I filantrop se musí učit

O schopnosti každého měnit svět, o čem se mluví v bohatých rodinách a proč i movitý filantrop potřebuje oddychový pobyt, vyprávěla Umění darovat Melissa Durda, ředitelka programu Synergos Global Philanthropists Circle.

Drobná a nesmírně sympatická Američanka Melissa Durda žije v Praze, ale intenzivně létá po celém světě. Jejím denním chlebem je propojování těch nejvýznamnějších filantropů na všech kontinentech, pečuje o ně a radí jim v nesnázích v klubu zvaném Global Philanthropists Circle (GPC), projektu institutu Synergos, neziskové organizace založené Peggy Dulanyovou, členkou rodiny Rockefellerů.

Kdy jste stála poprvé tváří v tvář filantropii?
Od dětství jsem pomáhala při charitativních akcích a na střední škole starým lidem v sousedství. Pracuji v neziskovém sektoru vlastně po celou svoji kariéru. Na počátku mě zaujaly dvě věci, jednak kolik toho dokáže individuální dárce, a jak účinný může být jeho dar, a pak jak málo se o filantropii mezi lidmi ví, jak málo informací o neziskovém sektoru individuální dárci mají. Pro SynergosGlobal Philanthropists Circle jsem začala pracovat v roce 2004. Tehdy filantropie nebyla vůbec tak rozší­řená jako dnes.

Dokážete filantropa odhadnout při prvním setkání?
Neexistuje definice, jak vypadá dobrý filantrop. Především musím ale zdůraznit, že každý může měnit svět. Nemusíte být příliš bohatý, každý má na světě svou roli, jak může společnosti pomoct. I movití filantropové se musí naučit, jak s finančními prostředky ve filantropii správně zacházet. Seznamujeme je s něčím, čemu říkáme filantropická cesta. To, že se někdo filantropicky angažuje dvacet let, nemusí znamenat, že na to jde strategicky dobře. Každopádně to musí být někdo, kdo má velké srdce a chce něco dokázat. Musí to být lidé, kteří se rádi učí a sdílejí své zkušenosti, nemohou to být lidé typu „já vím všechno nejlíp“.

Melissa Durda v hovoru s Williamem Gatesem st., správcem Nadace Billa a Melindy Gatesových, na schůzi GPC.

Melissa Durda v hovoru s Williamem Gatesem st., správcem Nadace Billa a Melindy Gatesových, na schůzi GPC.

Global Philanthropists Circle (GPC) je celosvětový jedinečný klub bohatých filantropických rodin, který funguje při neziskové organizaci Synergos založené v roce 1986 Peggy Dulanyovou, filantropkou a dcerou Davida Rockefellera. GPC vznikl v roce 2001 jako podpora zhruba stovky filantropických rodin. Členství je pouze na pozvání, s ročním členským poplatkem.

Ve který moment tedy potenciálního filantropa oslovíte?
Oslovujeme všechny, i ty, kterým se ve filantropii nesmírně daří a věnují spoustu peněz. Ti mohou okolí sdělit, jak to dělají, jaké byly jejich kroky, úspěchy, čeho se vyvarovat. Vytváříme komunitu, kde si filantropové pravidelně vyměňují zkušenosti.

Jak to organizujete?
Pořádáme spoustu eventů, malá setkání o deseti lidech i velká o sto dvaceti, tedy všech našich filantropů. V našem Kruhu máme sto filantropických rodin z celého světa. Také s nimi jezdíme na tzv. learning journeys, naučné cesty. Snažíme se během nich propojovat všechny sektory, tedy témata, aby byl systemický dopad co největší. Máme po celém světě velice širokou a hustou síť kontaktů. Takže se naši filantropové například v Jižní Africe, kam jedou poznat více místní zdravotnictví, nesetkávají jen s lidmi v nemocnicích, ale i s ministry, vládními představiteli, podnikateli, diplomaty, aby získali celkový pohled na to, co se v té zemi děje. A také s místními filantropy. Je to užiteč­né pro obě strany, místní si občas mohou myslet, že problém řeší nejlépe, přístup zahraničních hostů zase může být příliš formalizovaný. Pravidelně takhle cestujeme do Číny, na Kubu, do Indie, Jižní Afriky, Mexika, Brazílie i jinam.

Pracujete s filantropy roky, takže určitě řešíte i jejich rodinné vazby, že?
Ano, jde o rodinnou filantropii, kdy do aktivit vstupují mladší generace. Zabý­váme se tím, čím ty rodiny, řešíme jejich strategii, komunikaci, vzděláváme mladší generace. Propojujeme i vrstevníky mezi sebou. Když některá z rodin něco řeší, můžeme ji spojit s pěti dalšími rodinami, kde se řešil stejný problém, zorganizujeme jejich setkání. Také si děláme zápisy, jak jednotlivé rodiny věci řeší, aby jejich zkušenosti a řešení mohli využít jiní.

Která z rodin je úspěšná ve filantropii po generace?
Mě hned napadá rodina Rockefellerů. Dnes devětašedesátiletá Peggy Dulanyová často mluví o roli, jakou filantropie hrála v její rodině, už když vyrůstala. Všichni její sourozenci jsou ve filantropii aktivní, baví se o tom u jídelního stolu. Dalším příkladem je rodina Hewlettů – spoluzakladatele firmy Hewlett–Packard Williama Hewletta. Existuje Hewlittova nadace, kterou řídí lidé mimo rodinu, ale rodina si založila ještě vlastní rodinnou nadaci, kde se setkávají všichni členové. Každý z nich dostal vlastní díl koláče, o který se stará. Angažují se hlavně v oblasti životního prostředí, přírody, ale také v ženských tématech, ve vzdě­lávání dívek. I ženy, které se do rodiny přivdají, dostávají v nadaci svůj díl, což není úplně běžné. Vzájemně se tak spojují ke spolupráci, spojují svoje díly, aby jejich práce měla nějaký dopad.

Žijete v Praze, jak jste se tu ocitla?
Přijela jsem sem jako univerzitní studentka. Zůstala jsem tu přes léto v roce 1993. Jeden z mých profesorů ve Virginii byl Čechoslovák, který získal v restituci zámek a otevřel tam letní seminář. Tehdy tu byla spousta Američanů. Několik let jsem pracovala na projektu Open Society Institute, který vznikl při Středoevropské univerzitě, když byla ještě v Praze. Můj manžel je Čech. Přestěhovali jsme se do USA a já začala pracovat pro Synergos. A v roce 2008 jsme se přestěhovali zpět do Prahy a já nastoupila na filantropický program Fora 2000 Václava Havla. Když jsem začínala, bylo složité najít českého filantropa, který by na setkání veřejně vystoupil. Teď s nadšením sleduju, jak počet Čechů­ ­filantropů roste. A právě tady je velká příležitost ke spolupráci a ke vzájemné­mu propojování.

Tím propojovatelem jste vy?
Ano. Řeknu vám hezký příklad. V Jižní Africe máme rodinu, která má přístup k satelitní televizi. Díky ní se podařilo zahájit vysílání školních lekcí pro děti, které žijí ve vzdálených vesnicích a na samotách. Díky televizi mohou šířit informace o zdraví a vzdělání i vzdáleným lidem. Máme také rodinu na Filipínách, která vlastní televizní stanice a rovněž je používá k šíření vzdělávání na vzdá­lené ostrovy. Prostřednictvím členství v Global Philanthropists Circle a sítě kontaktů jsme je propojili.

Přijde za vámi filantrop, že s něčím není spokojený?
I to se občas stane. Snažíme se prozkoumat, co je problémem. Může mít například dojem, že projekt, do kterého vložil peníze, neměl tak velký dopad, jak si představoval. Také se může stát, že člověk očekává, že když rozjede svůj filantropický program, jiní se k němu přidají, a ono se to nestane. Snažíme se je propojit s ostatními členy Global Philanthropists Circle, ale nemůžeme na nikoho naléhat. Také s nimi mohu řešit téma bohatství v rodině. V Londýně máme rodinu, ve které se se mnou radí otec, kam věnovat miliony, ale neví, jak o tom říci svým synům. Jeho synové dokonce ani neznají přesnou výši rodinného majetku. Také jsem ho propojila s členy jiných rodin, aby si v soukromých rozhovorech řekli, jak se o majetku dá mluvit s mlad­šími generacemi. Bohatí filantropové jsou také neustále oslovováni, aby něco podpořili. U nás v GPC se jim to neděje.

Spolupracujete s českými filantropy?
Byla jsem s nimi ve větším spojení, když jsem pracovala pro Forum 2000. Znám se s Liborem Malým, který se našich setká­ní účastní, jeho rodina je členem GPC.

Čemu se filantropové věnují nejraději?
Na to existují celé studie. Celosvětově asi nejvíc filantropů věnuje peníze na vzdě­lání. Globálně řada lidí podporuje ženskou otázku a vzdělávání dívek. A také vytváření pracovních míst, například ve Španělsku nebo na Blízkém východě. Nejtěžší sektory jsou ty, které vyžadují opravdu dlouhodobé investice. Třeba právní pomoc. Lidé rádi vidí přímější dopad. Advokacie je dlouhodobá věc a její dopad nemusí být tak zřetelný.

A když filantropovi dojde motivace?
Pořádáme pro naše filantropy také retreaty, odpočinkové pobyty jednou do roka v Montaně na ranči Peggy Dulanyové. Tady mají filantropové šanci více porozumět sobě samým. Mohou tu přemýšlet, co vlastně chtějí, co je realistické. Jedna belgická filantropka se cítila na našich setkáních nejistá, byla nováček. Po pobytu mi řekla, že jsme jí dali křídla, že už si je jistá, co chce dělat.

Melissa Durda_headshotMELISSA DURDA (1972) je ředitelkou v Global Philanthropists Circle při Synergos, celosvětové neziskové organizaci, která sdružuje filantropy a snaží se pomoci s problémy chudoby a vzdělávání. Má na starosti oblast Evropy a Blízkého východu. Předtím vedla filantropický program Nadace Forum 2000 Václava Havla, který podporoval lidská práva, občanskou společnost a demokracii. Pro GPC pracovala rovněž v New Yorku. Vystudovala mezinárodní vztahy na University of Virginia a Evropskou politickou ekonomii na London School of Economics.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / zima 2016/2017.

RUBRIKY: ,