Absolvent vysoké školy klaunské založil před 20ti lety Zdravotního klauna a zažil spoustu malých zázraků

Gary Edwards

„Zdravotní klauni byli požádáni, aby pomohli chronicky nemocnému pacientovi oslavit doma narozeniny, aby byli přítomni, až se pacient probudí po operaci nebo dokonce, aby byli přítomni v okamžiku, kdy pacient umírá. Naše práce je proto plná emotivních zážitků… Pracovníci ve zdravotnictví se přirozeně soustředí na nemoc. A to je přesně to, čím se zdravotní klaun liší od všech ostatních, kteří vstupují do pacientova pokoje. Těžištěm naší práce je smích a radost ze života, které jsou v nemocnici sami o sobě malým zázrakem…“ říká Gary Edwards, muž, jehož zásluhou se takové malé zázraky už 20 let dějí v Česku a který dopomohl k tomu, aby se děly už na čtyřech kontinentech naší planety. Gary Edwards je skutečně vystudovaný klaun. Je také muzikant, zpěvák, skladatel, herec, příležitostný spisovatel a malíř. Narodil se v USA, ale už 20 let je jeho domovem Česko. A jeho posláním šířit smích na místech, kde se ho příliš nedostává.

Gary, vy máte v posuzování účinků smíchu na člověka skutečně mnohaletou praxi, jak to funguje? Čím to je, že smích léčí? 

Já tuhle formulaci nepoužívám, neříkám, že smích je léčivý. To, co děláme my jako zdravotní klauni, je potřebný doplněk k léčebnému procesu, k tomu, co dělají lékaři a sestry. Nemohu potvrdit, že smích léčí. Ale jsem si úplně jistý, že dobrá nálada a pozitivní přístup má jednoznačně příznivý vliv na fyzický stav člověka a tedy i na pacienta. Vím, že tahle práce má smysl a vím to dlouho.  

Jak to bylo na začátku? Vy jste vystudoval v Americe postupně tři vysoké školy. Nejdřív medicínu, potom hudbu a potom „klaunství“. To mě zaujalo, vysokou klaunskou u nás nemáme.

Ano, vystudoval jsem Dell Arte School of Physical Theater, tedy „fyzické divadlo“. Učili jsme se tam tanec, cirkusové umění, základy baletu, všechno možné. Ale především je to opravdu klaunská škola. A tam jsem poprvé během praxe zavítal jako klaun do nemocnice. Ještě to nebyl nějaký konkrétní záměr, spíše takový experiment.

Do Česka jste zavítal náhodou anebo cíleně?

Cíleně. Já jsem měl a stále mám zájem o různé jazyky a kultury. Byl jsem zvědavý na češtinu. Mluvil jsem v té době pěti jazyky, myslel jsem si, že mám na ně talent. Až když jsem se setkal s češtinou, zjistil jsem, že to není pravda :-). Narodil jsem se v Ohiu, kde je stejné klima a počasí jako v Česku. Když jsem byl poprvé tady, řekl jsem si: ááá, asi jsem doma. Také jsem se tady oženil, vzal jsem si Češku.

Jaké byly začátky Zdravotního klauna v Česku? Asi to nemohlo být úplně jednoduché, první tři roky jste vše financoval ze svého…

Nebylo to jednoduché. Bylo pár momentů, kdy jsem váhal, jestli vůbec budu pokračovat. Pak jsem v roce 2000 dostal jako muzikant velmi dobrou práci v Německu. Díky tomu jsem mohl investovat do Klauna a jít dál.

Bylo „něco“, co vám říkalo, že to opravdu má smysl, že by byla škoda to vzdát?

Mám jeden velmi silný zážitek. Je to i první příběh knihy „Malé zázraky, příběhy zdravotních klaunů“, kterou jsem napsal se svými kolegy. Právě v době, kdy jsem přemýšlel, jestli pokračovat nebo ne, se stalo, že jsem se setkal s asi devítiletou pacientkou na onkologickém oddělení, v knize jsem jí pojmenoval Martina. Byla v posledním stádiu nemoci, selhávaly jí tělesné funkce. Lékař mi říkal, že navštívit jí už bude asi zbytečné. Přesto jsem to chtěl zkusit, lékař proti tomu nic neměl, znal naši práci. Protože dívka už ani neviděla, svoji návštěvu jsem založil na zvuku, začal jsem pískat jako malý ptáček a předváděl jsem, že ho má Martina pod postelí. Přistoupila na hru a začala se smát. Také jsem jí zazpíval písničku o ptáčkovi, který bydlí postelí a přidal jsem do textu i Martinino jméno. Zase se smála, byly to krásné momenty. Když jsem se po čase vrátil do nemocnice, lékař mě odchytl a ptal se, jestli si na Martinu pamatuju. Řekl jsem, že ano a čekal to nejhorší. Ke svému překvapení jsem se ale naopak dozvěděl, že po mojí návštěvě se vše změnilo, dívce se obnovily tělesné funkce, vrátil se jí zrak a lékaři jí propustili domů…

Víte dnes o té dívce něco?

Nevím. Náš etický kodex říká, že se nemáme snažit o kontakt s pacientem. Jenom doufám, že žije krásný život a doufám, že také ona ví, jak moc pomohla mě. Protože v ten moment jsem si byl úplně jistý, že budu pokračovat. Dneska máme 86 speciálně trénovaných klaunů, kteří navštěvují pravidelně, každý týden nebo i víckrát, přes 60 nemocnic, 7 zařízení pro seniory a několik psychiatrických léčeben. To všechno díky té malé holce…

To je krásný příběh. Klaunství je samo o sobě velmi těžká disciplína a v nemocnici zvlášť. Povede se vždy dítě rozesmát? A co rodiče, dokáží se při svých starostech o dítě naladit na klauna?  

Klaunství je opravdu velmi těžká disciplína. Pracoval jsem jako herec, pracoval jsem jako hudebník a pracoval jsem jako klaun. A klaun je nejtěžší práce. Máte pravdu, rodiče v nemocnicích se trápí, jsou vystresovaní. Ale mají vždycky velikou radost, když vidí, jak jejich děti jsou konečně zase jako děti. V nemocnici nemají kamarády, nehrají si, ztratí chuť na hravost. Když se pak klaunům podaří ji aspoň na chvíli dětem vrátit zpátky a rodiče vidí, jak se jejich děti smějí a je jim dobře, ten stres je najednou úplně pryč, vznikne úplně jiná atmosféra a jsou šťastní taky.

Samozřejmě kromě těch zázraků s dobrým koncem, a vy už jste to zmínil, někdy přijde ta nejhorší zpráva. Musel jste to zažít také mockrát, na to si jistě nejde zvyknout…

Samozřejmě je to silné, některé ty děti vidím stále před očima. Je to stejné jako u sester a lékařů, kteří pracují v nemocnicích. Musí se jít dál. Když ztratíme pacienty, víme, že jsme aspoň na chvíli zlepšili jejich náladu, kvalitu života. Je to samozřejmě to nejtěžší na naší práci. Proto také máme pro naše klauny pravidelné psychologické supervize.

Gary, byl jste vy někdy v nemocnici? Skrývá se za vaší prací nějaký osobní příběh?

Můj osobní příběh je, že jsem nikdy nebyl nemocný. A právě proto si myslím, že mám něco dávat zpátky…

Gary Alven Edwards * 27. 12. 1951, Ohio, USA

  • vystudoval medicínu, poté hudbu a následně klaunství na Dell Arte School of Physical Theater
  • zakladatel OS Zdravotní klaun u nás, na Slovensku a v Polsku. Pomáhal budovat tento projekt v Chorvatsku, na Novém Zélandu, v Palestině. Učí klauny v Rakousku, Německu, Maďarsku a dalších zemích. Do roku 2013 výkonný ředitel OS, nyní člen správní rady
  • skládá jazzovou a vážnou hudbu, hraje na několik hudebních nástrojů, vystupuje s kapelou The Statement, která hraje výhradně jeho skladby, píše knihy, maluje

www.zdravotniklaun.czwww.facebook.com/zdravotniklaun

Podpořit Zdravotního klauna můžete tady… 

Autor: Markéta Čepická Daňhelová

RUBRIKY: ,