Elity v ulitě

Už je to víc než čtvrtstoletí od změny režimu v roce 1989. Na první pohled dost času, aby se společnost proměnila nejen ekonomicky, ale i duchovně. To mimo jiné znamená, že by v ní měli mít svou nezastupitelnou roli lidé s morálně-intelektuálním kreditem napříč obory. V jakém stavu jsou dnes elity v České republice?

Slova elita či elitářství měla za totality pejorativní význam. Většinou označovala ty, kteří se vyčleňují od ostatních lidí a nadřazují se nad ně. O elitách se pohrdavě hovořilo i po Listopadu a předsudků spojených s působením elit ve společnosti jsme se nezbavili dodnes. Významnou roli tu hraje i fakt, že české země jsou stále významně poznamenány stigmatem několika velkých odlivů elit.

Kdo chce začít v dávné minulosti, může zmínit Bílou horu, jiný začne druhou světovou válkou, kdy z českých zemí zmizela početná německo-židovská skupina obyvatel. Po nástupu komunistického režimu v roce 1948 opustila republiku další část lidí, z nichž řada v předchozím období silně utvářela veřejné mínění. Ať už to byli zástupci demokratických politických stran a hnutí, novináři, umělci, vědci, ekonomové, špičkoví podnikatelé a další.

V období pražského jara nastala jakási renesance elit. Lidé se nebáli nahlas říkat své názory, zejména osobnosti z kulturního spektra byly hodně slyšet a jejich hlas ve společnosti významně rezonoval. Tento společenský příslib přervala okupace vojsk Varšavské smlouvy. Po ní následovala normalizace, kdy další část významných osobností odešla do exilu a ti, co zbyli, se až na výjimky stáhli do ústraní.

Nebylo odkud brát
Na rozdíl od Polska a Maďarska, kde v 70. a 80. letech minulého století přece jen docházelo k pružnější obměně opotřebovaných komunistických kádrů za jejich o něco mladší a životaschopnější náměstky, a tu a tam se projevovaly náznaky uvolňování, situace u nás jakoby zkameněla.

Začátkem 70. let byli reformní komunisté, kteří byli spjatí s budováním takzvaného socialismu s lidskou tváří, zbaveni vrcholných pozic a vyměněni za „perspektivní“ soudruhy. Těmto „mladým“ bylo okolo 40 až 45 let, byli to většinou kariéristé a bezskrupulózní typy. Ve svých funkcích pak dalších skoro dvacet let nerušeně zestárli.

Listopadové události roku 1989 v Československu znamenaly jedinečnou šanci na „gruntovní“ obměnu přestárlých a ustrnulých elit, které už na rozdíl od Polska a Maďarska neměly energii udržet své mocenské a hospodářské pozice. Částečně toto prázdné místo zaplnili lidé z disentu. Sehráli však krátkodobou roli, neboť mnozí z nich se pro řadové působení v politice, státní správě, školství, bezpečnostních složkách či justici nehodili. Záhy se ukázalo, že nové elity není odkud brát, protože existovalo minimum lidí s praxí, kteří by byli profesionálně i lidsky zdatní, a nebyli minulým režimem zkompromitováni či významně zatíženi.

Společnost STEM prováděla od počátku 90. let výzkum, v němž respondentům pokládala otázku na členství v KSČ. A protože bylo jasné, že se mnoho lidí nepřizná, ptali se tazatelé trochu zaobaleně: „Byl jste před rokem 1989 členem KSČ, byť z různých důvodů a třeba jen na krátkou chvíli?“ Ano, odpovídalo mezi 23–25 procenty lidí starších 18 let.

V průměru jeden komunista v každé čtyřčlenné rodině dospělých lidí, lze zjednodušeně říci. Data z výzkumu navíc ukázala, že rudou knížku vlastnil každý třetí člověk s vysokoškolským vzděláním, téměř polovina lidí, kteří měli alespoň nějakou zkušenost z řídící funkce a většina lidí pracujících ve státní správě, o silových resortech či justici ani nemluvě. Na klíčových postech napříč resorty seděli komunisté, řada lidí měla máslo na hlavě a přitom je nebylo možné ze dne na den vyměnit. Československo se ocitlo v podobné situaci jako Německo po druhé světové válce, kdy muselo v zájmu kontinuity státní správy a fungování společnosti alespoň na přechodnou dobu využít kádrů minulého režimu. Ostatně, nedostatečné vyrovnání se s komunistickou minulostí poznamenává společenskou atmosféru dodnes a je významným faktorem, který znesnadňuje potřebný koloběh elit.

Málo slušných podnikatelů
Další problém, se kterým se rodící se demokratické Československo a posléze Česko potýkalo, byl jednostranný a zjednodušený akcent na liberální přístup v ekonomice. Tehdy velice populární premiér Václav Klaus, jím vytyčená cesta privatizace a lákavě snadná teze o tom, že vše vyřeší trh, zatlačila do pozadí ty, kteří měli jiný názor. Ekonomové z okruhu bývalého Prognostického ústavu a podezřele rychle bohatnoucí podnikatelé se dostali do popředí. Převálcovali nepříliš silné hlasy osobností, jež poukazovaly na jiné než liberálně tržní hodnoty.

Česká cesta privatizace, s níž byly spojeny miliardové tunely, pak způsobila otřes, z něhož se vzpamatováváme dodnes. Veřejnost začala vnímat podnikatele jako zloděje, soukromé vlastnictví pozbylo ctihodný titul a stávalo se stále více synonymem pro loupež. Slušný a zodpovědný podnikatel by přitom měl mít ve svém okolí váženou roli jako v minulosti farář či rabín.

Elity se v 90. letech sice z gruntu proměnily, byla však v zásadě promeškána jedinečná šance na vznik silné skupiny poctivých podnikatelů napříč regiony, kteří by šli takzvaně příkladem.

Namísto toho podvodníci často předčili ty, kteří usilovně pracovali a řádně platili daně. Silná sebevědomá střední třída, která je páteří demokratických společností v západním světě, se u nás vyvíjí jaksi nedomrle, nese zátěž špatného fungování těch nahoře i těch dole. I proto dnes pozorujeme stále silnější rozevírání sociálních nůžek.

Během 90. let minulého století a let následujících se v jednotlivých oborech vyprofilovalo mnoho zajímavých osobností. Jsou to však často oddělené elitní skupinky z různých oborů, u nichž jen zřídka dochází k vzájemnému propojování. Máme různé celebrity, jimiž nás zaplavují média, máme elitní novináře a komentátory, jsou tu elity kulturní a umělecké, akademické, politické, vládní, podnikatelské apod. Tyto elitní skupinky spolu však málo vzájemně diskutují o záležitostech obecného zájmu. Nejsou to spolužáci z elitních škol jako mnohde na Západě. Zřídka se sejdou a mají společný prožitek ze společného díla.

Nabízí se tedy otázky: Copak vadí, že elitní skupinky jsou roztříštěné, málo akceschopné a nedokáží dostatečně uplatňovat svůj neformální vliv ve společnosti? Nelze nad tím mávnout rukou vzhledem k tomu, že elity představují jen jednoho ze tří zásadních nositelů neformální společenské kontroly? Těmi jsou nezávislá média, veřejné mínění a právě společenská elita, která požívá prestiž a uznání většiny lidí.

Jenže média se čím dál více orientují na kvantitu a zábavu, nikoli na kvalitu a hlubší obsah. Veřejné mínění je málo aktivní, lidé si v sobě stále nesou pasivitu, syndrom spoléhání se na stát a ustrašenost z minulosti. Občanská společnost u nás navíc nehraje silnou roli a situace se výrazně nemění. A konečně čelní představitelé různých oborů (akademici, průmyslníci, politici, umělci atd.), kteří spolu ve zdravé společnosti veřejně sdílí své názory, se spíše stáhli do ulit. Dodejme, že pod pojmem elita se neskrývají lecjaké celebrity, nýbrž osobnosti, které se mohou opřít o svou práci, intelekt a sociální inteligenci a projevují odpovědnost vůči širší společnosti.

Málo srozumitelných „opinionmakerů“
Dnešní situace českých elit je tedy taková, že těžko hledají společnou platformu, z níž by mohly účinněji působit na veřejnost, politickou reprezentaci a na celkovou situaci ve společnosti. Navzdory tomu, že se řada osobností sdružuje v různých klubech či spolcích a pořádá konference o palčivých aktuálních problémech, se velmi často jedná o přesvědčování přesvědčených, jejichž myšlenky a názory se málokdy dostanou do širšího povědomí.

Česká média navíc jen zřídkakdy tlumočí zásadnější teze, o nichž se mezi sebou baví lidé vzdělaní a poučení. Na obranu médií je však nutné konstatovat, že není vůbec snadné myšlenky elit srozumitelně přetlumočit širokému publiku tak, aby nepůsobily jako nadřazené mudrování odkudsi shůry. Za uplynulých 25 let u nás bohužel nevykrystalizovalo mnoho osobností, které dokáží sdělit zásadní věci tak, aby se nad tím lidé pozastavili a aby se v médiích rozpoutala širší polemika. Pomozme si příkladem.

V sousedním Německu působil literární kritik a novinář Marcel Reich-Ranicki. Jeho pořad Literární kvartet, který vysílala v letech 1988–2001 veřejnoprávní televize ZDF, měl velkou sledovanost. To, co tento papež literatury, jak se mu přezdívalo, řekl, bylo bráno vážně. I proto, že uměl jednoduše a srozumitelně vysvětlit běžným lidem, co mají číst a proč se o nějaká téma ta zajímat.

Filantropie jako platforma
Společnost STEM provádí každý měsíc výzkum názorů a postojů veřejnosti již déle než 20 let. V 90. letech si lidé uvědomovali, že společnost je totalitním režimem poznamenána. Byli však přesvědčeni, že když budou pracovat a snažit se, jejich děti i oni sami se budou mít lépe. Věřili v budoucnost, nebyli netrpěliví a těšili se, že za dvacet let se situace změní k lepšímu.

Z průzkumů z posledních let však vyplývá, že lidé ztratili víru v budoucnost a v to, že se neutěšené poměry změní. Dosáhli sice určitého materiálního zajištění, ale pochopili, že peníze jim nevylepší kvalitu života, pokud se z něj vytrácí důvěra, zodpovědnost, vstřícnost a slušnost. Tato zjištění jsou alarmující a měli by se jimi zabývat nejen politici, ale právě i představitelé elit.

Ty se dnes ocitly na pomyslném rozcestí. Buď budou i nadále fungovat roztříštěně ve svých spíše uzavřených světech, anebo se pokusí najít styčný bod, na němž by se mohly setkat a prohlubovat svoji společenskou roli.

Sociolog Jan Hartl je přesvědčen, že takovýmto styčným bodem by se mohla stát oblast dárcovství a souvisejících společenských vazeb. V rámci jakési filantropické platformy by se elitní skupiny potkávaly a řešily problémy v osobním styku a bezprostředně.

Je pak jen otázkou času, kdy by došlo na tak základní věci, jako je péče o morálku, dodržování nepsaných pravidel slušného chování, tolerance jiných názorů, ne černobílé vidění světa, přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí, nespoléhání se na stát, otázky soudržnosti i otevřenosti naší společnosti. Ruku v ruce s tím jde i aktivní strategie proti nešvarům naší společnosti. „Zapomněli jsme, že společnost jsme my,“ uzavřel náš rozhovor Jan Hartl a dodal: „Měli bychom si to co nejdříve uvědomit, jinak nás opravdu nic dobrého nečeká.“

JAN HARTL (1951) Vystudoval sociologii, politologii a filmovou vědu na Univerzitě Karlově. V letech 1974–1990 působil v Ústavu pro filozofi i a sociologii ČSAV. Na jaře 1990 založil společnost STEM (Středisko empirických výzkumů), kde je dodnes ředitelem. Dlouhodobě se zabývá výzkumem veřejného mínění, politickou analýzou a analýzou společenských problémů.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / jaro 2014.

RUBRIKY: