I umělec je dárce

Jak se vyvíjí podpora umělců v zahraničí a jak se kulturnímu mecenášství daří v českých podmínkách, jsme se zeptali Martiny Bulákové, která na toto téma vede diskuze Art Match.

Národní galerie nedávno otevřela téma soukromé dárcovství výstavou rozestoupenou ve všech jejích palácích. Galerie Rudolfinum si může gratulovat k získání významného donátora Nadačního fondu Avast, který jí pomohl otevřít pro veřejnost zdarma výstavu nazvanou Loni v Marienbadu. Do Prahy se začátkem září sjeli manažeři kulturních institucí od České filharmonie přes Moravskou galerii, DOX, Archu až po Jatka 78 na konferenci, kterou vedli experti na kulturní management z DeVos Institute of Arts Management při Marylandské univerzitě. Během čtyř dnů českým manažerům američtí odborníci radili, jak získávat a kultivovat vztah s mecenáši. Po 90. letech, kdy v českém kontextu nově bohatí obohacovali především sami sebe, přichází velkorysejší doba, z které může bohatnout i společnost. A to zejména kulturně a intelektuálně.

Kulturní filantropie v českém prostředí zažívá jisté vzkříšení a stává se velmi diskutovaným tématem. Kulturní instituce, které se bez soukromých zdrojů neobejdou, ať se nám to líbí nebo ne, posilují snahy získávat donátory na svou stranu. Vzorem pro nejen česká, ale i evropská muzea je bezpochyby britská Tate, která je dnes státem financovaná už jen ze třetiny. Zbytek tvoří efektivní a etický systém dárcovství od mecenášů, jejichž příspěvky spravuje nadace Tate. Podle výroční zprávy za roky 2014/2015 v těchto letech stoupl počet členů na rekordních 116 000. Z členství muzeum získalo v daném období rekordních 10,5 milionu liber, z nichž zafinancovalo například akvizice uměleckých děl, péči o stálou sbírku či výrobu časopisu Tate Etc., jehož náklad přesahuje 120 000 výtisků. Od roku 2012 má Tate i akviziční radu pro Rusko a východní Evropu, kde jsou zastoupeni i čeští a slovenští sběratelé umění.

Něco výjimečného

Financování příspěvkových organizací ministerstva kultury pouze ze státního rozpočtu se stává i v českém prostředí čím dál méně myslitelné. Podmínkou úspěchu kulturních manažerů a ředitelů muzeí je však schopnost oslovit a zaujmout nadace, banky, korporace či průmysl. Bylo by naivní myslet si, že za tím není usilovná a dlouhotrvající práce a schopnost o dar požádat a následně vztah s dárcem dále rozvíjet. Klub mecenášů se chystá založit i státem podfinancovaná Národní galerie v Praze. „Budeme se setkávat s partnery a nabízet jim něco výjimečného,“ uvedl v diskusi uspořádané letos v únoru Aspen Institutem ředitel galerie Jiří Fajt. Chce například mecenáše provázet procesem přípravy výstavy. „S těmi nejvěrnějšími jsem připraven jezdit do zahraničních muzeí a sjednat jim přístup tam, kam by se sami nedostali. Takto se na západě běžně s mecenáši pracuje,“ podotkl Fajt. Národní galerie zatím těží z podpory zejména Komerční banky či několika málo mecenášů. Například bez podpory od manželů Pudilových by se neobešla výstava Aj Wej‑wejova Zvěrokruhu.

Individuálních donátorů přibývá, stejně jako soukromých výstavních institucí, které si budují movití sběratelé, kteří se chtějí svou sbírkou prezentovat navenek. Zmínění Pudilovi chtějí v Praze během pár let otevřít vlastní kunsthalle, J & T Banka podporuje Cenu Jindřicha Chalupeckého, PPF Petra Kellnera zase Galerii Václava Špály, Ateliér Josefa Sudka a Fotograf Gallery, Erste Bank galerii Tranzitdisplay… a například galerii DOX podporují Karel Janeček, Václav Dejčmar a Zdeněk Bakala.

Rozvíjet kulturní donátorství v českém prostředí se snaží také nadační fond Bohemian Heritage Fund, který sdružuje movité lidi se zájmem o kulturu. „Podpora kultury a umění vede k celkové kultivaci společnosti, a to i v hospodářských vztazích a ekonomice,“ prohlásil zakladatel nadace Pavel Smutný. Recept na to, jak získávat pro kulturní a umělecké projekty dlouhodobé podporovatele, nikoliv jen jednorázové dárce, spočívá podle něj v sofistikovaném průzkumu terénu a vytipování si potenciálních mecenášů. „Zjistíte si o nich co nejvíc informací, pak se na ně cíleně zaměříte a pracujete s nimi. Posíláte jim přání k narozeninám a květiny manželce, pořádají se VIP akce, cesty, večeře v palácích, na scéně divadla a podobně,“ popisuje praxi Smutný v rozhovoru pro kulturní čtrnáctideník A2 (12/2016) a dodává: „Američané to milují a jsou za to vděční, protože to dodává smysl jejich bohatství, propůjčuje jim to určitou aristokratickou prestiž, kterou by jinak neměli. Do jisté míry to platí i o českém prostředí. To je ale rezervovanější a morálka je tu trochu jinak nastavená. Naše cesta, jak rozšiřovat řady mecenášů, vede od ucha k uchu – lidé si navzájem doporučí, co jim připadá hodnotné a zajímavé.“

Seznamte se

Mé přesvědčení, že česká kulturní filantropie zaznamenává širší společenský zájem, pramení také z osobních setkání s donátory, kteří pravidelně přijímají mé pozvání do diskuse o kulturní filantropii nazvané Art Match. Tyto diskusní středeční večery organizované Aspen Institutem Prague v hotelu Emblem na pražském Starém Městě mají za cíl propojovat ty, kteří rozvoj kreativity a umění podporují (nebo by chtěli), s těmi, kteří se uměním aktivně zabývají.

Páté diskuse z cyklu Art Match na téma podpory mladých umělců se zúčastnili sběratel umění Alberto di Stefano a kurátor mezinárodní ceny Start Point Pavel Vančát.

Páté diskuse z cyklu Art Match na téma podpory mladých umělců se zúčastnili sběratel umění Alberto di Stefano a kurátor mezinárodní ceny Start Point Pavel Vančát.

První diskuse, která se uskutečnila v červnu 2015, se vedle zmíněného Pavla Smutného zúčastnil také dlouholetý ředitel Nadace Via Jiří Bárta a výtvarník Čestmír Suška. Zatímco Suška hovořil o schopnosti umění darovat a Smutný o významu filantropie pro společnost a pro samotné donátory, Bárta se zaměřil na fakta a čísla vycházející z posledního průzkumu na téma filantropie a dárcovství, který Nadace Via připravila ve spolupráci s agenturou STEM. „Dle daňových přiznání pošlou jednotlivci na dobrovolné účely ročně 1,5 miliardy korun, firmy pak ještě další 2,5 miliardy. Celková částka je však nejspíš ještě vyšší, neboť ne všichni tyto výdaje na daňová přiznání uvádí. Celkově se tedy jedná o přibližně 5 až 6 miliard korun ročně,“ číslil Bárta a dále poukazoval na to, že právě kultura a umění jsou čtvrtým nejčastějším a nejoblíbenějším tématem mezi tzv. společenskou elitou.

Přestože trend dárcovství se čím více rozvíjí i v Evropě, za nejlepší vzor jsou stále považované Spojené státy. „Americké dárcovství představuje 2,2 procenta HDP. Kdyby se tahle věc stala v Čechách, tak bychom dohromady dali 80 miliard korun ročně. Byly by to obrovské peníze. V USA hraje také důležitou roli ohromná tradice svépomoci. Než půjdu za státem, institucí, obcí, tak se rozhlédnu kolem sebe. Celá země takhle vznikla. To je hluboce zakořeněno, stejně jako u nás je hluboce zakořeněné to, že spoléháme na stát, který koneckonců od nás

přece vybírá daně. Amerikou nikdy nebudeme, nicméně podívejme se, jak roste dárcovství v Čechách: HDP narostlo od roku 2000 do roku 2013 1,67×, průměrná mzda 1,9× a dárcovství 2,9×,“ popsal Bárta.

Peníze, ale svobodu

Vztah mezi dárcem a obdarovaným nemusí být jednoduchý. Je třeba ho neustále reflektovat a kultivovat z obou stran. Častým předmětem konfliktu bývá fakt, že se mecenáši chtějí zapojovat do procesu tvorby. Je to vlastně přirozené, jen je třeba najít přiměřenou hranici, aby mohl umělec ještě stále svobodně tvořit. Řešením mohou být právě nadace, různé organizace či galeristé jako prostředníci, kteří pomáhají oběma stranám jejich občas odlišné představy sbližovat. Lepší komunikace se dnes očekává i od samotných tvůrců. „Jako umělec jsem často v pozici toho, kdo žádá. S tím, jak stárnu a stávám se díky svým aktivitám známějším, jsou moje vize čím dál nákladnější. Proto, abych získal nějaké prostředky, platí, že nestačí přijít s nataženou rukou,“ říká sochař Čestmír Suška. V Řeporyjích u Prahy již několik let pracuje na rozvoji uměleckého centra a místa setkávání Budec. Trvá na tom, že „sami umělci jsou v podstatě často dárci, protože svou prací přímo obohacují společnost. U větších a složitějších projektů je navíc potřeba věnovat nejen svůj čas a talent, ale například i vlastní finanční prostředky. Umělecké dílo se tak zároveň stává i jejich vlastní investicí.“

Šestá diskuse z cyklu Art Match byla věnovaná podpoře Národní galerie. Pozvání přijali genergální ředitel NG Jiří Fajt, ředitelka moderních sbírek Milena Kalinovská a dlouholetý podporovatel NG Peter Vajda.

Šestá diskuse z cyklu Art Match byla věnovaná podpoře Národní galerie. Pozvání přijali genergální ředitel NG Jiří Fajt, ředitelka moderních sbírek Milena Kalinovská a dlouholetý podporovatel NG Peter Vajda.

Samostatnou kapitolou jsou individuální formy dárcovství a crowdfunding, který se dnes naplno rozvíjí. V Londýně je běžné, že vedle vstupného můžete muzeu věnovat dalších třeba pět liber nebo přispět na konkrétní projekt v rámci crowdfundingové kampaně. Že se dobře cílená kampaň může povést, dokazuje například crowdfundingový projekt veletrhu Art Basel. Ve spolupráci s britským leaderem crowdfundingu, digitální platformou Kickstarter se na podporu nekomerčních uměleckých projektů a organizací vybralo od roku 2014 přes 2,3 miliardy dolarů. Podpořeno tak bylo například současné umění v Kolumbii, Barmě, Nigérii či na Blízkém východě. V českém prostředí je to crowdfundingový portál Hithit. Jakým způsobem by se dal využít i pro podporu příspěvkových organizací ministerstva kultury, se chystám zjistit v další diskusi z cyklu Art Match. Zatím je jasné, že dárcem dnes nemusí být jen bohatý člověk. Koneckonců, filantropie je láska k lidem. A dělat něco pro druhé lze vždy, i bez větších finančních prostředků.

Martina Buláková (1981)
vystudovala estetiku a teorii umění na pařížské Sorbonně. V letech 2006–2009 pracovala jako výtvarná redaktorka v MF Dnes. V letech 2009–2014 žila a pracovala v Paříži pro mediální skupinu Le Monde, v redakci týdeníku Courrier International. Dnes je na volné noze, pravidelně přispívá do sobotní přílohy LN Orientace. Je iniciátorkou a moderátorkou debat o kulturním mecenášství Art Match, pořádaných Aspen Institutem Prague a Emblem Hotel Prague.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / podzim 2016.

RUBRIKY: