně a u hoří­cího krbu se nás ujímá vysoký mladík. Trochu koktavě nám nabízí, že si na ohni můžeme opéct toast. O pár metrů dál jiný student provádí zájemce v hale věnované dopravě zdejší atrakcí, dvoupatrovou tramvají, a z rukávu tahá odpovědi na všechny otázky, které mu můj zvídavý, leč záludný manžel pokládá. Když uondáni dosedneme v muzejní kavárně, koláče nám servírují trošku zmatená děvčata, která zpovzdálí usměrňují tři pohádkově babičky. Není pochyb, kdo všechny ty dobroty napekl.­

Takhle si představuji muzejní ráj. Muzeum, které spravují dobrovolníci, povětšinou senioři a studenti, je plné vlídných lidí. Dávají svůj čas a takový dar nezůstane bez odměny. Mladé slečny a mladíci se učí vyjadřovat, spolupra­covat, seznamují se s historií, staří lidé sdílejí své zkušenosti. Vše do sebe zapadá a má smysl. Množství návštěv­níků, zejména rodin s dětmi, nikoho nenechává na pochybách, jak moc jsou tito dobrovolníci užiteční. Jsme rádi, že jsme v rozlehlé pulzující kavárně, kde si všichni vyměňují dojmy z muzea, našli volný stůl. V rohu sedí i vousatý průvod­ce, který si od školních tabulek odběhl na toast, a spokojeně se usmívá.

Nutně srovnávám se situací v našich muzeích, s otrávenými průvod­ci, lenivými brigádníky a odtažitými kustody najatými externí firmou, kteří vlastně nedělají nic špatně, a přitom je špatně úplně všechno. Zejména jejich chlad a nezájem, protože mají zakázáno si sednout, na cokoli sahat a návštěv­níky mají pouze okřikovat. Všichni mi vysvětlovali, že po nich jako muzejní pedagog nemůžu nic chtít, protože jsou špatně placení. To už se do víkendových akcí pro veřejnost, celonočních šicht, při kterých se dodělává výstava, nebo stěhování exponátů zapojili spíš odborní pracovníci. Pšt, nikomu to neříkejte, ale jejich platy jsou mimořádně mizerné. Ve dvou velkých muzeích jsem zažila, jak horkou složkou byl manuál pro dobro­volnickou práci. Putoval z jedné pracov­ní desky na druhou a nikdo se neodvážil do něj nahlédnout. Kdo by byl u nás ochoten pracovat zadarmo?!

Časy se mění. I v českých muzeích se začínají, zatím nesměle, objevovat dobrovolníci. Najednou začínáme chá­pat, že na dobročinnost nemusíme být bohatí, že dobrem může být jen naše činnost. Také nás popichují nečekané otázky. Třeba při vyplňování profesní­ho profilu na síti LinkedIn se nečekaně zjeví políčka, do kterých máme vyplnit, jakou máme zkušenost s dobročinností a v jakých oblastech se angažujeme. Co tam napsat? Akci ZET před třiceti lety? Sázení stromků s Brontosaurem?

To čeští studenti, kteří se hlásí na za­ hraniční školy, už tuší, že je dobročinnost nemine. V přihláškách totiž vyplňují, co za dobré skutky doposud vykonali. Když jsem učila knihovníky, pamatuji si, jak za mnou vykulení přibíhali: „Pančel­ko, pančelko, co tam máme napsat?“ Tak jsme si sedli a začali probírat položku po položce naše aktivity – nocování s knížkami pro malé čtenáře v rámci akce Noc s Andersenem, pravidelné odpolední programy pro holčičky a kluky v knihovně, tematické přednášky o komiksu, fantas­tice nebo hororu pro starší školáky, které u nich měly podnítit zájem o čtení, spo­lupráce s mateřským centrem… Brzy se ukázalo, že mnozí vedou skautský oddíl, pomáhají v domě seniorů nebo se připra­vují na dráhu dobrovolných hasičů. „Aha, to nás nenapadlo, že děláme něco extra.“

Větou, že mám nutkání páchat dobro, jsem před pár lety odbourala rozhlaso­vého moderátora. Asi jsme se vyděsili na­ vzájem. Ne, nejsem profesionální dobro­děj, živím se psaním knih a vzdělávacích materiálů a k tomu dělám fůru dalších věcí. A mnohé z nich zadarmo. Protože mi přijdou důležité, protože dávat se nemusí jen peníze. Dávat se může i čas.

KLÁRA SMOLÍKOVÁ (1974)
píše úspěšné populárně-naučné knihy pro děti, vzdělávací materiály pro školy i pro muzea a nejnověji se pustila do řady detektivních příběhů z českých měst spolu se svým manželem Jiřím W. Procházkou. Jejich společný román Mrtvá šelma se stal detektivním bestsellerem loňského jara.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / podzim 2015.

 

RUBRIKY: