Lidé jsou dobří!

O otupělé lidské citlivosti a kolektivní empatii, o tragédii Evropanů v Aleppu, o skautství a také o tom, že politika je překonaná věc. Jak v dnešním světě nepřijít o empatii a zdravý rozum, říká Jana Hradilková, zakladatelka a hybná síla mnoha neziskových a charitativních podniků u nás.

Jana Hradilková je v českém nezisku pojem. Dva roky po sametové revoluci založila s Jiřinou Šiklovou Gender Studies, vedla program Ashoka – Innovators, spoluzaložila sdružení Berkat a pravidelně jezdila do Čečenska, kde podporovala místní ženy. Jako lektorka v programu World Learning – Study International Training cestuje s americkými studenty po Česku a přednáší jim o tom, co obnáší být občanem. Studenti jsou z ní unešeni, často při rozhovorech s ní zažívají satori, co znamená být vůbec člověkem.

Neznám nikoho, kdo by stál u zrodu tolika aktivit. Gender Studies, Ašoka, Berkat, Refufest, Zbuzanské ženy, Jiné mapy. Jak se takový život žije?

Jak kdy. Dřív to bylo horší, protože život, který vedu, je všecko jiné než standard. Je to o permanentní flexibilitě a kreativitě a stálém přísunu informací o lidech. Navíc je nutné se stále cvičit ve schopnosti organizovat si za pochodu čas, nestresovat se, přizpůsobovat se okolnostem, mít smysl pro hranice a míru. Zvládnout takový způsob života a neškodit sobě ani svému okolí znamená řídit se určitými pevnými zásadami a z nich neslevit.

Jana Hradilková s jedním ze svých vnoučat. Rodina je pro ni stejně důležitá jako veškeré sociální aktivity.

Jana Hradilková s jedním ze svých
vnoučat. Rodina je pro ni stejně důležitá jako veškeré sociální aktivity.

V čem se momentálně angažujete?

Mám skvělou práci ve smyslu dávání a přijímání, jednosemestrální výuku studentů z různých severoamerických univerzit. Mám na starosti seminář, pracovně nazvaný Tvůrčí kapacita české občanské společnosti, a společně s nimi dělám pokaždé aktuální průzkum jevů, krajin a lidí, kteří s nimi a v nich pracují. Dále pracuji na monografii akademické­ho malíře Petra Vaněčka. Koncem září jsem iniciovala vznik solidární aktivity kolem Sýrie. Pokračuji v podpoře aktivit žen v Čečensku.

Jste zapojena do aktivit kolem Aleppa.

Sýrie, teď konkrétně Aleppo, je opět jedna ze zásadních tragédií. Po zkušenostech s Čečenskem jsem si už nemyslela, že bych se do něčeho aktivisticky pustila. Ale to, co se děje v Sýrii, se nedalo vydržet bez reakce. Otázka je, co vlastně můžeme dělat. Nakonec se dalo dohromady zase pár žen, které si říkají Češi pro Aleppo. Vnímám to jako otevření prostoru pro soucit. Kromě té nekonečné tragédie Aleppanů jsme tu totiž my, Evropané, a zažíváme veliký průšvih. Míra lidské citlivosti byla natolik přetížena, otupena, deformována a opracována debilním diktátem spotřeby a manipulace, že schopnost kolektivní lidské empatie prostě vymizela a překlopila se do dekadentní otupělosti.

Jednoduše by se to dalo postihnout i tak, že citlivost západního člověka obrostla tukem a zapouzdřila se. Vyskytuje se v ojedinělých a vůči globální duchně prakticky bezmocných ostrůvcích. Ale stále ještě ve stopovém množství existuje. Jediné, co můžeme dělat, je pídit se po ní a krmit ji jako malinké, bezmocné, ale přesto jediné životaschopné děťátko. Myslím, že jedině sdílením citlivosti může člověk šířit naději. Co jiného nám v této rozkymácené civilizaci, která mož­ná už žádnou civilizací není, zbývá?

Jste ukázkový příklad člověka, který permanentně dává, daruje, obdarovává. Berete si také někdy vy?

Došla jsem k tomu, že každé skutečné darování je i přijímáním. Člověk daruje svůj čas, talent a energii tam, kde cítí, že je to třeba. Nemůže jinak, je to svého druhu deviace, trochu i nenasytnost po poznání, trochu potřeba zvědavě pozorovat, jak se projevuje aktivní vztahování lidí k různým jevům a co to o nich vypovídá. Význam darování je zatím ještě obecně upozaděný a příliš spojovaný s penězi. Ale bude růst a bude se diverzifikovat, prohlubovat. Neboť co jiného je altruismus než umění daru a soucitu? To totiž není vůbec otázka nárazově ohraničené praxe, ale je to perspektiva, kterou do sebe přijmeme a zvnitřníme ji tak, aby se promítala do každodenního vnímání situace kolem nás i v nás. Výrok „čím více dáváš, tím více dostáváš“ může znít jako podezřelé klišé. Ale i v uspěchané, vystresované společnosti je možné vědomě prožít situace, kdy dostanete a přijmete třeba jen úsměv od druhého člověka, dejme tomu v dopravní zácpě, kdy vás někdo pustí před sebe, nebo vy jeho. Znáte ten pocit vděku za momentální obdarování? Znáte ten příliv sebedůvěry, radosti a energie? To je přesně ono. Děje se to každodenně, pokud v sobě člověk otevře prostor pro to vidět to a přijmout. Altruismus je vlastně dokonalé sobectví, protože čím více dáváme, tím více informací přijímá­me a tím se osvobozujeme, protože naše duše netrčí, ale je ve stálém pohybu.

Co vás ke konání dobra motivuje?

Vždycky trochu znervózním, když se hovoří o „dělání dobra“. Tato doba je závislá na kategorizování, a protože lidé instinktivně touží kategorie bořit, osvobozovat se od nich, dělají z nich karikatury. To se stalo v případě „konání dobra“ taky.

Konání dobra samo o sobě přináší permanentní prověrku toho, jestli to, co člověk koná, je skutečně dobro. Co se týče mojí osobní motivace, myslím, že tou je touha po odpovědích a potřeba probouzet v lidech energii, o které často vůbec nevědí. A také vnitřní přesvědčení, že je velice důležité dívat se na lidi z hlediska jejich přínosu pro společnost a nesnažit se o moralizování. Pokud se takhle na lidi díváte, vytváříte prostor pro to, aby z nich mohlo dobro být uvolněno, posilujete jejich schopnost vědomé identity v rámci celku, což v důsledku vede ke kvalitě společenství, založeného nikoli na konkurenci, ale komplementaritě, čili produktivní diverzitě.

Bylo u vás v rodině typické navzájem si pomáhat, myslet víc na ty druhé než na sebe?

Vyrostla jsem v ovzduší křesťanské etiky a víra i duchovní rozměr života mě asi hodně ovlivnily. Brzy jsem si začala i tady hledat vlastní cestu. Mimochodem, mám poslední dobou pocit, že i katolická církev má v tomto čase veliký potenciál přispět k pochopení smyslu darování.

Proč si to myslíte?

Já jsem vyrostla v katolickém prostředí. Chodila jsem do skauta a jedny z prvních knížek, které jsem zhltla ve veškeré produkci autora, byly foglarovky. Skautské tábory, pocit sounáležitosti, etika založená na vztahovosti a čestné, rovné komunikaci byly žité ideály, umocněné sepětím s přírodou, která dávala zažít celistvost. Pamatuji si na pocit svobody ve smyslu odpovědnosti ke druhým i k celku, který vzhledem k všemu tomu řádu a stejnokrojům paradoxně skutečně zůstal v mojí paměti. To nebylo žádné dogma, to byly zásady, zapadající do autentického, harmonického řádu. V těch vzpomínkách není lež, hra, předstírání, kalkul. Katolická církev se pak v sedmdesátých letech dostala do soukolí normalizace a ten duchem a radostí vibrující prostor zmizel, byl rozprášen a vyprázdněn. Když se podívám dnes na některé komunity kolem různých farností, cítím, že se vrací něco, co asi nikdy nezmizelo, jen to bylo ukryté. Prostor katolické církve právě pro její univerzální, prastarou a stále se vyvíjející historii má dnes potenciál lidi vyvést z jejich bublin a spojit je skrze praktické i spirituální aplikace výše zmíněných hodnot. A to i přesto, že u nás katolická církev budí ve veřejném diskurzu rozporuplné reakce.

Uplynulý rok byl politicky bouřlivý, svět se polarizoval. Jak ho vnímáte?

Nejen tento rok, svět je už pár let čím dál tím neklidnější. Vnímám ho jako pozorovatel i jeho účastník, a snažím se obě role skloubit tak, abych neztratila kontakt s realitou. To je totiž, myslím si, pro lidstvo momentálně nejvíce ohrožují­cí – lidé ztrácejí spojení se sebou samý­mi, s druhými, se skutečností. Nastupuje opět diktát davových emocí a tahanic a schopnost lidí vidět, cítit a rozhodovat se podle jednoduchých zásad je paralyzována. Potom člověk upadá do strachu a lhostejnosti jen proto, že se prostě nevyzná v tom, co je pravda a co ne, a pak nevěří ničemu, ale nechce se ani dívat na zjevné. Základním prostředkem manipulace je umění probudit strach a nená­vist. Novodobá monstra, tj. technokraté moci, ve většině patologičtí psychopaté, toho bravurně využívají. A prochází jim to, protože lidé, kteří je volí, se nechají koupit. To je systém, který končí, není už kam jej rozvíjet.

Co z toho může vzejít?

Důsledkem vyprázdnění jsou paralelní destruktivní systémy, které vznikly z patologie této situace – to je případ Islámského státu a dalších zločinných uskupení. Proto dochází k takovým agoniím, jako je teď Aleppo. Přihlížet takové míře cynismu a neschopnosti institucí i lidí pomoci bezmocným obětem znamená připustit si s veškerou bolestí v srdci participaci na tom, co se děje. Je třeba si konečně přiznat, že dosud platná pravidla organizace společnosti, tedy tzv. politika, založená na principu ovládání, manipulace a korupce, nemá už kam jít. Politické nástroje dneška jsou vyčerpané a místo toho, aby ze své podstaty zabraňovaly barbarství, které se opět odehrává v přímém přenosu, svou bezzubostí ho ještě umocňují. Můžeme jen hledat a vytvářet prostor, kde pojmy jako soucit, spravedlnost, milosrdenství, kreativita, čest a radost jsou žitými, normálními pravidly. Kde je pro lidi přirozené vzdávat se moci vlastního ega ve prospěch společného zájmu. To se pořád kolem nás děje, jenom jsme k tomu slepí. Kolektivní mysl je nakažena a ochromena nedůvěrou a skepsí úplně zbytečně, protože lidé tady jsou dobří, jen jsou jim pořád vnucována křivá zrcadla.

ja1JANA HRADILKOVÁ (1959) Původním povoláním knihovnice, dnes lektorka, aktivistka, sociální podnikatelka, básnířka. Studovala bohemistiku nejdříve na podzemní univerzitě, po roce 1990 na FF UK. V roce 1991 spoluzaložila s Jiřinou Šiklovou Gender studies, v letech 1995–2002 vedla program Ashoka – Innovators podporující sociální inovátory, v roce 2001 spoluzaložila sdružení Berkat pracující s lidmi zasaženými válečným konfliktem. Od roku 2008 působí i jako lektorka v programu World Learning – Study International Training. Je vdaná, má čtyři děti.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / zima 2016/2017.

RUBRIKY: ,