Jan Školník: Od píky továrníkem a ze srdce mecenášem

školníkJe schopný i při vysokém pracovním tempu během krátké doby zhubnout několik kilo a natrénovat na maraton. Do všeho jde s velkou energií a nebojí se riskovat. Nejspíš i díky tomu už dlouho sedí na dvou exponovaných židlích ve dvou zcela rozdílných světech. Z jedné židle řídí rostoucí továrnu na filtrační desky pro vinaře, potravináře, farmaceutický, biotechnologický či kosmetický průmysl a z té druhé hodně činorodou neziskovou organizaci, která například proměnila zchátralý klášter v pohraničí v atraktivní a hojně navštěvované kulturní centrum.

Patří k podnikatelům prvorepublikového střihu. Vypracoval se od píky a už roky velkou část svých peněz a času věnuje vedle podnikání i rozvoji Broumovska, kam se s rodinou před 18 lety přestěhoval z Prahy.

Podle továrníka a mecenáše Jana Školníka (43) je dnes skoro každý zaměřený hlavně na sebe, nicméně nikoliv dost do hloubky, aby ho to přivedlo k ostatním. On je ale přesvědčený, že míra štěstí a to, jak se nám bude dařit, závisí hlavně na jednoduchém, ale důležitém umění žít spolu. Na tom, jestli se dokážeme navzájem respektovat, mít se rádi a spolupracovat.

Pracujete dlouho hodně intenzivně jak v byznyse, tak v neziskovce pro rozvoj Broumovska. Co Vás na tom baví?

Jsou to dva zajímavé světy: v neziskovce, tedy ve veřejném prostoru, jsou příjemné okamžiky, když třeba vyprodáš sál na koncert nebo když někdo přijde a řekne ti, že to, co děláš, je super. V byznyse je dobré, když firma vydělá peníze, může investovat, rozvíjet se a platí dobře svým lidem. Tam nepotřebuješ, aby tě plácali po zádech, jakkoliv i to občas zažívám. Buď prosperuješ, nebo ne.

Čím dál tím víc mě baví, že v obou dvou světech žiju docela intenzivně a umím tak vnímat rozdíly mezi nimi. Zjistil jsem, že takových lidí není úplně moc; jsou buď v jednom, nebo v druhém světě.

V čem se nejvíc liší řízení továrny od neziskové organizace?

js-kloster-8539-end-150Továrnu vedu více podle svého. Samozřejmě strategii firmy ovlivňují zákazníci a další zájmové skupiny a mám nad sebou valnou hromadu, která strategické věci odsouhlasuje, ale svět firmy, její produkt je přehlednější a mnohé závisí na tvém samostatném rozhodnutí. To je ve veřejném prostoru jinak. Tam musíš daleko víc vyjednávat a přesvědčovat, protože o smysluplnosti tvé práce nerozhoduje „jen“ výsledovka, ale konsenzus dárců, účastníků tvých aktivit, zástupců veřejné správy a mnoha dalších. Definovat produkt je daleko těžší. Neříkám, že to je zcela jiné, ale určitě odlišné.

A jak to zvládáte v každodenním provozu, že jste na dvou židlích, v továrně a v neziskovce?

Nejvíc o tom přemýšlím v době, kdy nestíhám. Snažím se to zvládat hlavně s klidem, recept na vyžádání. Ale možná by zaběhnutý svět firmy mohl vést ke zpohodlnění a tak ta neziskovka způsobuje vlastně to, že jsem pořád v tempu a nepohodlním.

Proč jste se vlastně do Broumova přestěhoval?

Koupili jsme tam továrnu, kterou jsem dostal na starosti. Tedy ne romantická cesta z města.

Jak se člověk dostane k tomu, že koupí továrnu?

schapiro-v-broumove-1

Jan Školník a Andrew Schapiro, tehdejší velvyslanec USA v ČR

To je rodinná historie, která začíná u mého táty. Otec se hned po revoluci setkal náhodně s jedním německým obchodníkem. Vezl ho jako řidič na jednání a po cestě si povídali. Táta se jako samouk učil angličtinu a němčinu, ačkoliv to pro svou práci moc nepotřeboval, a nebál se řeči používat, přestože se je nikdy nenaučil perfektně. Když ten německý byznysman viděl, že mu táta rozumí, tak ho poprosil, jestli by mu nešel na další jednání tlumočit. Týden nato tátovi přišel dopis, kde mu onen Němec nabídl zastupování jeho firmy pro Československo. Byla to firma na výrobu filtračních papírů. Byl to pro tátu nový obor, ale naučil se technické věci, jeho němčina na to stačila a prodávat měl v češtině, tak začal tu firmu zastupovat.

