Afrika na vlastních nohách

zdeněk

Zdeněk Mihalco Nadace Via

Proč není pomoc v afrických zemích vždy na místě a co tam vůbec člověk z bohatého světa hledá? Jak putování po východní Africe změnilo jeho nahlížení na pomoc Africe, pro Umění darovat popsal pracovník Nadace Via Zdeněk Mihalco.

U jezera v jihozápadní Ugandě jsem potkal Američana Seana. Pozoroval rybáře v projíždějících loďkách vydlabaných z kmenů stromů a hladinu, na které se odrážely kapky deště. Měl špatnou náladu. „Nemá to smysl,“ říkal a balil si jednu cigaretu za druhou.

Sean pomáhal sedmý měsíc na místním projektu, jehož cílem bylo přilákat do oblasti nové turisty. Měl pocit, že ve skutečnosti nepomáhá. „Dobrovolná práce většinou není třeba, vždyť je tu spousta lidí, kteří nemají do čeho píchnout,“ říkal mi. „Navíc jim nerozumím. Nevím, co chtějí. A taky mi chybí si s někým povykládat o něčem jiném než o náboženství a o fotbale. Místní z mé pomoci nic nemají,“ vyprávěl Sean s očima upřenýma na hladinu jezera.

DSC01740Druhý den už jsem Seana nepotkal. Koupil si letenku a odcestoval domů.

Východní Afrikou jsem cestoval několik měsíců. Bez cíle, od města k městu. Lidí jako Sean jsem na afrických cestách potkal spoustu. Lidí ze Západu, často kolem dvaceti, pětadvaceti, kteří sem vyjeli pomáhat, dobrovolničit, snažit se zlepšit svět.

Ta první setkání udělají člověku radost. Tolik obětavých lidí, kteří se snaží zlepšit život místních. Jenže ač jsou jednotlivé projekty často skvělé, celkový obrázek pomoci Africe je problematický. Zanedlouho se tady začnou člověku v hlavě tvořit otázky k souvislostem, které by ho na první dobrou nenapadly. Začal jsem si je psát do svého deníku. Tady je jejich přepis:

1. Zvyš si společenský status, jeď pomáhat do Afriky. Staň se na tři týdny dobrovolníkem v tanzanském sirotčinci. Ve městě, kde jsou dobré kavárny. Nebo u moře. Dávej selfie na Instagram. Vrať se domů a vyprávěj. Ženy tě budou milovat.

2. Neziskovky potřebují peníze. K tomu potřebují dárce. Jaký je nejsnazší způsob? Vyfoť vyzáblé otrhané děti. Jenže jaký obraz pak Afrika v médiích má? Vždyť hladovějící tu běžně nepotkáš. A mediální obraz Afriky se slévá a je děsivější než realita.

3. Na papíře znějí strategie rozvojové pomoci skvěle. Jak je třeba zapojovat místní, předávat jim know‑how. Jenže realita? Nezralí lidé, kteří poučují místní, jak žít…

afrika_mala4. Pro Afričany je důstojnost zásadní hodnotou. Je důstojné být závislý na druhých, na lidech z jiných zemí a nechat se poučovat, že žít se má jinak? Jaký dopad na sebeúctu má, když ti každou chvíli běloch naznačuje, že nežiješ správně, že už žádný stát není chudší, možná ještě Burundi, ale pak fakt už nikdo?

5. Je tu tak úrodný kraj, všechno tu roste. Nepomohl by Africe spíš byznys a zrušení ochrany západních trhů? Není pokrytecké tvořit tu rozvojové projekty?

6. Další rezavá značka s označením, kdo postavil tuhle solární elektrárnu – která nefunguje.

7. Stát tu docela funguje. Je vcelku bezpečno, fungují instituce, byť tak nějak po africku. Zdá se, že vláda nemá moc motivace řešit problémy v odlehlých regionech, vždyť je vždycky řešily neziskovky a rozvojové agentury, tak je letos vyřeší znovu. Loni přijely kamiony s jídlem, letos přijedou zas. afrika_mala_2

8. Za 100 dolarů si tu pořídíš práci člověka na měsíc. Je snadné žít tu jako pracovník rozvojové agentury. Máš hlídače, máš řidiče, protože v tomhle provozu se fakt řídit nedá. A najmeš si taky kuchařku a pomocnici v domácnosti. Nebo je to služka?

9. Další, který „se hledá“. Ten, který doma nevěděl, co se sebou. Jaké frustrace si tady léčí?

10. Je školení v time managementu pro Afriku to pravé?

Kdo komu pomáhá
Mezi formami pomoci je zásadní rozdíl. Na jedné straně je pomoc humanitární, kdy neziskovky pomáhají ve válce či po přírodní katastrofě. Také řada rozvojových projektů působí v postválečných oblastech, které pomoc skutečně potřebují. Na tyto mise jezdí lidé, kteří často riskují vlastní život a zasluhují velký obdiv. Dopad pomoci v těchto oblastech je těžko zpochybnitelný. Ovšem co někde pomáhá, může být jinde nesmyslné. Jsou tu regiony bohaté, i státy nefunkční či extrémně chudé.

DSC01171Pak je tu pomoc rozvojová a dobrovolnická, přičemž je rozdíl, zda pomoc posílají západní vlády, nebo zda pomáhají neziskovky. Nejproblematičtější jsou projekty v zemích, které jsou už dlouhé roky chudé, ale stabilní a bezpečné. Právě v zemích jako Uganda, Tanzanie či Zambie najdete řadu dobrovolníků, kteří skutečně jedou spíše za dobrodružstvím. Pro tento fenomén se dokonce vžil pojem „volunteerismus“.

V těchto zemích najdete města, kde mají rozvojové agentury vlastní ulici. Lidé ze Západu chodí do drahých restaurací, kde místní tvoří pouze obsluhu. Jsou dokonce instituce, které neumožňují svým zaměstnancům jezdit hromadnou dopravou – musejí využívat pouze džíp s místním řidičem. Dva světy, které se neprotínají.

U tanzanských břehů leží krásný ostrov Pemba, kde člověk chce zůstat déle, než očekával. V úvodníku knihy o ostrově jsem našel příznačnou větu. „Pemba dosud nebyla zasažena masovým turismem ani rozvojovou pomocí.“ Skutečně možná právě díky tomu málokde najdete tolik vstřícných, i když velmi chudých lidí.

DSC00798Potkal jsem tu také německou učitelku, zaštiťující dlouhodobý rozvojový projekt, který dbal na to, aby přinášel stejný prospěch oběma stranám – učitelům a žákům německým stejně jako těm místním. Projekt spočíval ve výměnných programech pro děti či vzdělávání pedagogů.

Viděl jsem i další projekty, na něž jsou hrdí i sami místní, kteří se do projektů zapojují. Jsou to dobrovolníci, kteří měsíce žijí na vsích s místními. Potkal jsem třeba sirotka rwandské genocidy, který díky pomoci lidí ze Západu není dítětem ulice, ale má kvalitní vzdělání a nadějnou budoucnost. Mnoho afrických států navzdory mínění řady Evropanů prochází nadějným obdobím. Ekonomiky některých států rostou, ve vládách sedí kompetentní lidé.

Projekty, ze kterých jsem měl dobrý dojem, spojuje jedno – jejich iniciátoři ze Západu se k místním chovají jako k rovným. Často jde o projekty, které souvisejí se vzděláváním, což otevírá oběma stranám nové obzory. Vždyť i člověk z Evropy se od Afričanů může leccos naučit – třeba žít s dobrou náladou.

Jsem velký příznivec neziskovek a sám pro jednu v Česku pracuju, ale i přes mnoho skvělých projektů, které Afričanům pomáhají ulehčit život, mi po několika měsících cest po východu Afriky připadá rozumný postoj, který tvrdí, že nejlepší by bylo zasazovat se o zrušení různých dluhů minulosti či kvót, které Afriku znevýhodňují, aby zdejší státy mohly začít s čistým štítem, našly vlastní identitu a aby se mohlo v plné míře rozvinout to, čemu někteří místní říkají „africká renesance“. Zkrátka aby se tu lidé sebevědomě postavili na vlastní nohy. Možná že někdy je skutečným uměním umění nedarovat.

DSC00461aabPohled zevnitř
Jak na pochybnosti reagují lidé, kteří se Africe snaží pomoci? Oslovili jsme Jana Mrkvičku z organizace Člověk v tísni, který je odpovědný za rozvojové projekty, aby na výše publikovaný článek zareagoval.

Před několika lety vznikl dokument Pod sluncem tma. Dva čeští rozvojoví „experti“ se vracejí do Zambie, kde postavili solární elektrárnu. V sandálech a kraťasech zaříznutých do stehen (ano, tento obleček není zcela v souladu s místní kulturou) chodí po vesnici, zjišťují, že nic nefunguje, a nadávají na místní lidi, jak to nepobrali. Ten film nicméně není důkazem toho, že pomáhat Africe je k ničemu, ale pouze toho, že dobrá myšlenka není zárukou úspěchu.

Dobrovolníci (někdy dostávají štědré diety násobně vyšší, než jsou platy místních lidí), kteří někde poučují místní obyvatele, jak správně žít, nemají s rozvojovou spoluprací mnoho společného. Rozvojový projekt, který funguje, musí vycházet z analýzy místních aktérů a musí vznikat ve spolupráci s místními lidmi a institucemi. Nefunguje studna? Rozvojový projekt by ji rozhodně neměl opravit, ale měl by pomoci místní samosprávě nastavit systém správy vodních zdrojů tak, aby si místní dokázali studnu opravit. Člověk v tísni se o takovou věc snaží například v Etiopii, vše začíná ustanovením místních komisí, zprovozněním systému plateb a končí zavedením informačního systému napojeného na samosprávy. Ve městech žijí chudé vdovy? To nejlepší, co pro ně můžete udělat, je pomoci jim začít spořit, nastavit systém, v rámci kterého si vzájemně půjčují peníze na rozjezd drobného podnikání, a dát jim potřebné know‑how. Obecně platí, že čím méně dáváte, tím více rozvojová pomoc funguje. Jenže je pravdou, že i dárci ze Západu raději vidí, že nakoupili pytel rýže, než že zaplatili plat místního školitele.

Kdo pomáhá?DSC00418
Mladí nadšení lidé, kteří chtějí spasit svět, jsou asi fajn. Raději je potkávám v klidných afrických zemích než v Afghánistánu nebo Sýrii, kde jim hrozí smrt či únos a kde mohou vážně ohrozit naši činnost. Ale pokud někdo vyučuje angličtinu nebo pracuje v sirotčinci, nejedná se o rozvojovou pomoc. Rozvojové projekty z definice mají v časově omezené době vyřešit problém, přičemž všechny kvalitní projekty by měly být v průběhu i po skončení nezávisle vyhodnoceny.

Dalším zásadním principem je participace, tedy pravidlo, že místní lidé a instituce se podílí jak na plánování, tak na realizaci a hodnocení projektů. Mimo to organizace typu Člověk v tísni, které se rozvojem zabývají profesionálně, mají samy o sobě velmi silnou místní identitu. Naprostá většina našich zaměstnanců jsou místní lidé včetně těch ve vysokých manažerských funkcích. Například v Etiopii máme na sto místních zaměstnanců jen tři cizince, kteří rozhodně nejsou v roli humanitárních turistů či dobro‑ druhů, ale jsou to manažeři velmi tvrdě pracující v obtížných podmínkách.

titulkaCo si přečíst
Dambisa Moyo: Dead Aid
Srdceryvné koncerty celebrit a miliardy dolarů, které do Afriky v minulých dekádách posílaly západní vlády, ničemu nepomohly. To tvrdí zambijská ekonomka Dambisa Moyová. Miliony lidí dál žijí v chudobě, státy se staly na pomoci závislými. Moyová ve své knize navrhuje východisko – pomoc zastavit, předat odpovědnost místním lídrům a získat kapitál ze zahraničních investic či dluhopisů.

Jeffrey Sachs: The End of Poverty
Podle amerického ekonoma Jeffreyho Sachse je rozvojová pomoc nezbytná a je nutné zvýšit objem peněz, které do chudých zemí putují. Před deseti lety vydal bestseller Konec chudoby, kde hledá komplexní řešení problému – tedy nepomáhat tím, že vystavíme někde studnu, ale pomáhat komplexně: odpustit dluhy nejchudším státům a vytvářet projekty a opatření, které povedou k tomu, že se lidé postaví na vlastní nohy.

Článek vyšel v časopise Umění darovat / léto 2017.