Je důležité vědět, co chci, a vážit si těch, kdo mi v tom pomáhají

Milan je dnes ředitelem v dětském domově v Telči, kde sám vyrůstal. Vrátil se sem po dvacetileté pedagogické praxi, kdy působil jako profesor zeměpisu a tělesné výchovy na gymnáziu. Po celou tu dobu byl ale s domovem v kontaktu, mimo jiné i kvůli dobrému vztahu k bývalému řediteli, panu Bartákovi. Ten ho před odchodem do důchodu také upozornil na konkurz na uvolněné místo. Ve své současné práci může tedy čerpat z bohatých zkušeností ze svého života, ať už z doby pedagogického působení na střední škole, nebo z dětství, prožitého právě zde.

Můžete nám na začátek našeho rozhovoru také trochu přiblížit začátek Vašeho života?
Narodil jsem se roku 1963 v Kroměříži a vyrůstal jsem tam do svých jedenácti let. V roce 1974 jsem se dostal přes diagnostický ústav v Brně do tohoto dětského domova, kde jsem zůstal do svých dvaceti let, kdy jsem se oženil a založil svou rodinu. I poté jsem byl ale po celou dobu v kontaktu s panem ředitelem v rámci nadace Čtyřlístek. Ta funguje dodnes. Formou sponzorských darů získává peníze pro děti v dětském domově v Telči.

DSCF2113

Po základní škole mě přesvědčil třídní učitel i pan ředitel dětského domova, abych šel na gymnázium. V roce 1983 jsem odmaturoval a šel jsem studovat Pedagogickou fakultu do Brna, obor zeměpis a tělesná výchova. Sport byl mojí velkou láskou od dětství, provázel mě celý život a také mě mnohému naučil, například přesnosti a dochvilnosti, protože na tréninky se chodí včas. Nebo také tomu, že někdy můžete prohrát, jindy vyhrát a že pokaždé můžete začít znovu. V roce 1988 jsem studium na vysoké škole ukončil. Pan učitel mi nabídl místo na gymnáziu v Telči a tam jsem působil až do roku 2005. Poté jsem měl možnost účastnit se konkurzu na pana ředitele dětského domova, ten jsem vyhrál, a proto jsem dnes tady.

Jaké bylo v domově zázemí, když jste sem jako dítě přišel?
Diametrálně se liší vybavení domova, je to logické, protože mezi tím je třicet let rozdílu. Ale co se týče dětí, tak ty jsou v podstatě pořád stejné. Protože jsem učil i filosofii, tak vím, že už například Aristoteles píše o dospívající mládeži, že je hlučná, že nezřízeně jí, že nechce nic dělat, jen se prochází po náměstí a tyranizuje učitele. Uplynulo sice dva a půl tisíce let, ale myslím, že to platí pořád. Puberťáci jsou pro domovy typičtí, protože těch malých dětí tam tolik zase není. Většina dětí přichází do domova relativně pozdě, když už mají za sebou poměrně dost zkušeností a dlouhodobý vliv původní, často patologické rodiny. Záleží na tom, jaká skupina dětí se povahově a věkově sejde k sobě. Já jsem například měl štěstí, že když jsem přišel do domova, děti zde byly většinou stejně staré a relativně byly rozumné. Dodneška se také pravidelně o prázdninách scházíme v počtu tak kolem dvaceti lidí, kteří jsme zde spolu jako děti vyrůstali. Domovy dětem neubližují, protože kdyby to tak bylo, nechtěly by se sem potom vracet. Záleží to na lidech, jestli je někdo týmový hráč nebo sólista. Pokud se sejde tým a funguje to, tak je to dobré.

Já jsem měl to štěstí, že mě provázel sport, kdy jsem v týmu hrával fotbal a později jsem skoro patnáct let v Telči trénoval fotbalisty na poměrně slušné úrovni. Takže myslím, že v týmu dokážu pracovat. Záleží to ale na lidech, na individualitách a na tom jak se kdo chce prosazovat a jaký má vztah k ostatním.

Připravil Vás dětský domov na Váš samostatný život? Ptám se na to, protože média to poslední dobou hodně zkreslují, že jsou děti v domovech odtrženy od reality, že neumí hospodařit s financemi a podobně.
Spoustu dětí i mimo dětské domovy neví například, co je to hrubá mzda. Děti v domově nežijí v nějaké bublině, která by nesouvisela s realitou. Jsme domovem otevřeným, děti chodí do školy, mají klíče od domova, mají i kamarády ve městě…

A znovu jste se sem vrátil. Co Vás sem zpátky přivedlo?
Jak jsem již naznačil, po svém odchodu jsem vlastně nikdy svůj kontakt s domovem nepřerušil. I když jsem učil na gymnáziu, pravidelně jsme se s panem ředitelem scházeli. On sám tady byl poměrně dlouho, asi dvacet pět let, takže je tady kontinuita, na kterou se snažím navázat.  Dodneška se scházíme, a když potřebuji s něčím poradit, tak jdu za ním, protože má velké zkušenosti a v mládí mě také dost ovlivnil.  Protože jsem byl s domovem neustále v kontaktu, tak mi také pan ředitel před odchodem do důchodu sám nabídl, jestli se nechci zúčastnit konkurzu na  toto místo. Na gymnáziu jsem působil již dvacet let, chvíli jsem váhal, protože jsem tam byl spokojený, ale pak jsem si řekl, že je čas na změnu. Kývl jsem tedy na nabídku a jsem tady již deset let a nelituji toho. Práce mě baví, má svoje výhody, podobně jako má i svoje nevýhody: je namáhavá zejména na čas a na psychiku.

Když jste nastoupil, snažil jste se prosadit nějakou změnu?
Ty podmínky se vytváří dlouhodobě, s panem ředitelem jsme spolupracovali, v názorech na něho navazuji, v zásadě pokračuji v jeho šlépějích a myslím, že to funguje. Pan ředitel byl prozíravý a dětský domov rodinného typu zde vybudoval už v osmdesátých letech. Takže nebylo třeba věci zásadně měnit. Samozřejmě každý má trochu jiný způsob práce, ale ty děti jsou pořád v popředí. To materiálno je důležité ale také, protože víme například, že existuje syndrom rozbitého okna. To znamená, že dětské gangy, když vidí rozbité okno, tak si do něho každý z nich také hodí kamenem. Naši předci říkali, že prostředí vychovává, a tak na něm také záleží. Proto se snažíme mít to prostředí takové, aby se děti cítili dobře. Snažíme se, aby každý pokoj byl jiný, aby tam nebyla celková uniformita a aby ten proces přechodu byl plynulý.

Jak jste se vlastně do dětského domova jako dítě dostal?
Mám tři sourozence a jeden z nich je hluchoněmý. Ten již v dětském domově pobýval dříve, protože potřeboval speciální péči. Byli jsme čtyři kluci, já jsem byl nejmladší, otec byl několikrát trestaný a matka na nás nestačila. Na druhou stranu díky tomu, že jsem se do dětského domova dostal, tak jsem se zřejmě vyhnul trestné činnosti, která by asi jinak přišla s věkem a s kamarády, se kterými jsme se stýkali. Byl jsem ze sourozenců nejmladší a kamarádi, byli vlastně kamarádi mých bratrů, kteří byli o pár let starší. Mě bylo deset let, jim čtrnáct nebo patnáct a trochu to s tou trestnou činností koketovalo. Matka byla bez přítomného partnera, bez otce, protože byl zavřený. Bylo to poměrně složité období.

Tenkrát to fungovalo tak, že sociální pracovnice přijely do školy a ze školy nás rovnou odebraly.  Matka nás za celou dobu navštívila asi dvakrát nebo třikrát, pak kontakt s rodinou ustal úplně. V patnácti nebo šestnácti letech jsem si uvědomil, že co si nezařídím, tak nebudu mít. Začal jsem studovat, dodělal vysokou školu, a kromě dlouhodobého působení na střední škole a dětském domově v Telči jsem již také dvacet let starostou v blízké malé obci o 150 obyvatelích, kde s mojí rodinou žijeme. V rámci obce organizujeme spoustu aktivit na sportovní bázi, vedu zde fotbalový oddíl a spolupracujeme s městem i dětským domovem.

Jaký byl vlastně pro Vás odchod z dětského domova? Měl jste finanční prostředky, abyste se mohl postavit na vlastní nohy? Pro mnohé je to zlomový bod v jejich životě…
Odešel jsem ve svých dvaceti letech a ještě jsem studoval. Měl jsem to štěstí, že jsem se  před svým odchodem seznámil se svoji budoucí ženou, a jsme spolu již třicet let. Díky ní a podpoře její rodiny, která mi poskytla zázemí, se mi podařilo dostudovat. Má rodina mě podpořila i při nástupu do zaměstnání a dodneška mě drží.

I my chceme, aby děti z dětského domova, jakmile dosáhnou plnoletosti, neodcházely pro život nepřipraveny a nekončily na ulici. Snažíme se, aby se vyučily, získaly nějaké zaměstnání a vytvořily si nové zázemí. Někteří jsou schopni pracovat a vyučit se, někteří chtějí odejít co nejdříve. Jestliže dítě přijde do domova až v patnácti letech, už ví, že se o sebe dokáže nějakým způsobem postarat. Většinou sice špatně, ale přece jenom. Takže dětský domov berou spíše jako trest, který je omezuje v jejich svobodě. Kdežto když přijdou děti o něco mladší, dokážou ještě rozvinout v sobě pocit sounáležitosti s dětským domovem a jsou spíše ochotny spolupracovat. V době dosažení své plnoletosti mají také možnost vrátit se do své původní rodiny, ale zůstává otázka, co je pro ně lepší, protože v původní rodině mohou znovu zapadnout do kolejí, ze kterých vzešly.

Další variantou jsou domy na půl cesty. Tam však po odchodu z domova mohou pobýt maximálně rok, tak je to řešení dočasné. Třetí variantou je také odchod do rodiny partnera nebo přímo k partnerovi. Dneska se ale svatba a děti řeší až později, a lidé se často rozcházejí, tak toto zázemí nemusí být pevné. Čtvrtá varianta je ta, kterou spíš začínala naše generace. Sehnat si nejdříve práci a nájemné bydlení. To všechno záleží na člověku. Nakonec si stejně uvědomí, že pomocná ruka je na konci jeho ramene.

hrad 003

Co byste vzkázal dětem, kteří budou tuto knížku číst?
Snažím se každému vysvětlit, že vzdělání a kvalifikace v určitém oboru je velice důležitá. Už proto, že s daleko větší pravděpodobností bude pak schopen najít práci. A ta je základem k samostatnému životu. To platí obecně, nejen pro děti z dětských domovů. Proto je pro každého velice důležité, aby se zamyslel na tím, co vlastně v životě chce a aby si vážil všech lidí, kteří mu v tom pomáhají.

RUBRIKY: ,