 

Po čase pak řešil poptávku na filtrační desky, které se v té době vyráběly v broumovské továrně. Když táta začal z Broumova desky odebírat, zjistil, že továrna je na prodej. Původní vlastníci měli totiž ještě větší firmu a tenhle závod prodávali, aby se mohli soustředit na jiné produkty. A táta mi navrhl, že to koupíme.

Co jste tou dobou dělal?

Po škole jsem nastoupil do jedné obchodní firmy a po revoluci jsem hodně chtěl do ciziny, tak jsem si našel práci v Německu. Tam jsem po čase odpověděl na inzerát v německých novinách, kde hledali inženýra ekonomie pro otevření svých poboček v Československu. Odepsal jsem jim, že nejsem inženýr ekonomie, ale mám střední ekonomku a mluvím skvěle česky a mohl bych se jim hodit. A oni mě vzali. Sice na jiné místo, ale později jsem se stal šéfem jedné z poboček. Během vojny jsem pak „studoval“ malé a střední podnikání a následně jsem ještě chvíli řídil firmu na přepravu expresních zásilek. Tátu tahle moje kariéra tehdy dovedla k přesvědčení, že bych mohl umět koupit továrnu. A říkal: „Co myslíš, zkusíme to?“ Mně bylo čtyřiadvacet, čistá hlava, žádný strachy a řekl jsem mu: „Jasně.“

_dsc3974Kde jste vzali peníze?

Půjčili jsme si je. Dokázali jsme věřitelům náš záměr dobře popsat. Zadlužili jsme se ale tehdy na několik generací a vlastně do dneška nechápu, že měl táta odvahu to udělat. Rizika byla obrovská. Ale důležité bylo, že jsme tomu věřili a továrna měla nějakou hodnotu.

V jakém byla továrna stavu?

Upřímně v horším, než jsme čekali. I když jsme továrnu s tátou tehdy několikrát navštívili, tak jsme neměli žádnou zkušenost s tím, jak doopravdy do hloubky posoudit její stav. To, co se může zdát na první pohled dobré, vůbec takové být nemusí. Dneska, po dvaceti letech, už vím, jak zjistit skutečný stav fabriky. Tenkrát bylo ale významnou částí našeho úspěchu, že jsme o tom nepochybovali. Ani o sobě, ani o té fabrice. Byli jsme přesvědčeni, že to bude fungovat. A jakkoliv to bylo těžší, než jsme plánovali, funguje to. U mne určitě také hrálo roli, že jsem byl mladý. A často se ptám, jestli bych ve stejné situaci s dnešními zkušenostmi udělal to samé.

A odpověď?

Doufám, že ano. Že bych tu odvahu a sílu znova měl. Ochotu riskovat a také to, že věcem věřím, mám v sobě pořád. Jinak bych nemohl rozjíždět nové věci. Rozvíjíme podnikání v klášteře, což je v podstatě neziskové podnikání. Myslím, že jsem pořád stejný v tom, že na sebe nechci být naštvanej a nejsem lhostejný k věcem kolem sebe. To, že mám dnes jiné možnosti a řeším jinou problematiku, je jedna věc, ale důležitý je pocit vnitřního klidu. V podnikání i neziskovce se držím toho, co nás táta učil: že poctivost se dlouhodobě vyplatí a je dobré si na zisk počkat, jít cestou nepřekotnou. To vede k tomu, že člověk může zůstat vyrovnaný, protože nemusí dělat rozhodnutí, která jsou morálně diskutabilní.

Nebyl byste ještě víc v pohodě, kdybyste továrnu prodal a užil si vydělané peníze?

Jan Školník , Hobra , Broumov (Víkend) 21.5.2013To nevím. Spíš ne. Když děláš něco dlouho a funguje to, je to radost. Díky továrně vyděláváme peníze, ale stále věřím, že jí mám co dát a tím její hodnotu dále zvyšovat. Ta práce mě baví. Jak se zlepšuje naše hmotné zabezpečení, také ale více peněz a času investujeme kolem sebe. Lidé kolem nás jsou mi svědkem, že postupně daleko více prostředků se ženou věnujeme na nejrůznější neziskové projekty. Takto podporovat věci, které mi dávají smysl a připadají mi důležité, je pro mě součást toho, abych byl v pohodě. I když se naše podpora na vlastní neziskovku neomezuje, za nejzásadnější přesto považuji čas, který jí, jako dobrovolníci věnujeme.

 Co vlastně vaše neziskovka v klášteře dělá?

Klášter patří benediktinům a my jsme hybateli a takovými architekty toho, co by se tam mohlo odehrávat a co se tam už odehrává. Je to ohromná národní kulturní památka, která si společně s celým regionem prožila ne úplně šťastné dvacáté století. Ale já se snažím vyprávět celý osmisetletý příběh kláštera a nikoli ten osmdesátiletý v komplikovaném minulém století. Když člověk nevidí přes těch osmdesát let oněch osm set let, je to škoda.

Oživujeme klášter smysluplnými aktivitami. Říká se, že když pečuješ o nějakou památku, tak největší šanci na dlouhodobý úspěch a udržitelnost, má to, když současné a budoucí funkce co nejvíc odpovídají těm historickým. Když uděláš ze zámku kasárna, tak to pravděpodobně nedopadne dobře. Když ale z kláštera, kde byla klášterní škola, uděláš vzdělávací centrum, je šance, že to bude fungovat. Tohle se snažíme rozvíjet. Vzdělávací, kulturní, uměleckou roli. Prostor kláštera má úžasný genius loci. Máme tam i ubytovací zázemí, kam se vejdou dvě školní třídy najednou. V klášteře pořádáme vlastní programy vzdělávání dětí, dospělých a pestrý kulturní program. Je to živé centrum tlukoucí s místem a zastupující město navenek.

Jak vás napadlo se do náročné obnovy kláštera pustit?

revitalizace-1-z-1Nebyl to žádný inteligentní plán. Umíš si představit, že máš dům s třemi sty místnostmi, přijdeš do něj a řekneš: tak tohle opravím? To bys musel být blázen. Vznikalo to nenápadně a postupně. Naše továrna vyrábí filtrační desky a vyrostla na moravských a českých vinařích, protože jsme je uměli zásobovat. Díky tomu, že jsme byli doma silní, mohli jsme začít exportovat a firma začala růst. Tak jsme se rozhodli podporovat prestižní vinařskou soutěž Národní salón vín, která se odehrává ve Valticích.

Zároveň jsme chtěli přinést trochu vinné kultury i do Broumova, který je jinak veskrze pivařský, nejen proto, že tu sídlí prastarý pivovar. Hledali jsme prostory, kde bychom mohli udělat veřejnou ochutnávku vín a v předvečer udělat aukci vín pro pozvané a vybrat peníze do programu Máme rádi Broumovsko. Zeptali jsme se tehdejších správců kláštera, protože ten samozřejmě nešlo přehlédnout, když jsme hledali vhodné místo. Správci kláštera tenkrát částečně kývli, ale večerní část programu jsme museli udělat ve městě, v klášteře nás nenechali. Do města ale zástupci kláštera přišli, líbilo se jim to, a druhý rok už nás pozvali do kláštera. Pak to bylo jako sněhová koule. Když jsme kolem sebe s lidmi z neziskovky viděli ty příležitosti, co všechno by tam šlo dělat, tak nám přišlo líto je nevyužít.

Čím jste začali?

jz-20150422-184018Nejdřív jsme si pronajali klášterní zahradu, tenkrát v dezolátním stavu, ale posekali jsme jí, pustili jsme tam veřejnost a začali dělat menší divadelní představení, koncerty, výstavy. Když pak přišla šance klášter s pomocí dotace rekonstruovat, tak jsme nemuseli do žádosti psát, že když klášter zrekonstruujeme, tak začneme dělat tohle a tohle. Do žádosti jsme prostě napsali, co všechno děláme a že když se rekonstrukce podaří, tak to budeme dělat ještě líp.

Vždycky v legraci říkám, že naším cílem nebylo rekonstruovat, a právě proto se nám ta rekonstrukce podařila. Šlo to totiž krok po kroku: od malé akce s vínem přes zpřístupnění zahrady a výstavní síně či divadélko pro děti až po velikou rekonstrukci nebo třeba galerii současného umění. A líbí se nám, že se na naše aktivity v Broumově nabalují další. Jestli někdo založí další galerii, tak jen houšť.

Jaký máte další plán?

Nemám plány. Mám vizi vybudovat z Broumova – nejen díky projektu v klášteře – kulturní metropoli, místo setkávání inspirativních lidí, radostné místo pro život i výlet. Pro mě je ale cesta důležitější než ten cíl: když děláš věci správně a věříš tomu, tak výsledek dřív nebo později přijde. Dobré věci potřebují čas. Podle toho se chovám celou dobu, i když člověk musí být hodně trpělivý. Když jsem byl teenager a moc mě nechtěly holky, tak mi táta vždycky říkal: „Čím víc je budeš chtít, tím míň budeš úspěšný. Až se uklidníš a nebude na tobě vidět, jak moc chceš, tak je pro ně budeš zajímavější.“

To je princip, který funguje i v byznyse, s penězi, se vším. Čím víc toho chceš, tím míň toho máš. Anebo taky: nechceš-li moc, i maličkost ti udělá radost.

16. 10. 2016

 

RUBRIKY: