Mír jako hra

Jak zachránit zemi před hladem a napadením a jak hnát k zodpovědnosti stát, který hrozí planetě zničením? John Hunter, učitel z amerického Richmondu, vynalezl světově proslulou hru, která to děti naučí. Během týdne se čtvrťáci dozví to nejzásadnější z věd politických, bezpečnostních, sociálních i ekonomických. Proč mír nakonec vždy zvítězí?

Učitel John Hunter pochází z Virginie, kde pro své žáky před téměř čtyřiceti lety sestavil napínavou Hru na světový mír. Dnes s ní slaví úspěch u dětí po celém světě i v Pentagonu.

Učitel John Hunter pochází z Virginie, kde
pro své žáky před téměř čtyřiceti lety sestavil
napínavou Hru na světový mír. Dnes s ní slaví úspěch u dětí po celém světě i v Pentagonu.

Učitel John Hunter z Richmondu v americké Virginii jako by vystoupil z říše snů. Milý, pokorný, vtipný. Vynalezl hru, o které vyšla kniha Světový mír a další úspěchy čtvrťáků i stejnojmenný dokument. V roce 2011 sklidil John Hunter obrovský aplaus na TED Talks. Hru hráli i podnikatelé v Silicon Valley a zaměstnanci Pentagonu.

Potkali jsme se v Praze v prostorách Institutu Duhovka, kam přijel na společné pozvání institutu, Montessori Institute of Prague a organizace Globart druhý týden v listopadu, aby tu pět dní hrál s převážně zdejšími dětmi svou jedinečnou hru. Uprostřed třídy postavil čtyřpatrový model světa a třicítka dětí se ho snažila zachránit. Zážitek to byl unikátní.

„V roce 1977 jsem byl kluk, který si neustále přerušoval studium, cestoval po Indii a Asii a obdivoval Mahátmu Gándhího,“ vypráví mi John Hunter a působí jako politolog, misionář i filosof v jednom. Vystudoval pedagogiku a experimentální vzdělávací program. O rok později nastoupil na školu, kde měl učit společenské vědy. Když se zeptal svého nadřízeného, co má učit, dostalo se mu otázky: „Co bys chtěl učit?“ Prý to bylo to nejlepší, co se mu mohlo stát. „V roce 1978 neexistoval internet, Twitter, Facebook, chattování. Tak jsem postavil svůj učební plán na deskové hře. Pojmenoval jsem ji Hra na světový mír (World Peace Game) a zahrnul do ní veškeré celospolečenské, lokální i globální problémy. Od té doby jsem hru hrál tisíckrát na různých školách v pětatřiceti městech v USA a ve více než padesáti státech světa. Také jsem naučil učitele, jak hru s dětmi hrát.“

Jako skvělý věk se Hunterovi osvěd­čila čtvrtá až osmá třída. Z deskové hry se stala čtyřpodlažní věž s patry z plexiskla o čtvercích 120 na 120 cm. Podmoř­ské dno, povrch země a mořská hladina, teritoriální vzdušný prostor a vesmírný prostor. Čtyři největší země bojují proti sobě na všech úrovních, společensky, ekonomicky, vojensky, politicky. Děti dostanou k nastudování složku s padesáti vzájemně spolu propojených celosvě­tových problémů. Musí je vyřešit samy vzájemnou spoluprací, učitel je nemůže instruovat, ani jim radit. Mezi dětmi je přitom jeden tajný sabotér, který se tváří, že mu rovněž jde o mír, ale způsobuje ostatním problémy, tajně jim ničí dohody a rozptyluje jejich pozornost. „Jejich dohady a řešení problémů probí­há v reálném čase a neliší se od toho, jak se skutečně politici, ekonomové a podnikatelé v reálném světě domlouvají. Mnohokrát se jim něco nepodaří a musí se s tím vypořádat. Je to něco, čemu se v dospělosti vyhýbáme. Učíme se, jak uspět a jak přijmout úspěch, ale nikoliv to, jak přežít smůlu a selhání,“ popisuje mi John Hunter.

V České republice hrály děti Hru na světový mír pět dní a na jejím konci skutečně celosvětový mír ve třídě k nadšení dětí zavládl.

V České republice hrály děti Hru na světový mír pět dní a na jejím konci skutečně celosvětový mír ve třídě k nadšení dětí zavládl.

„Původně jsem používal názvy skutečných států, ale všiml jsem si, že to žáky zpomalovalo, protože se snažili si vybavit, co o těch zemích doma slyšeli, co bylo ve zprávách. Tak jsem dal zemím fiktivní jména, ale používáme reálné problémy. Jsou vzájemně propojeny, takže když se změní jedna věc, změní se všechno. Děti potřebují vědět, že musí hledět na big picture, celkový obraz světa, a zvážit všechny okolnosti, než udělají nějaký krok.“ Postupně tedy například dochází voda, zrychluje se globální oteplování, někde vypuká hladomor, jinde se stěhují miliony uprchlíků a únik ropy kontaminuje vodní zásoby, státy se přou o hranice, propukají náboženské nepokoje a vymírají ohrožení živočichové. Děti se stávají politiky, ekonomy, diplomaty, vůdci kmenů i vojenskými důstojníky. Během týdne se učí ovládat své impulsivní kroky a uvažovat kriticky, kreativně a v dlouhodobém měřítku.

Děti to umí líp

Vojska představují malí vojáčci, tanky, letadla a lodě, které si za tu dobu John Hunter nakoupil v hračkářstvích i bazarech. Hra ani dnes není vědomě napojena na technologie nebo na internet. Změnil se ale za čtyřicet let nějak přístup dětí ke světovému míru? „Ně­které generace se méně bránily válkám, některé byly více zaměřené na sociální otázky, otázky rovnosti pohlaví, záleželo vždy na tom, co se dělo v reálném světě. Ale obecně pozoruji nárůst soucitu mezi dětmi, více empatie a starání se jeden o druhého. Nikoliv ale proto, že bych je to učil.“ Kvůli vojenskému konfliktu se nemohl John Hunter vydat do Mali, tak přes Skype vyškolil ke hře místní učitele. „Řekli mi: Vy ostatní ve světě hrajete hru, protože chcete, my, protože musíme. Naše děti jsou synové a dcery vojenských důstojníků i rebelů a mají s válkou bezprostřední zkušenost.“

Za skoro čtyřicet let každá hra, kterou John hrál, skutečně skončila mí­rem. Mnohokrát se to sice téměř nestalo, ale v posledních vteřinách děti učinily několik velkorysých gest či finančních darů a mír na světě byl zachráněn. Nedalo jim to. „Na konci hry by se každá země měla mít lépe než na začátku, pokud ne, nemůžeme přestat hrát. Děti se rozhodují, jestli chtějí nechat zvítězit to horší nebo lepší v nich. Nikdo jim do toho nemluví. Moje zkušenost je, že když jsou úplně samy sebou, vyberou si to lepší,“ vykládá mi John Hunter během přestávky, kterou má pouze on, zatímco děti uzavírají politické dohody.

Hru několikrát hrál i s dospělými, ale jak říká, je to jiné a mnohem obtíž­nější. „Dospělí si nesou spoustu břemen sterotypů, spoustu vrstev zkušeností a očekávání. Hra se ale v každé vteřině mění. Kdo si už dávno zafixoval nějakou pozici, má při hře problém být tak spontánně flexibilní.“ Jednou se hry účastnili učitelé uprchlí ze Sýrie a pro Huntera to prý byla nejdojemnější hra vůbec. Přihlížející učitelé zpravidla do hry vůbec nemluví, ale tehdy se děti dostaly k uprchlické krizi a Hunter požádal učitele, aby dětem řekli své důvody k útěku ze země. „Všichni dospělí jsme plakali. Bylo zřetelné, že se v té chvíli děti učí od skutečného zdroje, že se jim spojují souvislosti.“

Hra možná obsahuje klíč k vyřešení světových konfliktů v budoucnosti. John Hunter krčí rameny a usmívá se zároveň. „Hru jsem hrál s lidmi v Silicon Valley i v Pentagonu. Tam všude měli pocit, že přesně takhle by se mělo o světovém míru uvažovat, ale víte, jsem jen učitel.“

SVĚTOVÝ MÍR ZA TÝDEN“ Aktivita pro děti základní školy od 9 do 15 let. Hra trvá od jednoho do 12 týdnů, během kterých čtyři státy se svými kabinety musí vyřešit řadu závažných, vzájemně propojených světových problémů politického, vojenského, ekonomického i přírodního rázu tak, aby na Zemi zavládl mír a všechny státy si polepšily. Třicítka dětí se pohybuje kolem čtyřpatrového modelu Země. V rozích sedí Světová banka, OSN, dealeři zbraní a bohyně, která nahodile mění akciové trhy i počasí. Hru v roce 1978 vynalezl americký učitel John Hunter.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / zima 2016/2017.