Je to báječné, je to marné

Minulé číslo Umění darovat jsme ve velké míře věnovali efektivnímu altruismu a jeho představitelům. Je to přísně racionální směr teorie filantropie, který ze hry ve prospěch maximální efektivity vyřazuje emoce a sentiment. Do tohoto čísla napsal svůj pohled na efektivní altruismus odborník na fundraising a člen spolku České centrum fundraisingu Jan Kroupa.

Povídání a přemýšlení o efektivním altruismu je báječná věc. „…Neboť se nejedná o nic menšího než o to, jak máme žít.“ (Platón, Ústava 352d) A efektivní altruismus nás právě k této zásadní otázce vede. Zdá se, že sílící hnutí, alespoň tak o efektivním altruismu Peter Singer píše (1), odkazuje na to, že přibývá lidí, kteří si tuto otázku vážně kladou a upřímně na ni hledají odpověď. A dokonce své odpovědi sdílejí s ostatními. To je optimistické.

Dárci i neziskovky, které se o podporu lidí ucházejí, samozřejmě důkladnou diskuzi o přínosech a dopadech své práce potřebují jako sůl. Navíc debaty kolem východisek i závěrů efektivních altruistů budí pozornost, inspirují, provokují, polarizují, jsou živé a zábavné. Zkrátka, efektivní altruismus klade dobré otázky. S odpověďmi je to slabší.

Velká část efektivních altruistů se sdružuje kolem amerických a evropských univerzit. Diskurz efektivního altruismu proto často hovoří jazykem etiky. Koneckonců i jeho autor a hlavní promotér je profesorem bioetiky. Pojďme se tedy na některá východiska podívat z pohledu etiky a upozornit na limity, na které myšlení efektivního altruismu naráží. Efektivní altruismus se totiž dopouští až příliš mnoha zjednodušení a redukcí, aby bylo možné ho brát beze zbytku vážně.

Současná etika zpravidla nabízí základní strukturaci jednání na třech úrovních, které je užitečné rozlišovat. Touto základní strukturací je odlišení pojmů mrav, morálka a etika. Naše životy jsou z velké části naplněny během každodennosti, nevzrušeně plynoucím běžným provozem, při kterém je naše jednání vedeno rutinou a zvykem – naučeným, odkoukaným společenským obyčejem, mravem. V běhu každodennosti je potřeba rozpoznat okamžiky, které jsou jiné povahy. Jako když vlak dlouho nerušeně sviští po kolejích, až přijede k výhybce, kde najednou velmi záleží na tom, kudy pojede dál, protože za pár okamžiků může svištět úplně jiným směrem a nebude možné toto rozhodnutí vzít zpátky.

 Na výhybce 

Jsou zkrátka okamžiky a situace, kdy si člověk s tím, že jedná jako ostatní, nevystačí. „Biblická kniha Exodus to říká ještě zřetelněji, dokonce jako příkaz pro každého: ‚Nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti‘ (Ex 23,2). Najednou je všechno naopak: nejenže člověku nestačí jednat tak jako všichni, napodobovat ostatní, má sám poznat, co je ničemnost, a v případě potřeby se dokonce postavit proti většině. To je tedy zřejmě jiná vrstva, kterou se naše jednání řídí; můžeme jí říkat morálka“ (Sokol: Moc, peníze a právo, 150). Na rozdíl od mravu jde tedy v případě morálky o individuální nárok posoudit správnost našeho konkrétní jednání a zařídit se podle toho, tzn. v jednání pokračovat nebo od něj upustit.

Ani to však ještě není všechno. Za rovinou nároků individuální morálky čeká ještě jedna rovina hledání „toho správného jednání“. Je zřejmé, jak si v přednášce O etice všiml L. Wittgenstein, že mezi hledáním „správné cesty“ např. do Kladna a hledáním „té správné cesty“ je dosti podstatný rozdíl. „Člověk se ale nechce spokojit s tím, že nic špatného neprovedl: chce být lepší a hledá ‚dobrý život‘, ‚to nejlepší‘, jak tomu říká Aristoteles. Takové hledání se už nedá vyjádřit žádnými pravidly ani předpisy, a přece rozhodně není slepé ani libovolné… Tuto třetí vrstvu musíme tedy odlišit od mravu i morálky a můžeme ji nazvat etickou“ (ibid., 151).

Oblast mravu, morálky a etiky jsou tři vrstvy jednání, které se doplňují, rostou ze sebe, vzájemně se umožňují. Efektivní altruismus rovinu morálky a etiky nerozlišuje, což by ještě nemusel být až takový problém, ale především zcela ignoruje vrstvu mravu. Hlavním tématem efektivních altruistů je maximalizace vykonaného dobra. EA předpokládá, že naše rozhodování, jak budeme jednat, je (nebo by mělo být) čistě racionální a neroste ze zděděného, naučeného jednání, mravu. Dobrý mrav je podle EA bezcenný a do oblasti etiky vůbec nepatří. Pro efektivního altruistu je morálně neobhajitelné podpořit darem místní divadelní soubor v porovnání s nákupem sítěk proti malárii, které vycházejí na prvních místech v poměru nákupní cena / počet zachráněných životů. Jistě, pokud přistoupíme na to, že spletitý a křehký konsenzus naší současnosti vlastně nemá sám o sobě žádnou hodnotu a nepotřebuje ani divadlo, ani knihovnu, ani fungující a kontrolované instituce nebo programy pro drogově závislé atd., aby bylo možné uvažovat a bavit se o tom, kolik moskytiér koupit, kam je poslat a komu, pak bychom se takto mohli ptát. Jinak ne.

 Co dělat a co ne

Efektivní altruisté patří mezi radikální utilitaristy. To znamená, že rozhodující pro posuzování jednání jsou pro ně jeho dopady. To je dosti zásadní posun například od Immanuela Kanta a mnohých dalších, kteří vycházeli z toho, že rozhodující pro hodnocení jednání je záměr a dobrá vůle, kterou je člověk při jednání veden. Dopady jednání se totiž dostaví nutně až po něm, takže je nikdy nemáme pod kontrolou, nikdy v plné míře nevíme, k čemu naše jednání nakonec povede. (I když třeba Max Weber za to Kanta kritizuje a trvá na tom, že s „předvídatelnými dopady“ musíme při hodnocení jednání počítat.) Nicméně Kant tak může formulovat svůj kategorický imperativ: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Představme si na chvíli, co by se stalo, kdyby všichni začali jednat podle návodů, které nám nabízejí efektivní altruisté… To by byla hotová pohroma!

Jan Kroupa (1969) je členem Českého centra fundraisingu. Působí jako konzultant, analytik a lektor v oblasti fundraisingu, řízení organizací, strategického plánování,PR, lektorských dovedností a sociálního plánování.

Chceme‑li otevřít tázání po efektivitě pomoci a dopadech sociálních programů, stojíme všichni před zásadní otázkou: co přesně se měří a hlavně kdy se to měří. Efektivní altruismus tuto otázku sice nechává jaksi stranou, aby si nenaběhl, ale mezi řádky mluví jednoznačně „počet zachráněných životů s nejnižšími náklady – TEĎ“. Takovou míru zjednodušení ale nemůže ospravedlnit ani upřímná snaha aspoň něco objektivizovat a měřit. Mají‑li být dopady našeho jednání bernou mincí pro jeho etické hodnocení, pak jistě musíme mluvit o dopadech dlouhodobých. Jenže ty se měří mnohem obtížněji, kauzalita je těžko prokazatelná a je nesnadné rozhodnout, jaký časový horizont je pro dané posuzování přiměřený.

Naším závěrem by jistě nemělo být, že měření dlouhodobých přínosů je tak složité, že nemá smysl pokoušet se dopady předvídat a kvantifikovat. Je to jediný způsob, jak pomoc a sociální programy zlepšovat. Neměli bychom se ale nechat zlákat představou, že si hledání a posuzování toho, co je dobré, můžeme zjednodušit nějakou jednoduchou matematickou rovnicí. Je to jistě svůdné, ale je to marné. Smiřme se s tím, že co je dobré a správné, by měla vždy v konkrétní situaci a v konkrétních vztazích určovat otevřená veřejná diskuze, a že nemá cenu vyhlížet jednoduché technokratické řešení, pronikavý úsudek moudrého efektivního altruisty, který to za nás jednou pro vždy rozhodne a vyřeší. V tom je efektivní altruismus nejen naivní, ale především domýšlivý a značně sebestředný. V principu totiž předpokládá, že každý z nás přebírá globální odpovědnost za své rozhodování s ambicí spasit celý svět. A to je prostě pitomost.

Každý z nás může v životě mnohé vykonat. Na tom, jak využijeme náš čas, bezesporu záleží, protože budoucnost zůstává otevřená. Pojďme se tedy společně s efektivními altruisty ptát, co máme dělat a co dělat nemáme. Jen si od nich nenechme nakukat, že na tyto otázky existují jednoduché, obecně platné odpovědi. A ptejme se společně s ostatními lidmi okolo nás poctivě dál. Koneckonců, filantropie není nic jiného než snaha právě na tuto otázku nacházet odpověď.

Autor: Jan Kroupa

Článek vyšel v zimním čísle časopisu Umění darovat, 2017

Na tento článek Jana Kroupy navazuje Jan Kulveit s textem:

Efektivní altruismus není jen pro utilitariány