Filantropie jako investice do civilizace

Proč dávat peníze na kulturu? Kultura, tak jako ostatní sektory naší společnosti, vyžaduje investici – investici můžeme chápat jako finanční prostředek, ale je to také gesto důvěry. Je to sounáležitost s naším okolím, jeho vývojem i osudem komunit, které utvářejí prostředí okolo nás. Tudíž investice do umění je investicí do nás samotných, do odkazu našich předků a do budoucnosti našich dětí. Filantropie je dlouhodobou investicí. Klíčem je uvědomit si opravdovou roli umělců v naší společnosti – protože jinak by byla naše civilizace neskonale ochuzená.

Umění je nástroj k civilizačnímu obrození. Součástí procesu je zbourání mýtu, že umělci vytvářejí jen krásu. Leonardo da Vinci (1452–1519) nebyl pouze neobvykle nadaným malířem, ale hlavně průkopníkem v oblasti anatomie, inženýrství a dalších věd, které rozšířily naše chápání okolního světa a zdokonalily lidské působení na zemi. Leonardova tvorba by se nemohla svobodně projevovat bez finanční podpory renesančního mecenáše jménem Ludovico il Moro (1452–1508). Intelektuální bohatství společnosti jde ruku v ruce s vývojem v umění jdoucím ruku v ruce s prosperitou finanční. Měli bychom začít vidět – nebo hledat – umělce, kteří dokážou aktivovat změnu v přemýšlení společnosti a umí nastavit náš pohled na věc z jiného úhlu. Pro svou činnost potřebují kapitál a finanční nástroje. Pohlížejme tedy na filantropii jako na kreativní kapitál.

Na západě, jmenovitě v USA, se filantropická kultura vyvíjí více než sto let na základech filozofie Andrewa Carnegieho, jehož manifest o privátním zisku na podporu obecného blaha tvoří stavební kámen americké společnosti a byl mu i přizpůsoben daňový systém. V Evropě jsme mohli vidět masovou podporu kultury ve Velké Británii během 90. let za vlády Tonyho Blaira. Americký přístup je postaven na uvědomění si, že kapitál je v lidech, zatímco v Anglii si díky podpoře umělecké sféry vybudovali identitu kulturně progresivní společnosti.

Umění zachraňuje

Anglosaské země nejsou ojedinělým příkladem fenoménu, kdy umění hraje roli v reinvenci společnosti, města nebo i životních hodnot. To se stalo ve městě Medellín v Kolumbii, dříve místu plném násilí, drog a nevzhledné městské krajiny. Nyní se o tom znovuzrozeném místě mluví jako o dalším epicentru uměleckého světa. Šlo zde o vybudování komunity, která byla vedena kreativní třídou podnikající v rozmanitých oblastech od umění po gastronomii. Tvůrčí lidé jsou budovatelé společnosti a mělo by být ve společenském zájmu umožnit jim přístup k finančním prostředkům. Umělecké praxe komentující aktuální dění a témata dokážou být ve větší koncentraci inkubátory nových myšlenek. Přísun peněz do umělecké sféry, do institucí i malých iniciativ, má dalekosáhlé souvislosti. Kulturní střediska vytváří pracovní místa, dokážou přilákat další investice do okolí, motivovat další podnikání, přivedou talent… Bylo by chybou předpokládat, že umění nezachraňuje životy. Uměním se dá investovat do dlouhodobého zlepšování kvality žití nejen jednotlivců, ale celého společenství, skrze edukaci a vytváření společenských hodnot. Mezi západními filantropy se začíná etablovat nový přístup: troufnout si investovat do experimentujících kreativních iniciativ a jakýkoliv výsledek brát jako důležitý poznatek nezbytný pro další vývoj. Samotný experiment je přínosnou zkušeností, vždy nabídne něco, co může inspirovat jiné.

V síti

Aby se začala angažovat generace Y nebo Z, je potřeba zohlednit, jak technologie a její komunikační možnosti mění principy filantropie. Generace přelomu tisíciletí reaguje na kampaně přes sociální média, která díky širokému uživatelskému fondu nabízejí větší stupeň transparentnosti. Sociální sítě jako Facebook nebo Twitter, přes které se často veřejnost dovídá o charitativních iniciativách, jsou interaktivní a lidé mohou své zájmy sdílet s ostatními. Šíří se tak pocit sounáležitosti a základna podpory roste. Objevuje se také trend, že samotné jméno organizace není takovou motivací jako věc, o kterou jde, a její specifika. Populárnější než dávat velkým organizacím, se v současné době jeví darování menším entitám nebo i jednotlivcům. Nemůžeme přejít příklad Kickstarteru, který spočívá v tzv. crowdfundingu, kdy jednotlivci z veřejnosti selektují a podporují věc, která je osloví. Umělci mohou také využít sociálních sítí pro zveřejnění svého projektu a požádání o podporu. Skrze sdílení přes Instagram nebo Facebook okruh publika exponenciálně narůstá – a tím i šance, že se najde ten správný investor, kterého umělcův koncept nadchne.

Filantropie je inteligentní cesta, jak podpořit vývoj ve společnosti a přispět k nějaké změně. Je to investice, která vyžaduje odvahu, ale na rozdíl od obchodní, spekulativní investice se podpora umění liší v tom, jak moc se dotýká nejen dárce, ale i celé komunity. Sponzorování uměleckých projektů nikdy nebude pouhým gestem marnosti, protože kreativita dokáže otevírat cestu k pokroku. Filantropie má své místo v dějinách lidstva, ale teď svět potřebuje, aby měla i jistou budoucnost. Díky otevřenosti a sdílení přes sociální sítě, jež jsou doménou porevolučních ročníků, vstupuje filantropie více mezi běžnou společnost, a propojuje tak potenciální sponzory s konkrétními iniciativami. A nakonec, do filantropie by měl být zapojen i stát a nastavit svůj systém tak, aby podporoval charitativní tendence svých občanů, například skrze asignaci daní. Přispívání do kultury by mělo být kolektivní, protože v umění je obsažen příběh národa.

Adéla Janíčková (1989)
vystudovala dějiny umění na New York University v New Yorku, kde se věnovala studiu modernismu a kurátorství a absolvovala několik stáží včetně v Museum of Modern Art (MoMA). Zajímá se o film, navrhuje výstavy a publikuje. Ve svém psaní se soustředí na podporu české kultury a je zakládající členkou spolku Hope Recycling Station, který propojuje českou uměleckou scénu se současným mezinárodním děním v kultuře. Působí v Praze ve společnosti Lasvit.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / podzim 2016.

RUBRIKY: