Klub, do kterého budou chtít patřit i ostatní

Jana Počtová a Dan Tuček foto Buchtová

Jana Počtová a Dan Tuček, foto: Buchtová, zdroj: ČT

Od listopadu 2016 začala Česká televize vysílat třináctidílný cyklus o českých filantropech. Češi poprvé mohou sledovat ucelený seriál o lidech, kteří svůj majetek vnímají jako příležitost i odpovědnost pomáhat svému okolí. Filmová dokumentaristka Jana Počtová, která je tvůrkyní projektu, pro Umění darovat popisuje, jak se hledá filantrop s čistým štítem, jak se s nimi natáčí a jakou roli hrají ženy filantropů.

Jak se zrodil nápad natočit dokument o české filantropii?

Původní nápad byl natočit cyklus o lidech, kteří zbohatli poctivou prací. Producent Daniel Tuček pak dal nápadu ještě jakousi nadstavbu. Nechtěl dělat jen cyklus o bohatých lidech se zajímavou cestou k úspěchu. Přišel s tím, že by bylo dobré poznat lidi, kteří své poctivě vydělané peníze posílají dál. Přišlo nám podstatné a hlavně potřebné o dobrodincích mluvit a rozšířit vědomí o podobných Klub , do které ho budou chtít patřit i ostatní osobnostech co nejvíce mezi lidi. Shodli jsme se, že téma filantropie začíná v naší společnosti silně rezonovat.

"Hlavním kritériem nám byl čistý štít. Dbali jsme na to, aby nikdo z filantropů nevydělal peníze nepoctivým způsobem."

Z natáčení s Tomášem Slavatou

Co je cílem cyklu?

Existuje tu už celá generace lidí, kteří si po revoluci založili firmu, postavenou většinou na nějakém dobrém nápadu, a dvacet let na ní tvrdě pracovali. Postupem času vybudovali soběstačnou, úspěšnou organizaci, která začala generovat tak velké peníze, že jednoho dne pochopili, že nejsou schopni to už sami utratit. A spolu s tím i pochopili, že mají vlastně jakousi morální povinnost ty vydělané peníze vracet zpět do společnosti, která jim ony peníze umožnila vydělat. Funkci státu mnoho našich filantropů chápe jako udržovací, takže je jim jasné, že zodpovědnost musejí přebírat oni samotní. Já si myslím, že společnost by o tomhle jejich postoji měla vědět. Chtěla bych nabourat představu, že mít peníze znamená automaticky být grázl. Také jsme chtěli s pomocí Nadace Via a ČT vytvořit jakýsi klub pozitivně smýšlejících lidí, do kterého ti ostatní budou chtít patřit.

Myslíte, že jste uspěli?

Upřímně, nejsem moc schopná odhadnout, zda bude cyklus populární, zda lidé pochopí naše motivace. Samozřejmě je tu šance, že se objeví skupina lidí a trollů, kteří to celé odsoudí. Budou si říkat: „To jsou nějací zbohatlíci, to se jim to dává, když mají miliony. Léčí si akorát svoje svědomí, kapitalisti…“ Ale pak tu budou třeba takoví, kteří budou rádi, že se vůbec o existenci podobných lidí dozví. Jsem na reakce diváků velmi zvědavá.

Našli se tací, kteří odmítli?

Nebylo to tak, že by odmítli. Spíš se ještě necítili dostatečně silní, aby byli prezentováni jako filantropové. Nebo na to neměli čas, protože jsou to často pracovně velmi vytížení lidé. Vesměs jsme ale měli pozitivní reakce. Naopak se nám podařilo přesvědčit i filantropy, kteří do médií neradi chodí. Jsem pyšná třeba na díl o Nadaci Avast rodiny Baudišů a Kučerů.

Co podle vás motivovalo ty, kteří dali souhlas k natáčení?

Uvěřili, že filantropii je potřeba nejenom dělat, ale i mediálně propagovat. Jinak se ve společnosti to všeobecné povědomí moc nezmění. Uvěřili, že myšlenka natočit podobný cyklus má potenciál – a hlavně, že to má smysl! Podle mě jediný problém, který řešili, byl, aby to nevypadalo, že se chlubí tím, že dělají dobro.

Měli jste při výběru nějaká kritéria?

Hlavním kritériem nám byl čistý štít. Dbali jsme na to, aby nikdo z nich nevydělal peníze nepoctivým způsobem. Hodně jsme zvažovali koho vybrat. Dám ruku do ohně za to, že ani jeden z našich filantropů nemá za sebou černou minulost.

Jakým výzvám jste během natáčení čelila?

viliam sivek

Filantrop Viliam Sivek

Pokaždé, když člověk dělá nějaký nový formát, snaží se ho udělat neotřele. Nejtěžší věc je vždycky přijít s tím, jak onu ideu formálně zpracovat. Potom jak fyzicky vyrobit třináct dílů, motivovat nejenom filantropy, ale i autory jednotlivých částí… a v neposlední řadě na to vše samozřejmě i sehnat peníze. Od počátku jsem věděla, že máme dobrý nápad. Jenže dobrých nápadů je dnes spousta. Nechtěla jsem tudíž jít do České televize a hlásat: „Mám super veřejnoprávní nápad, dejte mi na něj peníze.“ Rozhodli jsme se tam přijít s tím, že máme dobrý nápad, ale i polovinu prostředků na jeho realizaci. Díky Nadaci Via, ČSOB a dalším mecenášům se nám podařilo dát finance dohromady. To trvalo skoro rok. Ráda bych zdůraznila, že všichni naši dárci věnovali peníze bez nároku na ně‑jakou reklamu, případně logo v titulkách. Pak už jsme jen přišli do České televize, která velmi rychle pochopila, že naše téma na obrazovky patří. Důležité tedy bylo i to, že současné vedení ČT tuhle veřejnoprávní roli chápe a podporuje. Pokud bude první cyklus úspěšný, rádi bychom se pustili i do druhé série. V Česku nežije jen třináct filantropů, třináct „vyvolených“. Dobročinně zaměřených lidí je tu celá řada. A v tomhle případě je v kvantitě síla.

Utkvěl Vám někdo v hlavě mimořádně?

Já si vážím každého jednoho filantropa, který nám věnoval ve svém přetíženém pracovním životě svůj čas a otevřel se nám. Netočila jsem všech třináct dílů, takže budu mluvit jen o těch šesti, které jsem natočila já. Setkání pro mě byla ohromně inspirativní, a to neříkám jen jako frázi. Třeba Libor Winkler je famózní. Je to prostě takový frajer ze staré školy. Karel Janeček je zase upřímný a otevřený, má spoustu entuziasmu a nadšení pro věci, které dělá. A dává na filantropii ohromné peníze, o kterých nemá nikdo ani ponětí. Kvido Štěpánek se zase strašně stará o svůj kraj, kde se narodil, a je velmi, velmi vtipný a akční. Bylo skvělé sledovat, jak tenhle miliardář sází v údolí kytičky u sochy anděla, kterou opravil. Adam Walach byl zas velmi důsledný a bylo hodně zajímavé sledovat, jak systematicky o své filantropii přemýšlí. Naopak třeba Sanjiv Suri všechno bral velmi intuitivně, jak to k němu přicházelo. A Petr Sýkora má zas neuvěřitelnou vnitřní disciplínu a je laskavý a s Dobrým andělem udělal úžasnou práci.

Existuje něco, co všechny v cyklu vystupující filantropy spojuje?

Jsou to zkrátka lidé dobré vůle, kteří mají pocit zodpovědnosti za společenství, ve kterém žijí, a nezajímají se jen sami o sebe. Myslím, že všichni do jednoho pochopili, že v okamžiku, kdy nebudeme měnit společnost, ve které žijeme, my sami, všichni do jednoho, nemáme pak právo si na nic stěžovat, Nebo jinak, stěžovat si můžeme, ale pak máme i my samotní zodpovědnost za to, že společnost je taková, jaká je. V době, ve které teď žijeme, se ony pomyslné nůžky rozevírají čím dál více, a pokud si nebudeme pomáhat, hrozí tu vážné problémy.

a51k1796

Jana Počtová

Setkala jste se při natáčení s něčím, co jste nečekala?

Zajímavým zjištěním pro mě bylo, že v některých oblastech pomoci téměř nešlo najít filantropa. Například u tématu bezdomovců nebo drogově závislých. Dlouho jsem přemýšlela, proč tomu tak je. V 90. letech existovala spousta projektů na podporu lidí bez domova, sociálně slabších atd. Tenkrát jsme ještě tak trochu všichni sdíleli nadšení ze zářné budoucnosti. Mysleli jsme si, že žijeme v zemi neomezených možností, kde si každý může vybudovat, co chce. Lidé si půjčovali miliony, zakládali podniky, trh byl prázdný a tudíž otevřený. Po letech tvrdé dřiny a spousty ztrát samozřejmě lidé postupem času pochopili, že to není tak jednoduché. Mnoho lidí zkrachovalo, neuspělo. Ti ostatní si na sebe nabalili různé hypotéky, dali děti do skvělých škol a podobně. Brzy jsme si uvědomili, že musíme hodně pracovat. Mnoho lidí tak dlouhodobě balancuje na hraně. Vědí, že během relativně krátkého okamžiku mohou o všechno přijít. Já si myslím, že díky tomuhle vyčerpávajícímu zápasu jsme všeobecně ztratili empatii pro druhé. Pro ty, kteří podobný boj nezvládali. Ve společnosti dnes chybí soucit. Už se ale rodí filantropové, kteří se věnují například lidem vracejícím se z kriminálu či právě bezdomovcům. To bych třeba moc ráda zpracovala v druhém cyklu. Pokud se nám ho podaří prosadit.

Proč mezi českými filantropy není víc žen?

Původně jsem chtěla mít cyklus, jak se říká, genderově vyvážený, ale moc filan­tropek jsem nenašla. Samozřejmě ale existují, i když jich je méně. Spíš jsou to však ženy v pozadí. Za většinou mužů­‑filantropů stojí jejich ženy, které jsou nedílnou součástí procesu rozhodování. Třeba zrovna za Liborem Winklerem stojí jeho manželka, která se filantropii velmi věnuje. Dokonce občas pracuje i jako dobrovolnice. I Petr Sýkora rozhoduje o důležitých krocích spolu se svou ženou Jindrou a jednotlivé kroky velmi pečlivě plánují. Žena Viliama Siveka Kateřina zase přímo vede terapeutické centrum, které vzniklo díky jejich prostředkům. Nadaci Avast zas vedou jen ženy – paní Baudišová a paní Kučerová – a takhle bychom mohli pokračovat. Podle mého se o nich málo mluví, ale já jsem si téměř jista, že každá žena se silně podílí na úspěchu svého muže. A samozřejmě to platí i opačně. Mnohdy je z toho rodinná záležitost. A já si myslím, že je to tak i správně.

Jana Počtová (1980)
3504Studovala teorii a dějiny dramatických umění na FF UP, poté přešla na katedru dokumentární tvorby na FAMU včetně stáže v Paříži. Spolupracovala např. s nadací Člověk v tísni, na projektu o dcerách politických věznů Dcery 50. let, pro projekt Živá paměť Česko­německého fondu budoucnosti sbírala výpovědi lidí nuceně nasazených za 2. světové války a lidí přeživších koncentrační tábory. S ČT spolupracovala na cyklech Příběhy slavných, Cestománie, Na cestě, Generace 0, VesnicopisKultura.cz, Celnice, Filantrop a dalších. Mezi její vlastní tvorbu patří Eshq o lásce a partnerských vztazích v Afghánistánu, Palác Akropolis Akráč, Oči tygra, Generace singles, Sněhová pole Ivana Hartla či Fragmenty PK. Právě dokončuje film Nerodič o nových formách rodinného uspořádání.

Rozhovor s Tomášem Slavatou si můžete přečíst tady…

Rozhovor s Janem Školníkem zase tady…

11/2016

RUBRIKY: