Praotec českých mecenášů: František Antonín Špork

V jeho době byl každý bohatý člověk víceméně mecenášem. Patřilo to k dobré reputaci významných šlechticů. Jenže hrabě František Antonín Špork se ve své době vymykal nejen rozsahem svého mecenášství, ale často i směrem, kterým se jeho snahy upíraly.

Šporkové mezi šlechtu nepatřili dlouho. Jeho otec Jan pocházel z rodiny prostých sedláků. Udělal však zářivou kariéru v armádě, která tehdy snad jako jediná mohla splnit prostému člověku té doby „americký
sen“. Jan Špork začínal v armádě jako bubeník a skončil coby významný generál, který si dobyl ostruhy nejen ve třicetileté válce, ale hlavě v boji s Turky. Za statečnost v bitvě u Mogersdorfu roku 1664 mu byl udělen dědičný hraběcí titul. Za dřívější zásluhy už získal panství v Lysé nad Labem, a navíc si jako voják vydobyl nemalou válečnou kořist. Když tak jeho syn František ve dvaadvaceti letech přebíral panství, měl rozhodně na čem stavět.

Spory o literaturu

Někdy se tvrdí, že František Antonín Špork trpěl komplexy kvůli tomu, že jej stará šlechta nebrala kvůli jeho původu příliš vážně, tak se jí chtěl ve všem vyrovnat. Ať už to byla pravda či ne, hrabě Špork dokázal svou schopností spravovat majetek a zároveň ho rozumě využívat ve prospěch vědy, kultury, umění, ale
i prostých lidí, veškerou císařskou šlechtu té doby zastínit. Bezesporu největším jeho přínosem bylo mecenáštství tehdy významných umělců – sochaře Matyáše Bernarda Brauna, malíře Petra Brandla
či básníka Johanna Christiana Günhera. Braun pro něj vytvořil úžasné sochy, které jsou považovány za vrchol českého barokního sochařství a dodnes je mohou lidé obdivovat v Kuksu či Lysé nad Labem. Kuks se za Šporka stal mekou německého divadla široko daleko a vliv tehdejší divadelní dílny pod Šporkovým
patronátem se stal důležitou součástí dějin a vývoje evropského divadla.

Pozoruhodná byla i jeho činnost vydavatelská. V roce 1710 založil v Lysé nad Labem vlastní tiskárnu a mnoho knih z ní rozdával svým poddaným, aby se vzdělávali. Podle některých zdrojů vydal až dvě stě titulů. Mnohé z nich byly překlady z fancouzštiny. To byl ostatně jeden z důvodů jeho problémů
s církví. Knihy neposílal k církevní cenzuře a jezuitům byly některé překlady trnem v oku. O dva roky později tak byla tiskárna uzavřena na samotný císařův příkaz. V roce 1729 byla jeho kompletní knihovna zkonfiskována. Šlo o dvanáct plně naložených vozů. Zároveň s tím byl obviněn z kacířství. Nakonec vyvázl jen s pokutou a po letech zákazů a sporů se s jezuity usmířil. Mnohé jeho knihy ale zůstaly zakázány. O to se postaral samotný Antonín Koniáš.

Lesní roh a přítel Bach 

Velmi pokrokový byl jeho přístup k poddaným. Nejen že usiloval o to, aby se na jeho náklady vzdělávali a četli knihy, ale chránil je i před zlovůlí úředníků. Například se stávalo, že pokud úředníci měli s poddanými jednání, zvali si je na neděli, aby nezanedbávali poddanskou práci. Neděle totiž byla jediným volným dnem. Špork tuto praxi tvrdě postihoval a zakázal. Úřední den nakázal, aby byl v sobotu a v neděli mohli lidé odpočívat. Zároveň dost dbal na ochranu sirotků, aby jim ještě jako dětem nebyl rozkraden majetek po rodičích, a také nechával rozdávat obilí chudým na svých panstvích. Byl při tom ovšem dost přísný. Obilí nedostávali ti, kdo programově v minulosti odmítali pracovat. Těm se pomoci nedostávalo.

Špitál v Kuksu na dobové rytině z roku 1712.

Špitál v Kuksu na dobové rytině z roku 1712.

Pro chudé také založil Špitální nadaci hraběte Františka Antonína Šporka. Fungovat začala ale až po jeho smrti, respektive přesně rok po jeho úmrtí, kdy její existenci potvrdil osobně císař. Nadace měla na starosti špitál, který byl určen pro sto nemocných mužů bez majetku, kteří kromě péče a jídla dostávali i ošacení.
Časem se nadace ujali Milosrdní bratři. Nadace mimochodem fungovala až do roku 1949, kdy ji definitivně zrušili komunisté.

Nakonec zmiňme i Šporkovo angažmá v hudbě. Například založil loveckou
kapelu a Šporkův přínos hudbě ocenil i Johann Sebastian Bach, se kterým podle všeho vedli čirou korespondenci. Bach například poslal rukopisnou kopii partitury Sanctus ze své Mše h moll
Šporkovi do Lysé nad Labem. Špork ale hlavně přivezl do Čech lesní rohy a umění
na ně hrát. Své dva myslivce nechal hře na lesní roh vyučit v Paříži a zavedl jejich užívání během honů. Od té doby tak lesní rohy patří neodmyslitelně k české myslivecké tradici.

peter_johannes_brandl_001_cbFrantišek Antonín Špork (1662–1738)
byl český šlechtic, významný mecenáš umění ve všech jeho podobách, a také vydavatel a bouřlivák. Ve své tiskárně vydával tehdejší cenzurou neschválené knihy. Mnohé z nich byly proto jezuity zabaveny a zakázány. Staral se o své poddané nad tehdy
obvyklou míru a Špitální nadace, kterou založil, skončila až po druhé světové válce. Do Čech zavedl lesní roh. Podle některých informací koketoval se svobodným zednářstvím i jansenismem, morálně přísnou katolickou naukou, která měla velké nároky na mravní život věřících, což ale její následovníky vedlo ke kritice tehdejší církevní praxe.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / jaro 2015.

 

 

RUBRIKY: