Krištof Kintera: Mecenášství je radost

Krištof Kintera, zdroj: kristofkintera.com

Krištof Kintera patří mezi umělce, kteří pravidelně věnují svá díla na filantropické aukce. V minulém roce přispěl také do 9. ročníku Dobročinné aukce Nadace Via. 

text: Leoš Kyša

S Krištofem Kinterou jsme mluvili nejen o tom, proč svá díla rád daruje, ale i o filantropii samotné.

Proč svá díla do dobročinných akcí dáváte?

Jednoduše řečeno, protože mi to dělá lepší spaní. Člověk má totiž pocit, že to umění také k něčemu může být, zvlášť když občas mívá pocit, že je jeho práce k ničemu. Ale tady jeho dílo k něčemu krásnému je díky lidem, kteří to všechno vyprovodí správným směrem k tomu, co má smysl. Takže to dělám rád a často.

I když je pravda, že se mi občas stane, že přemýšlím, jestli už toho není moc. Nějak se totiž stalo, že dávám všem, kdo za mnou přijdou, abych jim věnoval třeba nějakou kresbu do dobročinné aukce. A když jste všude, tak to možná taky není úplně dobře.

Takže se vám občas stane, že zjistíte, že nemáte díla na prodej, ale jenom je dáváte do dobročinných aukcí?

Nervous trees

To naštěstí ne, ale v posledním roce jsem věnoval asi patnáct děl různým nadacím a člověk má samozřejmě jenom omeze­nou kapacitu. Navíc přicházíte o zakázky, když si to člověk, kterému se vaše věci líbí, koupí v aukci a ne u galeristy.

Ale to je jedna stránka toho všeho. Ta druhá je, že ta radost z dobré věci mi to vynahradí a nakonec všechny tyhle existenční starosti přebije. Ale to asi řeší každý donátor, ne?

Věci do aukcí vybíráte sám, nebo to na někom necháte?

Většinou nechám lidi z neziskovek, aby si pohrabali ve skladu. Pak ale občas řeknu, že tohle bych si chtěl nechat, ať vyberou něco jiného. Anebo mávnu rukou. Prostě pokaždé jinak.
Hlídáte si, na co se peníze z aukcí vašich děl použijí?

Ne. Věřím lidem z neziskovek, že to ně­jakým způsobem nezneužívají. Ani nemám kapacitu chodit na společenské akce s dražbami spojené. Chodí ke mně lidé z renomovaných neziskovek s dobrou pověstí, takže jsem ještě nikdy ani nepojal podezření, že bych daroval své dílo někomu, kdo peníze za něj nepošle správným směrem.  

_mg_8456

Jaké oblasti je podle vás dnes potřeba nejvíce finančně podporovat?

Položil jste jednoduchou otázku, na kterou ale nedokáži odpovědět. Vyzdvihnout jednu věc je nesmysl. Já mám pocit, že smysl podporovat má zároveň široké spektrum věcí – podpora starých, mladých, nemohoucích, mohoucích, aktivních či znevýhodněných. Je vlastně skvělé, že každá část společnosti, která potřebuje pomoc neziskového sektoru, u nás dřív nebo později našla někoho, kdo jí pomáhá. Tahle rozmanitost mě skoro až dojímá, takže nemůžu říct, co je lepší.

Takže kdybyste chtěl segregovat neziskovky, kterým věnujete svá díla na dražby, podle toho, kdo dělá důleži­tější a užitečnější práci, tak jste v pasti, protože se nedokážete rozhodnout?

Přesně tak. Proto jsem ještě nikdy nikoho neodmítl. A jak jsem říkal, mám z toho občas morousovitou náladu, ale oni mě vždycky nějak ukecají a já jsem za to nakonec rád.

Zkusím tu otázku položit trošku jinak. Co byste podpořil vy osobně, kdybyste měl peníze navíc a chtěl je poslat tímhle směrem?

Záleželo by na aktuální naléhavosti té které oblasti v tom daném okamžiku, ale v tomto případě bych nejspíš šel po osobní rovině. Aktivně se účastním veřejné­ho života ve Vršovicích, hlavně okolo sdružení Start Vršovice. S manželkou Denisou třeba šestkrát do roka děláme happening sochařského pojednání veřejného prostoru. Start Vršovice se snaží rozkrývat a tepat nekalosti kolem místního zastupitelstva a hodně jim v tom fandím. Takže bych finančně podpořil je.

Často se o umění a filantropii mluví v opačném gardu, tedy o případech, kdy filantrop podporuje umění. Jak vnímáte tyto lidi v Česku? Je jich už na naši zemi dost?

Já bych řekl, že jich je jak šafránu. Ža­lostně málo. Dost na to žehrám, protože ve srovnání s rozvinutějšími demokracie­mi na západ od nás je tady těch filantropů okolo umění násobně méně. Je až s podi­vem, jak málo jich je. Za těch pětadvacet let od vlády bolševika se toho moc nezměnilo. Jako puberťák jsem si představoval, že to bude mít větší spád. Pro lidi, kteří by si mohli dovolit umění podporovat, to zatím není podle všeho ta správná hodnota. Jsou výjimky, ale je jich málo. A je to škoda. Divím se, že někdo z nich po sobě nechce zanechat nějakou novou krásnou knihovnu nebo „kunsthalle“.

Proč to tak podle vás je?

Umění není považováno obecně za důležitou věc a tato skupina lidí to vnímá stejně jako většina. Ale abych tu jenom nevzdychal. Ono se to pomalu mění. Objevuje se třeba velké množství sběratelů, kteří kupují ve sběratelství pohybují, je velmi široké. Často to ani nejsou moc bohatí lidé. Dobrý pocit mám z toho, že to zajímá od žijících umělců a pomáhají jim existovat. To jsou vlastně také mecenáši svého druhu. Přitom spektrum lidí, kteří se i mnoho mladých lidí, co v tom vidí něco důležitého, a to mě těší. I lidé, co nejsou vyloženě movití, ke mně chodí kupovat a já z nich cítím zanícení a vášeň. Chtějí mít umění doma, být s ním konfrontová­ni a uchovat jej. Je to nádherné.

Budete i nadále dávat své obrazy na dobročinné aukce?

Pakliže se mi bude dařit něco plodit a pá­chat, tak s radostí dál dávat budu.

 

kintera_2009Krištof Kintera (1973)
Pomník sebevrahům, kteří skončili svůj život skokem z Nuselského mostu. Nebo jízdní kolo umístěné na veřejném osvětlení, tedy pomník věnovaný Janu Bouchalovi a všem dalším cyklistům, kteří zemřeli v ulicích Prahy. To jsou nejznámější díla Krištofa Kintery. Jeho tvorba je však mnohem širší. V řadě světových galerií vystavoval své mluvící sochy nebo světelné instalace. Ve své tvorbě pracuje s motivy současného konzumu – elektrospotřebiči, výlohou obchodu, lampami nebo třeba kopulující vrtačkou. Třikrát byl nominovaný na Cenu Jindřicha Chalupeckého, spolupodílel se také na instalaci Entropy.

4. 10. 2016, foto: kristofkintera.com

 

RUBRIKY: