Dalibor Dědek: Ani při konání dobra to nejde hladce

Patří mezi nejúspěšnější české podnikatele a spolu s tím i mecenáše. Jeho firma Jablotron, zabývající se mimo jiné zabezpečovací technikou, vzkvétá, a tak mu nic nebrání v jeho filantropických aktivitách, ačkoliv to slovo jako takové nesnáší. Ale o tom už v samotném rozhovoru s Daliborem Dědkem.

Co pro vás znamená filantropie?

Cizí slovo, které nemám rád. Ale uzná vám, že je to kratší než říkat: Být užiteč­ný ostatním.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé dopustil činu, který se nazvat jako filantropický?

Bohužel ne.

Je to tak, že život filantropa se skládá z té části, kdy horlivě buduje firmu a nemyslí na nic jiného, a až když zjistí, že funguje sama, daří se jí a nepotřebuje jeho intenzivní dohled a zásahy, a on má vyděláno dost peněz, tak začne přemýšlet, jak je investovat do veřejně prospěšných projektů?

Já myslím, že jsem se snažil být užitečný vždycky. Jen se s růstem firmy zvětšily možnosti.

Vy se v posledních letech objevujete ve spoustě filantropických aktivit. V roce 2014 jste koupil pozemky na jednom z nejhezčích míst Jizerských hor bez toho, abyste s nimi zamýšlel naložit nějak ekonomicky výhodně. K čemu vám budou?

Louky na Hraběticích by měly zůstat loukami pro ostatní lidi. Kromě toho by se tam měli pást krávy a jeleni. V zimě tudy povede lyžařská stopa pro běžkaře. A tak by to mělo zůstat, žádné golfové hřiště či terén pro čtyřkolky.

Chystáte nějaké podobné koupě pozemků?

Zatím ne.

Už víte, jak bude fungovat Nadace Jablotron?

Měla by zastřešit aktivity naší firmy, které se netýkají přímo našeho podnikání, ale jsou užitečné pro ostatní. To znamená správa majetku, jako jsou právě louky Hrabětice či dům pro seniory Jablonec, Prezidentská chata Bedřichov a další. Plus finanční a hmotná pomoc zejména do oblastí zdravotnictví, školství či vědy.

Můžete prozradit, kolik peněz ročně Jablotron vrhne do věřejně prospěšných aktivit?

V běžném ročním plánu dárcovství rozdělujeme zhruba dva miliony korun. K tomu ale ještě realizujeme jednotlivé projekty, které jsou obvykle většího rozsahu.

Rozdělujete v tomto ohledu prostředky, které chcete dát vy osobně a které dáváte na filantropii za firmu? Jde mi o to, jestli si řeknete, na tohle by měly jít peníze z Jablotronu a do tohoto čistě moje soukromé?

Víte, já moc soukromých prostředků nemám. A pokud chci něco darovat jako Dědek, tak stejně tyto peníze pocházejí z firmy.

Hodně jste se angažoval okolo bezdomovců a narkomanů v Praze. Tam ale pro vaše aktivity moc pochopení nemají. Respektive spíš převládají snahy tyto lidi někde odstrčit, než se o ně starat.

Po dvou letech úspěšného fungování naší ubytovny nakonec změnil pražský magistrát postoj, a dnes se už výrazně podílí na financování této aktivity. Jsem moc rád, že se nám podařilo ukázat, že to jde, a zbořili jsme tak jeden ze zbyteč­ných předsudků.

Jaké poučení jste si z těchto případů vzal?

Ani při konání dobra nemůže člověk po­čítat, že půjde všechno hladce. Jednou jsem třeba cestou z práce sbíral v lese u silnice odpadky a nakládal je do svého auta. Zastavil jiný řidič a hrozně mě seřval, že vyhazuji bordel do lesa. Marně jsem ho přesvědčoval, že si to naklá­dám, abych les uklidil.

Máte od svého okolí na podobné „akce“, včetně investic peněz do neziskového sektoru, nějaké reakce? Neříká vám vaše okolí, management nebo rodina, abyste se trošku krotil?

Tu tam se stane, že mi někdo poděkuje. Ale to si většinou připadám trapně, protože dík patří hlavně lidem ve firmě, kteří pomohli peníze vydělat. Co se zaměstnanců týká, tak se obvykle aktivně účastní sbírek v situacích, jako byly povodně. Firma pak jejich vklad násobí.

A naopak, zažil jste třeba, že by někdo z podnikatelů, spolupracovníků či obchodních partnerů za vámi přišel a řekl, že jste ho inspiroval k filantropii, nebo, abych vás tím slovem už nedráždil, k tomu být ostatním užitečný?

Potěšilo mě, když se po povodních našli lidé z okolí a raději než nějakým velkým nadacím chtěli přispět prostřednictvím Jablotronu. Věří nám, že si pohlídáme účelné použití toho, co darují. Co se ostatních podnikatelů týká, byla spíš iniciativa na naší straně. Například, když jsme kupovali vybavení do nemocnice tak jsme oslovili několik firem, zda se přidají a přidaly se. Naopak mě třeba ve mi oslovila nadace Neuron Karla Janečka pro podporu základní vědy. Tak jsme se do této nadace zapojili, a to jak Neuron působí, mi dělá radost.

Filantropické aktivity Dalibora Dědka mají široký záběr. Pomáhá kdekoliv, kde mu to přijde smysluplné, od vědy, přes přírodu až po pomoc těm, kteří se ocitli na samém sociálním dně.

Jste muž s elánem a uznávaný širokým okolím a veřejností. Nechtěl jste se někdy vrhnout do politiky?

Ne, nechtěl. Nemám trpělivost na nekonečné tahanice s lidmi, které poskládá dohromady proces voleb. Je to nesourodá směsice jedinců, kteří mají naprosto odlišné zájmy. Proto si myslím, že by politici měli mít jen základní pravo­moci a už vůbec by se neměli míchat do byznysu.

Dost žehráte na kvalitu technického vzdělání absolventů našich středních škol. Chtěli jste se kvůli tomu pus­tit i do založení vlastní školy, která by vychovávala špičkové odborníky v elektrotechnice. Jak jste na tom nyní s tímto projektem?

Jednáme s krajským úřadem o založení školy. Zatím máme podepsané memorandum o záměru a máme podporu hejtmana. Na můj vkus je to velmi pomalý proces.

Máte v plánu na škole učit?

Nejsem pedagog. Ale rád bych se účastnil alespoň nějakých odborných seminářů či diskusí, ale také zkoušek, abych viděl, zda jsou skutečně ověřovány praktické znalosti. Nesnáším písemné a počítačové testy. Živou komunikaci pedagoga se žákem nic nenahradí.

Co si myslíte, že byste mohl studenty naučit?

Stačilo by mi, kdybych studentům vnukl dvě věci: Aby se vždy řídili zdravým selským rozumem a aby si byli vědomi své vlastní odpovědnosti za svůj život a nebyli jen ovcí ve stádu.

Jak se dnes vlastně daří vaší firmě?

Máme skvělé zaměstnance a zákazníky, takže dobře.

Baví vás ještě byznys?

Nerozděluji svůj čas na podnikání a to ostatní. Prostě žiju a to mě opravdu baví.

A vymýšlení nových plánů a investic?

Nějak mám pořád víc snů a nápadů, než je reálné splnit. To je ale skvělé, protože si své nápady můžeme vyměňovat s kolegy, a tak si navzájem hledat co, kdy, kde, kdo a jak.

Vrátím se ještě k filantropii, spálil jste se někdy ve svých charitativních a filantropických aktivitách?

Řada věcí dopadla jinak, něž jsem si představoval. Ale já mám jednu skvělou vlastnost. Všechny nepříjemné zážitky prostě v paměti mažu a hledím směrem dopředu. Nemá cenu se trápit tím, co se nepovedlo, je mnohem lepší radovat se z toho, co vyšlo. Dodá vám to další elán.

Co vám vůbec vaše filantropické aktivity přináší?

Mně? Já spíš uvažuji, co přinesou ostatním.

Myslíte si, že politické a sociální pro středí v naší zemi nahrává filantropii? Že ji vůbec většinová společnost dokáže ocenit?

Udělat něco užitečného pro ostatní považuji za běžnou přirozenost jedince. To nemá nic společného s politickou situací. Víte, pokud chceme žít v lepším světě, tak nemůžeme čekat, že ho pro nás zařídí někdo jiný. Já tvrdím, že posbírat rozházené papíry kolem koše v parku je mnoh­em přínosnější pocit, než psát petici na technické služby, že by měly lépe uklízet. Lidé si možná jen málo uvědomují svou odpovědnost sami za sebe. To už jsme zase zpátky u vzdělávání a výchovy. Ukažme svým dětem, že se staráme o okolní svět, a pak můžeme mít naději, že to bude lepší.

ded_05_cbDalibor Děděk (1957)
ředitel a spoluzakladatel firmy Jablotron, se nejprve vyučil elektrikářem, pak si udělal maturitu a vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT Praha. Po promoci pracoval jako vývojář v Liazu Jablonec. V roce 1990 se třemi kamarády založil firmu Jablotron, z níž je dnes holding s obratem přesahujícím 2 miliardy korun. Mezi nejznámější výrobky Jablotronu patří velký mobilní telefon a zabezpečovací systémy. Dalibor Dědek je ženatý a má dvě děti. Rád jezdí na běžkách a na kole, baví ho číst sci‑fi. Bydlí nedaleko Jablonce nad Nisou.

Rozhovor vyšel v časopise Umění darovat / jaro 2015.

 

 

 

 

 

RUBRIKY: