Krásný svět za oknem

V nemocničním pokoji se setkali dva vážně nemocní pacienti. Zatímco jeden se mohl jednou za hodinu posadit, aby se mu lépe dostala voda z plic, druhý musel celou dobu ležet. Jediné, co mohli dělat, bylo si povídat. Mluvili o svých ženách, domovech, práci, službě v armádě i místech, kam jezdili na dovolenou. Každé odpoledne, když se muž s vodou na plicích posadil, vyprávěl tomu druhému, co všechno vidí z jediného okna v místnosti, které se u jeho postele nacházelo. To vyprávění ležícímu pacientovi zprostředkovávalo svět tam venku. Barevný, živý a plný očekávání, svět, který jej čeká, až opustí zdi nemocnice. 

Dozvídal se, že za oknem je nádherný park s jezírkem, na kterém plují kachny i labutě a děti si na něm pouští lodičky. Mladí milenci se prochází ruku v ruce mezi nádhernými květinami všech možných barev a na obzoru se rýsuje panorama města.

Muž u okna mu popisoval každý detail, a tak mohl spokojeně zavřít oči a představovat si, jak je venku krásně. Jednoho odpoledne mu jeho společník dokonce popsal, jak parkem prochází průvod s kapelou. I když neslyšel hudbu, ve svých představách vše vnímal v bohatých barvách i s veselou melodií díky podrobnému popisu svého společníka.

A tak plynuly dny, týdny i měsíce. Jednoho rána ale zdravotní sestra našla muže u okna mrtvého. Zemřel pokojně ve spánku. Zarmoutilo jí to a požádala nemocničního zřízence, aby tělo odvezl pryč. Druhý muž mlčel. Jakmile se mu to zdálo vhodné, požádal sestru, zda by jej nemohli přesunout na lůžko u okna. Sestra mu ráda vyhověla a když se ujistila, že je v pořádku, zanechala jej samotného.

Pomalu a s bolestmi se muž opřel o loket, aby poprvé mohl vidět skutečný svět venku. Snažil se otočit, aby se podíval z okna vedle své postele. Byl to pro něj velmi náročné, ale moc toužil konečně spatřit stromy, květiny i hrající si děti. Když se s námahou konečně otočil a zvedl, uviděl jen prázdnou zeď. Nerozuměl tomu. A tak se zeptal sestry, jak je to možné, když mu jeho zesnulý spolubydlící popisoval tak úžasné věci, které pozoroval při pohledu z okna.

Sestra mu odpověděla, že zesnulý byl slepý, a tak nemohl zeď vidět. „Možná vás jen chtěl potěšit,“ řekla. Je ohromné, když můžeme udělat druhé šťastnými navzdory své vlastní situaci. Sdílený smutek je poloviční, ale štěstí, o které se dělíme, se zdvojnásobí. Když se chcete cítit bohatí, stačí jen spočítat všechno, co máte a nemůžete si to koupit za peníze.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / zima 2014/2015.

RUBRIKY: