Efektivní altruismus není jen pro utilitariány

Předem je třeba říci, že efektivní altruismus jako hnutí kvalifikovanou kritiku a zpětnou vazbu vítá – efektivní altruisté považují za ctnost schopnost měnit názory ve světle nových faktů, studií či argumentů.

Kritika efektivního altruismu někdy vychází převážně z nedorozumění – záměny efektivního altruismu za zjednodušeně chápané utilitariánství. Takový se mi zdá být i příspěvek Jana Kroupy v minulém čísle Umění darovat. Efektivní altruismus je hnutí do značné míry nezávislé na etické teorii – efektivním altruistou může být stejně tak příznivec utilitariánství snažící se o co největší štěstí všech, jakož i příznivec etiky deontologické vycházející z pevných morálních pravidel nebo příznivec etiky ctnosti snažící se o kultivaci soucitu. Společná efektivním altruistům je především otázka „jak se snažit měnit svět k lepšímu s omezenými zdroji“ a snaha používat při odpovědi kritické myšlení, data a soudobé vědecké poznatky. Položit si takovou otázku a kriticky uvažovat může kdokoli.

V tom, co znamená „lepší“, se různé etické teorie přirozeně liší. Protože se liší etická východiska, liší se v praxi i závěry různých efektivních altruistů. Někteří si například myslí, že morální váhu má i utrpení zvířat; efektivní altruisté s takovým morálním přesvědčením pak často považují za zásadní problém dnešní doby průmyslové velkochovy, ve kterých trpí mnoho miliard zvířat. Naopak jiní třeba vidí mezi lidmi a zvířaty kategorický rozdíl, efektivní altruisté s takovým přesvědčením pak obvykle považují za prioritní jen problémy týkající se lidí.

Jádro kritiky, jak jsem již zmínil, tedy nesměřuje k efektivnímu altruismu, ale spíše k utilitariánství. K záměně nejspíš přispívá fakt, že demograficky vzato je nějaká forma konsekvencialistické etiky mezi efektivními altruisty nejpopulárnější. Pokud bych měl stručně reagovat na kritiku jako konsekvencialista, tak je třeba zmínit, že za tři století od formulace utilitariánství Jeremy Benthamem filozofická debata dost pokročila. Dnešní konsekvencialistické etické teorie jistě považují za hodnotu například „spletitý a křehký konsenzus naší součas­nosti“ nebo dokáží odůvodnit, proč utilitarián může přinést květiny své matce k svátku, namísto toho aby za ušetřené peníze kupoval sítě proti malárii, nebo proč by utilitariáni neměli loupit v bankách se záměrem ukořistěné peníze rozdat nejchudším.

Pokud jde o příklad s podporou místních divadelních spolků, z pohledu mnoha efektivních altruistů různých etik to prostě dnes není téma, které by spojovalo velkou zanedbanost a důležitost. Je dobré si uvědomit, že naprostá většina charitativních darů i aktivity ve většině zemí směřují „domů“, dovnitř společnosti. A pomoc, která překračuje hranice a míří k lidem nám vzdáleným, například těm světově nejchudším, tvoří jen velmi malou část charity. Z utilitariánského pohledu užitek plynoucí ze zvýšení této pomoci nejchudším, pokud směřuje k dobrým projektům, je mnohem větší, než ztráta pro bohatou společnost, která investuje o trochu méně do sebe. Z deontologického pohledu Johna Rawlse bychom si zase mohli představit pokus se „závojem nevědomosti“: pokud byste nevěděli, kde se narodíte, jestli například v bohaté Evropě, nebo třeba v Beninu, preferovali byste takové uspořádání světa, kde má o něco méně peněz pražské divadlo a více jde na propagaci základních hygienických návyků v nejchudších zemích, nebo naopak?

Efektivně altruistické aktivity v současných měřítkách přitom rozhodně neohrožují „domácí“ altruistické aktivity. Pokud by vliv efektivního altruismu vzrostl tak, že by se jeho myšlenkami řídila třeba i jen tisícina dárců, je přirozené, že by některé oblasti, jako třeba boj s malárií, přestaly být zanedbané a efektivní altruisté by pak zcela přirozeně směřovali prostředky do mnoha dalších oblastí. „Pohroma“, kterou Jan Kroupa navrhuje si představit – totiž co by se stalo, kdyby byli všichni efektivními altruisty –, by tak z podstaty efektivního altruismu nenastala, a za takové situace by se efektivně altruistickým tématem stala i divadla.

Podle závěrečného shrnutí prý efektivní altruismus nabízí „jednoduché technokratic­ké řešení, pronikavý úsudek moudrého efektivního altruisty, který to za nás jednou pro vždy rozhodne a vyřeší“. Autor zde staví tak trochu hadrového panáka. Tedy vyvrací stanovisko, které sice nikdo nezastává, ale dobře se s ním polemizuje. Efektivní altruismus ve skutečnosti naopak vybízí k tomu individuálně se zamýšlet, co můžeme dělat, uvažovat kriticky, nepřestávat se ptát a být ochoten své odpovědi měnit. Přijímá přitom i to, že nejistota je přirozenou součástí lidského rozhodování.

Není mi úplně jasné, jakou alternativu autor navrhuje – těžko můžeme ignorovat vývoj filozofického myšlení za několik století a vrátit se ke Kantovi. Snad je podle autora tou správnou alternativou doporučení, že „dobré a správné by měla vždy v konkrét­ní situaci a v konkrétních vztazích určo­vat otevřená veřejná diskuze“. Ač s tím, že diskuze veřejnosti je ten správný způsob, jak vždy určit, co je dobré a správné, nesouhlasím, rádi takovou diskuzi o efektivním altruismu uspořádáme.

Autor: Jan Kulveit, jan.kulveit@efektivni-altruismus.cz