I Superman se trápí

_MG_4665čbKdyby neměl krušné dětství, asi by „jen“ sportoval, říká o sobě Tomáš Slavata, talentovaný triatlonista a filantrop, jehož životním cílem je dávat opuštěným dětem naději. A přesvědčit je, že je v jejich silách ovlivnit svůj osud.

Míváte až 70 besed pro děti z dětských domovů a základních škol ročně, není náročné opakovat tolikrát svůj příběh?

I když ho vyprávím pořád dokola, pořád vidím, že to má smysl. Má smysl potkat alespoň jedno dítě, nebo dvě. Najít ty, co potřebují povzbudit, podat ruku. Ony si dost často o pomoc neumějí říct. Proto je hledám. Nejsou to děti, které si řeknou, co potřebují. Ale ty, které mají tak malé sebevědomí, že se bojí ozvat.

Co dětem říkáte?

Vyprávím jim o malém klukovi, který žil v rodině, jež nefungovala. Tátu jsem nepoznal a máma měla své problémy, které řešila alkoholem. Já byl hyperaktivní dítě, raubíř, měl jsem spoustu energie. Jednou, jako osmiletý, jsem šel na tramvaj na Malé Straně. Ujela mi před nosem. To mě hrozně naštvalo, a tak jsem se rozhodl, že ji doběhnu. Rozběhl jsem se ke stanici Hellichova, tramvaj zatím zastavila na semaforu. Já běžel jak o život. A skutečně jsem ji předběhl. Z tramvaje vystoupil pán, který mě celou dobu pozoroval. Pochválil mě. Od té doby jsem běhal vedle tramvaje a čekal na pochvalu. Běhal jsem a běhal, až si ve škole všimli, že jsem v běhání dobrý. Nevěděli, že jsem měl za sebou „dobrý trénink“. Přihlásili mě na atletický závod a já najednou vyhrál běh na 800 metrů. To mi dodalo sebevědomí, neměl jsem sice dobré oblečení, koktal jsem, ale najednou jsem byl v něčem nejlepší, a tím jsem si vydobyl respekt u spolužáků.

Začal jste sportovat profesionálně, co pro vás sport znamená?

Mohu díky němu vybít přebytečnou energii. Vždycky, když jsem běžel, mohl jsem zapomenout na všechno, co se děje doma. A čím mi bylo hůř, tím víc jsem si ve sportu nakládal. A pak, svými výkony jsem na sebe strhával pozornost. A to byl pocit, který jsem potřeboval zažít. Už jsem nepotřeboval dělat lumpárny.

DD Krompach a TomášByl jste sám ještě kluk, když jste adoptoval děti své sestry, vybavujete si moment, kdy jste si pro ně přijel?

Úřady mi zprvu moc nedůvěřovaly, měly špatné zkušenosti s naší rodinou. Trvalo celkem dlouho, než jsem je přesvědčil. Den, kdy jsem si pro synovce přijel, si vybavuji naprosto přesně. Na to se nedá zapomenout. Vím dokonce, co jsem měl tehdy na sobě. Upnuté bílé triko, tělo vysekaný, tak to nosím, jako sportovec. Černé kalhoty. Kluci zrovna měli po vysvědčení, bylo 29. 6 2001 a byl krásný den.

Bylo vám jedenadvacet, věděl jste, do čeho jdete, že se budete muset naučit i vařit a prát?

Takové věci se člověk naučí nějak přirozeně, stejně jako se to naučí dívka, které se narodí dítě. Nedávno jsem byl na konferenci, kde si ženy stěžovaly, jak jsou muži k ničemu, jak kolem nich všechno plyne, jako by se jich domácnost netýkala. Ale já se zeptal: „A kdo ty kluky vy‑ chovává?“ Myslím, že tohle je v českých domácnostech špatně nastavené, dívky se učí všechny praktické věci a klukům se vštěpuje, že jednou budou vydělávat. To není dobře. Ale vám to šlo…

Ale vám to šlo…

Já jsem se rozhodl, že klukům vytvořím to, co jsem sám nikdy nezažil, co chybělo i mně. Každý z mých sourozenců má jiného tátu, já sám jsem byl spíš takové dítě ulice. Moje nejstarší sestra situaci, ve které jsme vyrůstali, nezvládla, první dítě měla v šestnácti, sama byla ještě dítě. Snažila se na to, co žije, nemyslet a ponořila se úplně do jiné reality, do drog. Já jí to nevyčítám. Bylo to těžké. Dítě jí odebrali a já po něm začal pátrat. Pak jsem zjistil, že kluci jsou dva.

A podařilo se vám vytvořit rodinu. Říká se, že děti v dětských domovech mají vše, nač si vzpomenou, ale chybí jim láska.

Dětské domovy se hodně snaží. Vždycky říkám, že než je někdo začne kritizovat, ať si tam zajede. Mně spíš vadí, jak se vždycky na Vánoce lidé zblázní a jdou nakupovat dárky pro děti z domovů. Někteří jim kupují i iPhony. Proč? Děti si nakreslí obrázek, co chtějí, a to pak očekávají. Někdy se to dá vyřídit i po internetu. Lidé jedním kliknutím koupí dárek, zahojí si na konci roku své svědomí a myslí si, jak pomohli. Ale nezajímají se o to dítě. Nakupují drahé věci, aniž by se pídili, zda si to to dítě zaslouží, aniž by znali jeho příběh. Je to nevýchovné a lidé z domovů s tím někdy bojují. Kdyby se tak někdo zeptal přímo jich, jestli třeba nepotřebují novou pračku nebo jestli jim na něco urgentního nechybí peníze. Na něco, co ty děti skutečně potřebují. Věřím tomu, co dělám. A nechci, aby má pomoc byla závislá na tom, zda mi lidé přispějí nebo ne.

Vidíte tolik dětí, které si neví se svým životem rady. Netrápí vás to?

Třeba mladší z kluků, kterého jsem vychovával, Tomáš, se vydal svým směrem. Směrem, kterým šla moje máma, moje sestra. Ale já mu to nemám za zlé, třeba to jednou sám bude chtít změnit. Vím, že to muselo být pro něj těžké, když se se mnou srovnával. A moje sestra, která se teď hodně snaží, se pořád pere s tím, že byla jinde, když ji kluci potřebovali. Vždycky dětem v domovech říkám: Je to na vás, můžete sedět a jen na děcák nadávat. A vymlouvat se na to, jak jste se měli špatně. Anebo vstát.

Prodal jste byt, abyste mohl dětem z domovů a problémových rodin pomáhat, sám jste se odstěhoval na ubytovnu. Člověk by čekal, že jako dítě z nestabilní rodiny budete hledat zázemí. Mám tomu rozumět tak, že jste investoval do vztahů?

Ano, protože nepotřebuji mít Ferrari, do kterého se ani kolo nedá složit. Nepotřebuji umřít s miliardou na kontě. Peníze mě neučiní šťastným. Zrovna to, že jsem prodal byt, na hodně lidí zapůsobilo a nakonec mi známý nabídl, že má dům a že když se o něj budu starat, nechá mě tam levně bydlet. Takže mám hezké bydlení a ještě můžu něco udělat pro druhé. Říkal jsem si, že nemůžu čekat, až mi někdo dá sponzorský dar, abych mohl rozjet něco velkého. Lidí, kteří natahují ruku, je spousta. Ptám se jich: „Když na váš plán neseženete peníze, budete na něm i tak pracovat?“ A oni, že ne. Jenže já to mám obráceně, když se do ne‑ čeho pustím se vší energií, inspiruju i ostatní. Třeba jsme si s přítelkyní půjčili půl milionu korun, abychom mohli dětem rozdat kola. Vše splácíme a máme radost, že jsme dětem, které jsme našli, dali to, co skutečně potřebují. Ano, mohli jsme si koupit krásné auto, ale to by nám tu radost nedalo. A má to výsledky! Jeden kluk už parádně závodí a jiný zase na tom kole denně jezdí do práce, stalo se součástí jeho života. Já nechci vychovat stovku cyklistů. Ať ale zkusí jít za svým vlastním cílem a snem.

Jak to tedy chodí, jste sportovec, máte sponzory?

Pod názvem Atletika Tábor jsem u nás v Řepích otevřel atletickou školu, děti platí poplatky. Ty jsou na provoz. Ale když na ně někdo nemá a nechodí jen proto, že si to rodina nemůže dovolit, zaplatím je za ně já. Sám pracuju jako trenér. Rozjel jsem tréninkové kempy pro děti z problematických prostředí a triatlonové závody pro děti, těch se účastní děti z dětských domovů i veřejnost. Bývá to kolem padesáti akcí ročně. Slavata Triatlon Tour je jen jednou z nich. Mám partnery, kteří moje aktivity podporují. Nejsem člověk, který píše do firem, ale pokud je práce dobrá, své lidi si najde. Pokud někoho zaujme, co dělám, a chce pomoci, jsem za to rád. Lidé vidí, kolik času a peněz tomu dávám, a řeknou si: „Přidám ruku k dílu.“ Věřím tomu, co dělám. A nechci, aby má pomoc byla závislá na tom, zda mi lidé přispějí nebo ne.

Máte zrovna za sebou výzvu Běžím domů. Proč Běžím domů?

Protože ať je den jakýkoli, stejně večer dojdeme domů. Rozhodl jsem se, že v sedmi dnech zkusím zvládnout 2× Iron‑ mana, 2× polovičního Ironmana, Krušnomana a na závěr si dám ještě Pražský maraton. Takže v jednom týdnu uplavu 11,4 kilometrů, na kole ujedu 620 km a uběhnu 188 kilometrů.

Chtěl jste se odrovnat?

Říkal jsem si, že můj příběh je už pro některé děti těžké sledovat, už mě vidí jako takového supermana. Chtěl jsem jim ukázat, že i moje cesta je těžká. Díky sportovním hodinkám mohli lidé sledovat můj boj online. Byla to hotová reality show, kterou sledovalo na padesát tisíc fanoušků. Děti viděly, že i já mám krize, že se trápím. A fakt mi bylo dost zle, nemohl jsem spát, měl jsem problémy se žaludkem, achilovky mě bolely. Kolegové mi říkali, ať neblbnu, že se odrovnám na celou sezonu. Ale já si říkal, na co se odrovnám? Dětem se přece budu moci věnovat tak jako tak. Víte, kdybych neprožil, co jsem prožil, asi by pro mě byly nejdůležitější sportovní výsledky. Ale pro mě jsou hlavní ty děti a nechci, aby vyrůstaly v bezmoci jako já.

A ta výzva, přinesla dětem kromě inspirace i něco jiného?

Chtěl jsem udělat něco šíleného, možná se ujistit, zda jsem pořád dost silný. Chtěl jsem na sebe zase přitáhnout pozornost a při té příležitosti prodat co nejvíc triček. Výtěžek zase půjde na děti. A třeba se nám podaří i nastarovat e-shop. Chtěl bych, aby lidé hrdě nosili trika a mikiny, které nesou můj příběh, moje logo. Výzva Běžím domů pro mne byla ale i symbolickým uzavřením jednoho období v životě. Třeba se i díky ní myšlenka, jak pomoci dětem v složité situaci, dostane k lidem. Moje story je o rodině, která je dítěti oporou na jeho cestě k dospělosti. Která mu ukáže směr. A výzva Běžím domů je, doufám, krásnou ilustrací mého příběhu a toho, za co celý život bojuji.

Vaši synovci už jsou dospělí, že?

Ano, ale já jsem mezitím adoptoval další dva kluky.

Otrokovice Moraviaman 2Tomáš Slavata (1979)
profesionální sportovec, triatlonista, filantrop.
Pochází z neutěšeného rodinného prostředí. Ve sportu se vypracoval na vrcholovou úroveň, v roce 2009 reprezentoval ČR na mistrovství světa v triatlonu. Svůj život však zasvětil pomoci dětem z dětských domovů a sociálně slabých rodin. Pořádá na padesát sportovních akcí ročně, mezi nimi Slavata Triatlon Tour. Založil atletický oddíl v pražských Řepích, kde děti trénuje. Objíždí dětské domovy a základní školy, kde vypráví svůj inspirativní příběh. Adoptoval své dva synovce a posléze další dva chlapce. S Rostislavem Novákem založil projekt „La Putyka – Inspirace dětem“, který se zabývá novým cirkusem, tancem a akrobacií. Za svou neúnavnou práci byl oceněn například Mezinárodním olympijským výborem, Českým klubem fair play, ale i Nadací Via, od které získal titul Srdcař roku. Více na www.tomasslavata.cz.

 

RUBRIKY: