Nemožná možnost

Nedávno jsme s přáteli na začátku roku hovořili o tom, jak všechno rychle plyne. Zazněla tam jedna z nejkrásnějších definic času od Jana Wericha: „Čas si lidé vymysleli, aby věděli od kdy do kdy a co za to.“ Shodli jsme se, že se všichni na tomto světě prodíráme v čase od narození do zesnutí a za naše úsilí dozajista něco obdržíme.

Moudří staří Řekové měli pro čas dva výrazy. První z nich chronos, jako obvykle plynoucí čas, kdy jíme, pracujeme či spíme a má podobu hodinek, které odpočítávají vteřiny. Druhý se jmenuje kairos a je to čas mimořádný, kdy se narodí dítě, založíme firmu či přežijeme infarkt, a má podobu kompasu, jenž nám v životě ukazuje směr. Kairos bývá ztělesněn jako mladý muž s bujnou kšticí vlasů, které zakrývají jeho tvář. Nevíme tedy přesně, jak tento mimořádný mladík vypadá, ale naším úkolem, jak praví pří­sloví, je tuto svou příležitost (čas) chytit za pačesy.

Jedním z pilířů, na kterém až doposud stála naše civilizace, je dobročinnost, tedy činění dobra. To může mít samozřejmě mnoho odstínů, ale nejsytěji se jeho barva dnes projevuje v dávání peněz. Jistý orientální příběh vypráví, že po smrti si na onen svět vezmeme jen ty peníze, které jsme darovali. Za ně si pak koupíme jídlo. V nebi i v pekle probí­há stejná hostina. Lidé sedí kolem stolů a nabírají si lahůdky vidličkami, které měří jeden metr. Jsou příliš dlouhé na to, aby se s nimi člověk najedl sám. V pekle každý host hladoví. V nebi se každý učí krmit člověka, který sedí naproti, a tak se všichni najedí. Úkolem není zbavit se svého hladu, ale nasytit druhého, a tak být sám nasycen. Tolik teoretický příběh o čase vskutku mimořádném, ve kterém se daří darování, jenž zachraňuje. Můžeme se pousmát a říci, je-­li v poselství o vidličkách pravdivé, je úžasné, není­-­li to pravda, je skvěle vymyšleno. Ano, štědrost tvoří podstatnou složku jakéhokoliv duchovního života, protože odráží uvědomování si vzájemné provázanosti všech.

U nás v Rychlebských horách jsme se o tom nedávno prakticky přesvědčili a to i díky příběhu, který už zavál čas a zapomnění. Za druhé světové války bylo na Jesenicku internováno asi šest tisíc válečných zajatců ze čtyř států, z nichž se velká část nedožila osvobození. V roce 2012 se postupně začala rodit myšlenka postavit jim moderní památník, který by byl zároveň i kostelíkem, a díky němu by se osudy a jména vojáků nepropadly do úplného Zapotec. Založili jsme spolek Kostelík v horách (ve složení dělník, učitelka, důchodkyně, herec, žena v domácnosti, studentka a kněz), získali pozemek a byli úplně bez prostředků. Architekt ze sousedního údolí nám zdarma věnoval projekt kostelíku a odhadl náklady na stavbu částkou přes dva miliony. Polil nás studený pot, tolik peněz přece v době hospodářské krize, v jednom z nejchudších regionů České republiky a za situace, kdy preference církve jsou skoro na nule, přece nemůžeme nikdy sehnat. Ovšem naprosto a šťastně jsme se zmýlili. Naše prozření zahájil starosta obce, který přišel a věnoval nám půlmilionové startovné. Šance, která se nebude opakovat, řekli jsme si a začali stavět. Ukázalo se, že myšlenka nezapomenout na hrůzy války je neuvěřitelně nosná a dokáže spojit i zdánlivě nespojitelné.

Zanedlouho místní velmi úspěšná firma přidala další sumu a my měli již milion. A na vlastní kůži jsme začali poznávat pravdivost přísloví, že v horách jenom realisté věří na zázraky. Proud teď už drobných dárců se nezastavil, a přesně do roka, měsíce a do dne od začátku stavby bylo hotovo.

Od srpna 2014 je památník a kostelík od rána do večera přístupný všem kolemjdoucím. V nás se tím otevřela komnata důvěry v dobročinnost, v dárce, a v to že kairos (příležitost) se dá chytit za pačesy. Jsme totiž stvořeni pro dávání a braní, je to zákon života a nejsme-­li obojí v jednom, tak se podobáme uschlé­mu stromu.

P. S. Jednou v létě jsme šli s rodinou po cestě. Bylo to právě v čase úvah, zda postavit památník či nepostavit. Přibrzdilo u nás volvo místního hoteliéra, okénko se spustilo a pan podnikatel řekl: „Tak jsem slyšel, že tady budete stavět kostel. To je přece šílenství, to není možné.“ V duchu jsem si řekl, nesmím vědět, že je to nemožné, jinak nikdy nezačneme. Onen hoteliér posléze při stavbě pomo­hl, a hlavně nás naučil, že kompas často ukazuje směrem na nemožnou možnost.

Libor Kratochvíla (1966)
je pravoslavným knězem dvanáctým rokem. Předtím působil v armádě a poté jako historik v Muzeu Komenského v Přerově. Žije v Horní Lipové na Jesenicku, kde s přáteli založil spolek Kostelík v horách, www.kostelik.estranky.cz. S manželkou na samotě u lesa vychovává čtyři děti.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / jaro 2015.

 

RUBRIKY: